neděle, června 25, 2006
Záhorácky maraton v Senici (aneb jak přicházejí básnící o iluze)
Na to, abych v sobotu 24.06.2006 namísto do Klimkovic jel na maraton do Senice, mě "prehovoril" slovenský sběrač maratonů Miro Kriško, řečený též "eN" (což znamená elektronický nástenkár, čili správce webu slovenských maratonců). Jeho argumentace byla jednoduchá: V Klimovicích to na osobní rekord nebude, a v Senici také, ale Senice je blíž k Brnu.
Cesta z Brna do Senice byla opravdu rychlá, trvala snad méně než hodinku, což mi umožnilo nebývalý komfort: byl jsem se prezentovat skoro hodinu před startem, což se mi už dlouho nestalo. Všude kolem se ozýval slovenský jazyk (nebo maďarský), a to mi připomínalo, že tento jazyk ještě před pár lety byl pro nás součástí denního života. Po registraci jsem samozřejmě potkal "eN", a ten mě upozorňoval, že to bude dnes těžký, ať rozhodně nečekám žádný osobní rekord. Profil trati není zrovna rovinný, je tam několik stoupání, ale zejména na závěrečných 10 km mám počítat s táhlým mírným stoupáním. Trochu to bagatelizuji a říkám si, že malé stoupání mi nevadí, a že potenciál na osobák by mohl být, a tak v mentální přípravě stále plánuji čas 3:30 a tedy kilometr za 5 minut. Co se týče horka, říkal jsem si, že by mi až tak vadit nemuselo, no konečně uvidím, co to se mnou udělá.
Jak se stát básníkem. V "horúčave" 31 stupňů ve stínu (ale my jsme ve stínu nebyli!) bylo v 15:00 odstartováno. Vědomě jsem se brzdil, abych neběžel příliš rychle, k čemuž svádí zatím neunavené tělo. Úvodní kilometry jsem běžel poblíž "eN" a rychlost mi připadla optimální. Na 5 km jsem měl mezičas 23:50, což myslím nebylo příliš rychle na to, že to bylo mírně z kopce. Ale přesto jsem podvědomě zmírnil, takže 10 km bylo za 50:08, 15 km za 1:17:20. Už při průběhu obcí Senica a její místní částí Čáčov nás zdravili a tleskali nám místní obyvatelé. Bylo to příjemné. Po opuštění obce jsme dál běželi po asfaltové silnici, která kupodivu nebyla nikde rozteklá, někde byla sytě černá, jinde spíše do šeda. Sluníčko se na nás smálo, jen tu a tam se na chviličku skrylo za mraky, aby v zápětí opět vyskočilo a seslalo nám svou energii. Přinutilo dokonce zelené rostliny rostoucí podél silnic, aby nám vydaly své teplé aroma, a tak se mísily vůně divokého pelyňku, kopřivy, odkvétajícího černého bezu a dalších bylin. V některých místech vítězila nasládlá vůně javorů, jinde zase rozkvétajících lip. Toto vše se mi velmi dobře vdechovalo a poskytovalo to účinnou aromaterapii, která není v žádném terapeutickém centru k dispozici. Když jsme běželi kolem pšeničného pole, mírný větřík nám poslal jeho suchou vůni, a protože slunko opravdu peklo (někdo by řek, že to bylo peklo), byla to tak trochu vůně čerstvě upečeného chleba. Když jsem tyto věci vnímal, připadal jsem si nejen jako běžící "pozorovatel" (observer), ale skoro jako básník, ale samozřejmě ze mě nevypadl žádný verš :-)
Mezi 10. a 15. kilometrem se pořadí závodníků stabilizovalo, i když se myslím našli asi 3 běžci, kteří mě v této fázi předběhli. Také se mi postupně ztrácel z dohledu "eN". Na svých webových stránkách píše o tom, že ho při běhání brzdí jakási těžká pomalá krysa, kterou musí táhnout za sebou. Ale nic takového jsem po celou dobu, co jsem ho viděl před sebou, nespatřil. Záhada!
Jak jsem se blížil metě půlmaratonu ve dvojobci Šašlín-Strážske, čekalo mě stoupání, které se už asi nedá označit jako velmi mírné. Snažil jsem se to běžet v pohodě, tak abych příliš nepřetížil lýtka. Zde v kopci mě místní obyvatelé postříkali vodou z hadice. Bylo to osvěžující. A běžím dál. V obci hraje hudba, lidové písně, lidé tleskají a povzbuzují. Když se z rozhlasu ozvala píseň "V Hodoníně...", porozhlédl jsem se, zda není někdo nablízku a zanotoval jsem spolu s rozhlasem. Ale protože to bylo do kopce, musel jsem to pak rozdýchávat, abych dohnal dluh dýchání, a tak jsem toho posléze nechal. Nemohu zapomenout na oslovení dětí, které vypomáhaly na občerstvovacích stanicích: "Ujo, vodu?" Nebo skupina dětí v jedné zatáčce tleskala a volala: "Ujo, jednička, ujo, jednička!"
Dlouhé kilometry. Půlmaraton byl za 1:50, což pro mě znamenalo, že při stejné rychlosti bych maraton mohl dát za 3:40. Stále jsem si ale říkal, že kdybych to tu z kopce trochu pustil rychleji, mohlo by to být lepší. Před opuštěním Šašlína ovšem bylo nutno nejprve zdolat jeden důkladný kopec. V něm jsem předběhl dva nebo tři mladíky, kteří tento úsek zdolávali chůzí. Já jsem do chůze v průběhu závodu vůbec nepřecházel, jedinou povolenou výjimkou pro mě byly občerstvovací stanice, protože fakt neumím pít za běhu, ale piji za rychlé chůze. Tato změna rytmu je výhodná, protože se aspoň na chvíli nohy natáhnou a protáhnou. Do kopce jsem si ale zakázal přecházet do chůze, a tak běžím vyrovnaným tempem, i když to už nebylo oněch 5 minut na kilometr, ale spíše se to blížilo těm 6 minutám. Přestože občerstvovacích stanic bylo opravdu dost (snad na každém 3,5 km), dostával jsem velmi brzy po občerstvení znovu žízeň a po 25. kilometru se dostavoval i hlad. Podle hodinek jsem odhadoval, kdy už by mohla být další občerstvovací stanice, značky vyznačující násobky 5 km mě pak vyváděly z omylu, jakoby mě upozorňovaly: "Pozor, kilometry jsou tady delší". Prakticky to znamenalo, že spotřeba času na kilometr přelezla přes 6 minut a moc se s tím nedalo dělat. Ostatně zničit jsem se tam nechtěl, přijel jsem si ten maraton užít, ne?
Při cestě k Senici jsem si vybavoval detaily z cesty od Senice. Tady někde voněly ty lípy, že? Ano i teď tady voní. Ale jaksi ta jejich vůně vybledla... V tomto momentě jsem se už rozhodně necítil jako básník, ale zase jen jako "pozorovatel". Míjím značku 35. kilometru. Při jednoduché kalkulaci mi bylo jasné, že osobák nebude, ale kladl jsem si otázku, zda to vůbec bude pod 4 hodiny. Teoretická šance by byla, ale musel bych držet rychlost vyšší než 6 minut na km. To však jaksi nešlo...
Vyhlížím dál značku 5 km platnou pro opačný směr (pro mě by to znamenalo 5 km do cíle). Zatímco na stopkách mám čas 3:30, značka 5 km stále nikde. Nevíte, prosím vás, jak dlouhý je kilometr? Konečně značka 5 km do cíle, na stopkách 3:36, a já místo otázky, zda bude maraton pod 4 hodiny, si kladu otázku, jak moc tuto hranici přelezu. Rozhodně bych nechtěl moc...
Zase podle stopek odhaduji, že by do cíle mohly být už jen 4 km a zase se asi o něco pletu. Přibíhám k poslední občerstvovací stanici, dám si dvě vody a jeden jonťák a neochotné tělo si bezděčně prodlužuje chůzi při občerstvování. Ani se mu to pořádně nechce rozběhnout. Trochu zacvičím rukama, protáhnu páteř, ale zase to nějak nechce jít. Zastavím se, protáhnu lýtka, zvedám kolena k prsům, hned se to lepší. Pak už to opět valím dál. Ale je to stále do kopce, už je to v Senici, Čáčově, odhadem 3 km do cíle, běžím opravdu pomalu a divím se, že mě někdo nepředbíhá, daleko za sebou nikoho nevidím. Před sebou už také ne. 2 km do cíle. Je to už jen o vůli. Předbíhám jednoho běžce v chůzi, a pak ještě jednoho. Je to v kopci směřujícím k hlavní silnici. Když vbíhám na hlavní silnici v Senici, police zastavuje provoz a nechává mě přeběhnout a já vím, že je to už poslední kilometr. Zde mě znovu předbíhá běžec, kterého jsem před chvílí předbíhal, když byl v chůzi. Bylo vidět, že už taky moc nemohl, ale nechtěl riskovat, že ho doženu (když zase přešel do chůze, rychle jsem se k němu blíži), takže do toho dal všechny zbytky sil. Já jsem se držel své rychlosti, která pro mě znamenala jistotu. Posledních 500 m. Blížím se k fotbalovému stadiónu. Těsně před bránou stadiónu mě dobíhá mladík v bílém tričku, nasazuje na sprint. Já taky. Ale nedal jsem si správně do hromady, kde je cílová čára a na závěrečný sprint jsem se nezkoncentroval pořádně. Maďarský chlapec mě tedy pár metrů před cílem předběhl, což velmi dopálilo mou manželku. Čas 4:13:47. Další výsledky.
Miro mě po doběhu hned zpéroval, že jsem začal moc rychle. Co na to říct, než pokrčit rameny... Maraton v takovém horku jsem ještě neběžel, ale je to cenná zkušenost.
Bylo to pěkné. Těžké, parné, dusné, ale pěkné. Celý závod probíhal za velmi dobré organizace. Přestože na maratón vystartovalo jen 43 běžců, toto pole běžců mělo k dispozici velmi početný organizační tým, zajišťující 6 občerstvovacích stanic na trati a v cíli, 8 kontrol (na násobcích 5 km) zajišťujících, aby nikdo nepodváděl, pořadatele a policejní dohled na křižovatkách. Podél trati stále jezdila pořadatelská vozidla a vozidlo ambulance, připravené kdekoliv poskytnout první pomoc.
Cesta z Brna do Senice byla opravdu rychlá, trvala snad méně než hodinku, což mi umožnilo nebývalý komfort: byl jsem se prezentovat skoro hodinu před startem, což se mi už dlouho nestalo. Všude kolem se ozýval slovenský jazyk (nebo maďarský), a to mi připomínalo, že tento jazyk ještě před pár lety byl pro nás součástí denního života. Po registraci jsem samozřejmě potkal "eN", a ten mě upozorňoval, že to bude dnes těžký, ať rozhodně nečekám žádný osobní rekord. Profil trati není zrovna rovinný, je tam několik stoupání, ale zejména na závěrečných 10 km mám počítat s táhlým mírným stoupáním. Trochu to bagatelizuji a říkám si, že malé stoupání mi nevadí, a že potenciál na osobák by mohl být, a tak v mentální přípravě stále plánuji čas 3:30 a tedy kilometr za 5 minut. Co se týče horka, říkal jsem si, že by mi až tak vadit nemuselo, no konečně uvidím, co to se mnou udělá.
Jak se stát básníkem. V "horúčave" 31 stupňů ve stínu (ale my jsme ve stínu nebyli!) bylo v 15:00 odstartováno. Vědomě jsem se brzdil, abych neběžel příliš rychle, k čemuž svádí zatím neunavené tělo. Úvodní kilometry jsem běžel poblíž "eN" a rychlost mi připadla optimální. Na 5 km jsem měl mezičas 23:50, což myslím nebylo příliš rychle na to, že to bylo mírně z kopce. Ale přesto jsem podvědomě zmírnil, takže 10 km bylo za 50:08, 15 km za 1:17:20. Už při průběhu obcí Senica a její místní částí Čáčov nás zdravili a tleskali nám místní obyvatelé. Bylo to příjemné. Po opuštění obce jsme dál běželi po asfaltové silnici, která kupodivu nebyla nikde rozteklá, někde byla sytě černá, jinde spíše do šeda. Sluníčko se na nás smálo, jen tu a tam se na chviličku skrylo za mraky, aby v zápětí opět vyskočilo a seslalo nám svou energii. Přinutilo dokonce zelené rostliny rostoucí podél silnic, aby nám vydaly své teplé aroma, a tak se mísily vůně divokého pelyňku, kopřivy, odkvétajícího černého bezu a dalších bylin. V některých místech vítězila nasládlá vůně javorů, jinde zase rozkvétajících lip. Toto vše se mi velmi dobře vdechovalo a poskytovalo to účinnou aromaterapii, která není v žádném terapeutickém centru k dispozici. Když jsme běželi kolem pšeničného pole, mírný větřík nám poslal jeho suchou vůni, a protože slunko opravdu peklo (někdo by řek, že to bylo peklo), byla to tak trochu vůně čerstvě upečeného chleba. Když jsem tyto věci vnímal, připadal jsem si nejen jako běžící "pozorovatel" (observer), ale skoro jako básník, ale samozřejmě ze mě nevypadl žádný verš :-)
Mezi 10. a 15. kilometrem se pořadí závodníků stabilizovalo, i když se myslím našli asi 3 běžci, kteří mě v této fázi předběhli. Také se mi postupně ztrácel z dohledu "eN". Na svých webových stránkách píše o tom, že ho při běhání brzdí jakási těžká pomalá krysa, kterou musí táhnout za sebou. Ale nic takového jsem po celou dobu, co jsem ho viděl před sebou, nespatřil. Záhada!
Jak jsem se blížil metě půlmaratonu ve dvojobci Šašlín-Strážske, čekalo mě stoupání, které se už asi nedá označit jako velmi mírné. Snažil jsem se to běžet v pohodě, tak abych příliš nepřetížil lýtka. Zde v kopci mě místní obyvatelé postříkali vodou z hadice. Bylo to osvěžující. A běžím dál. V obci hraje hudba, lidové písně, lidé tleskají a povzbuzují. Když se z rozhlasu ozvala píseň "V Hodoníně...", porozhlédl jsem se, zda není někdo nablízku a zanotoval jsem spolu s rozhlasem. Ale protože to bylo do kopce, musel jsem to pak rozdýchávat, abych dohnal dluh dýchání, a tak jsem toho posléze nechal. Nemohu zapomenout na oslovení dětí, které vypomáhaly na občerstvovacích stanicích: "Ujo, vodu?" Nebo skupina dětí v jedné zatáčce tleskala a volala: "Ujo, jednička, ujo, jednička!"
Dlouhé kilometry. Půlmaraton byl za 1:50, což pro mě znamenalo, že při stejné rychlosti bych maraton mohl dát za 3:40. Stále jsem si ale říkal, že kdybych to tu z kopce trochu pustil rychleji, mohlo by to být lepší. Před opuštěním Šašlína ovšem bylo nutno nejprve zdolat jeden důkladný kopec. V něm jsem předběhl dva nebo tři mladíky, kteří tento úsek zdolávali chůzí. Já jsem do chůze v průběhu závodu vůbec nepřecházel, jedinou povolenou výjimkou pro mě byly občerstvovací stanice, protože fakt neumím pít za běhu, ale piji za rychlé chůze. Tato změna rytmu je výhodná, protože se aspoň na chvíli nohy natáhnou a protáhnou. Do kopce jsem si ale zakázal přecházet do chůze, a tak běžím vyrovnaným tempem, i když to už nebylo oněch 5 minut na kilometr, ale spíše se to blížilo těm 6 minutám. Přestože občerstvovacích stanic bylo opravdu dost (snad na každém 3,5 km), dostával jsem velmi brzy po občerstvení znovu žízeň a po 25. kilometru se dostavoval i hlad. Podle hodinek jsem odhadoval, kdy už by mohla být další občerstvovací stanice, značky vyznačující násobky 5 km mě pak vyváděly z omylu, jakoby mě upozorňovaly: "Pozor, kilometry jsou tady delší". Prakticky to znamenalo, že spotřeba času na kilometr přelezla přes 6 minut a moc se s tím nedalo dělat. Ostatně zničit jsem se tam nechtěl, přijel jsem si ten maraton užít, ne?
Při cestě k Senici jsem si vybavoval detaily z cesty od Senice. Tady někde voněly ty lípy, že? Ano i teď tady voní. Ale jaksi ta jejich vůně vybledla... V tomto momentě jsem se už rozhodně necítil jako básník, ale zase jen jako "pozorovatel". Míjím značku 35. kilometru. Při jednoduché kalkulaci mi bylo jasné, že osobák nebude, ale kladl jsem si otázku, zda to vůbec bude pod 4 hodiny. Teoretická šance by byla, ale musel bych držet rychlost vyšší než 6 minut na km. To však jaksi nešlo...
Vyhlížím dál značku 5 km platnou pro opačný směr (pro mě by to znamenalo 5 km do cíle). Zatímco na stopkách mám čas 3:30, značka 5 km stále nikde. Nevíte, prosím vás, jak dlouhý je kilometr? Konečně značka 5 km do cíle, na stopkách 3:36, a já místo otázky, zda bude maraton pod 4 hodiny, si kladu otázku, jak moc tuto hranici přelezu. Rozhodně bych nechtěl moc...
Zase podle stopek odhaduji, že by do cíle mohly být už jen 4 km a zase se asi o něco pletu. Přibíhám k poslední občerstvovací stanici, dám si dvě vody a jeden jonťák a neochotné tělo si bezděčně prodlužuje chůzi při občerstvování. Ani se mu to pořádně nechce rozběhnout. Trochu zacvičím rukama, protáhnu páteř, ale zase to nějak nechce jít. Zastavím se, protáhnu lýtka, zvedám kolena k prsům, hned se to lepší. Pak už to opět valím dál. Ale je to stále do kopce, už je to v Senici, Čáčově, odhadem 3 km do cíle, běžím opravdu pomalu a divím se, že mě někdo nepředbíhá, daleko za sebou nikoho nevidím. Před sebou už také ne. 2 km do cíle. Je to už jen o vůli. Předbíhám jednoho běžce v chůzi, a pak ještě jednoho. Je to v kopci směřujícím k hlavní silnici. Když vbíhám na hlavní silnici v Senici, police zastavuje provoz a nechává mě přeběhnout a já vím, že je to už poslední kilometr. Zde mě znovu předbíhá běžec, kterého jsem před chvílí předbíhal, když byl v chůzi. Bylo vidět, že už taky moc nemohl, ale nechtěl riskovat, že ho doženu (když zase přešel do chůze, rychle jsem se k němu blíži), takže do toho dal všechny zbytky sil. Já jsem se držel své rychlosti, která pro mě znamenala jistotu. Posledních 500 m. Blížím se k fotbalovému stadiónu. Těsně před bránou stadiónu mě dobíhá mladík v bílém tričku, nasazuje na sprint. Já taky. Ale nedal jsem si správně do hromady, kde je cílová čára a na závěrečný sprint jsem se nezkoncentroval pořádně. Maďarský chlapec mě tedy pár metrů před cílem předběhl, což velmi dopálilo mou manželku. Čas 4:13:47. Další výsledky.
Miro mě po doběhu hned zpéroval, že jsem začal moc rychle. Co na to říct, než pokrčit rameny... Maraton v takovém horku jsem ještě neběžel, ale je to cenná zkušenost.
Bylo to pěkné. Těžké, parné, dusné, ale pěkné. Celý závod probíhal za velmi dobré organizace. Přestože na maratón vystartovalo jen 43 běžců, toto pole běžců mělo k dispozici velmi početný organizační tým, zajišťující 6 občerstvovacích stanic na trati a v cíli, 8 kontrol (na násobcích 5 km) zajišťujících, aby nikdo nepodváděl, pořadatele a policejní dohled na křižovatkách. Podél trati stále jezdila pořadatelská vozidla a vozidlo ambulance, připravené kdekoliv poskytnout první pomoc.
