neděle, září 09, 2007
Ostravský maraton - hledání výmluv
Asi bych nejprve měl říct, z čeho se chci vymlouvat: přestože jsem si udělal nový osobní rekord, nezdolal jsem hranici 3:30, jak jsem si dal za cíl. Ale nejprve k tomu, jak k tomu došlo.
Běžet na 3:30 znamená držet tempo mírně pod 5:00 na km, tedy pod 25 minut na každých 5 km. Po odstartování jsem si nastavil intuitivně příslušné tempo – netvrdím, že ho mám už dávno v nohách, při svých bězích jsem se docela málo věnoval speciálnímu maratonskému tempu.
Brzy se situace ustálila tak, že přede mnou asi ve vzdálenosti 100 m běžela skupinka běžců z Barnex sport Brno, mezi nimi Pavla Kováříková, kterou znám už z několikerého Malého svrateckého maratonu, a samozřejmě i několik dalších. Odolávám pokušení je dotáhnout, ale běžím si sám své tempo. Několik metrů přede mnou jeden běžec s nějakými lepšími hodinkami, na prvém kilometru mu to pípne, kouknu na stopky, ukazují 4:50, tak si říkám, že jsem to ani zas tak moc nepřepálil a tempo držím a nezrychluji. Ten běžec však očividně zrychlil. V průběhu prvého kola se přece jen přiblížím na dosah skupinky a běžím jen pár metrů za nimi.
Na občerstvovačce po prvém kolu trochu ztrácím – vždy přecházím s kelímkem do chůze, abych se opravdu napil, ne se jen pobryndal. To dělá ztrátu nejméně 8 sekund. Tam mě předbíhá eN, prohodíme pár slov a on jde pomalu dopředu. Po chvíli vytváříme tandem s Petrem Klusáčkem, který běží maraton poprvé v životě. Ale toto tempo mu zatím vyhovuje. Skupinka před námi se nám z ničeho nic začne vzdalovat, soudím, že opravdu zrychlili a k tomu se nenecháváme vyprovokovat, takže tato skupinka získává po chvíli náskok asi 100 m. Ten se v průběhu dalších kol zvětšil až na 300 m.
Prvních 5 km tedy bylo za 24:30, další postupně 25:10 (zpomalili jsme?), 24:40, 24:00 (to jsem už varoval, že moc ženeme), 25:30 (zase zřetelné zpomalení, ale pětadvacítka je už za námi), 25:25 (to jsem si říkal, že při tomto zpomaleném tempu těch 3:30 asi nedám, rezerva nebyla veliká), 26:40 (tak to je zlé, ale víc to nějak nejde, stejně jsme ale předběhli Pavlu Kováříkovou, která to tempo také už neudržela). V průběhu předposledního kola náhle zastavuje Petr Klusáček a posílá mě dopředu. Běžím, co to jde, sem tam i někoho předběhnu, ale cítím, že to moc nejde. Dostavují se pocity, že dál to nejde, nohy opouštějí síly, ale dají se překonat. A tak před posledním kolem se občerstvuji v chůzi nejméně 100 m. Ivo Zejda očividně stáhl můj asi 5min náskok. Já se poslední kolo trápím: puchýře na ploskách a pod prsty, opakující se stavy slabosti. Opět mě dotahuje Pavla Kováříková. A opět se jí trochu vzdaluji. Vyhlížím značku 40 km.
Předbíhá mě Ivo Zejda. Valí svým rovnoměrným tempem, toto je jeho nejlépe vydařený závod za posledních několik let (3:38:01). Moje poslední pětka byla za víc než 30 minut. Tímto tempem dobíhám do cíle následován Pavlou Kováříkovou, čas 3:40:15.
Takže nyní, když se něco nepodaří úplně tak, jak by člověk chtěl, přicházejí na řadu výmluvy. Ale kromě jedné se mi dlouho žádnou nedaří najít. Nemohu se vymlouvat na konzistenci guláše podávaného po závodě – to logicky nemohlo zpětně ovlivnit výsledek.
Nemohu se vymlouvat na počasí. To se organizátorům podařilo nachystat opravdu znamenitě. Docela by mě zajímalo, jakými vědeckými nebo jinými postupy to počasí chystali. Ale předem na svých stránkách upozorňovali, že pršet nebude, ale že počasí bude ideální. Nebo že by využili nějakých známostí?
Nemohu se vymlouvat na změnu tratě. Vždyť jsem po předchozí variantě trasy nikdy neběžel, takže mě nemělo co překvapit. A tak až po dlouhém hledání jsem ještě k té prvé a nezpochybnitelné výmluvě našel jednu další.
Takže do výčtu oprávněných výmluv zapisuji:
1) Neměl jsem dobře natrénováno. Chyběly běhy ve speciálním maratonském tempu a dlouhé běhy. V poslední době jsem se zaměřoval na zvýšení rychlosti na tratích okolo 10 km, což se podařilo, ale adekvátní výkon na maratonu zřejmě teprve čeká na svou realizaci.
2) Trasa sice byla rovinatá, ale obsahovala na každém kole výběh asi 2,5 m převýšení přes terénní vlnu (nepočítám převýšení na velmi mírném stoupání). Každé kolo obsahovalo otočku kolem kužele, což znamenalo v každém případě zastavit skoro do nuly a opět zrychlit, což nenápadně bralo sekundy i síly. Podobně ještě některé další ostré zákruty pod úhlem ostřejším než 90 °.
Já vím, teď by se mohl najít někdo, kdo by mi řekl: „Tak teď nech výmluvy výmluvami a řekni po pravdě, jak to bylo: že ses málo snažil?“ Ale fakt, věřte mi, není to tak…
Běžet na 3:30 znamená držet tempo mírně pod 5:00 na km, tedy pod 25 minut na každých 5 km. Po odstartování jsem si nastavil intuitivně příslušné tempo – netvrdím, že ho mám už dávno v nohách, při svých bězích jsem se docela málo věnoval speciálnímu maratonskému tempu.
Brzy se situace ustálila tak, že přede mnou asi ve vzdálenosti 100 m běžela skupinka běžců z Barnex sport Brno, mezi nimi Pavla Kováříková, kterou znám už z několikerého Malého svrateckého maratonu, a samozřejmě i několik dalších. Odolávám pokušení je dotáhnout, ale běžím si sám své tempo. Několik metrů přede mnou jeden běžec s nějakými lepšími hodinkami, na prvém kilometru mu to pípne, kouknu na stopky, ukazují 4:50, tak si říkám, že jsem to ani zas tak moc nepřepálil a tempo držím a nezrychluji. Ten běžec však očividně zrychlil. V průběhu prvého kola se přece jen přiblížím na dosah skupinky a běžím jen pár metrů za nimi.
Na občerstvovačce po prvém kolu trochu ztrácím – vždy přecházím s kelímkem do chůze, abych se opravdu napil, ne se jen pobryndal. To dělá ztrátu nejméně 8 sekund. Tam mě předbíhá eN, prohodíme pár slov a on jde pomalu dopředu. Po chvíli vytváříme tandem s Petrem Klusáčkem, který běží maraton poprvé v životě. Ale toto tempo mu zatím vyhovuje. Skupinka před námi se nám z ničeho nic začne vzdalovat, soudím, že opravdu zrychlili a k tomu se nenecháváme vyprovokovat, takže tato skupinka získává po chvíli náskok asi 100 m. Ten se v průběhu dalších kol zvětšil až na 300 m.
Prvních 5 km tedy bylo za 24:30, další postupně 25:10 (zpomalili jsme?), 24:40, 24:00 (to jsem už varoval, že moc ženeme), 25:30 (zase zřetelné zpomalení, ale pětadvacítka je už za námi), 25:25 (to jsem si říkal, že při tomto zpomaleném tempu těch 3:30 asi nedám, rezerva nebyla veliká), 26:40 (tak to je zlé, ale víc to nějak nejde, stejně jsme ale předběhli Pavlu Kováříkovou, která to tempo také už neudržela). V průběhu předposledního kola náhle zastavuje Petr Klusáček a posílá mě dopředu. Běžím, co to jde, sem tam i někoho předběhnu, ale cítím, že to moc nejde. Dostavují se pocity, že dál to nejde, nohy opouštějí síly, ale dají se překonat. A tak před posledním kolem se občerstvuji v chůzi nejméně 100 m. Ivo Zejda očividně stáhl můj asi 5min náskok. Já se poslední kolo trápím: puchýře na ploskách a pod prsty, opakující se stavy slabosti. Opět mě dotahuje Pavla Kováříková. A opět se jí trochu vzdaluji. Vyhlížím značku 40 km.
Předbíhá mě Ivo Zejda. Valí svým rovnoměrným tempem, toto je jeho nejlépe vydařený závod za posledních několik let (3:38:01). Moje poslední pětka byla za víc než 30 minut. Tímto tempem dobíhám do cíle následován Pavlou Kováříkovou, čas 3:40:15.
Takže nyní, když se něco nepodaří úplně tak, jak by člověk chtěl, přicházejí na řadu výmluvy. Ale kromě jedné se mi dlouho žádnou nedaří najít. Nemohu se vymlouvat na konzistenci guláše podávaného po závodě – to logicky nemohlo zpětně ovlivnit výsledek.
Nemohu se vymlouvat na počasí. To se organizátorům podařilo nachystat opravdu znamenitě. Docela by mě zajímalo, jakými vědeckými nebo jinými postupy to počasí chystali. Ale předem na svých stránkách upozorňovali, že pršet nebude, ale že počasí bude ideální. Nebo že by využili nějakých známostí?
Nemohu se vymlouvat na změnu tratě. Vždyť jsem po předchozí variantě trasy nikdy neběžel, takže mě nemělo co překvapit. A tak až po dlouhém hledání jsem ještě k té prvé a nezpochybnitelné výmluvě našel jednu další.
Takže do výčtu oprávněných výmluv zapisuji:
1) Neměl jsem dobře natrénováno. Chyběly běhy ve speciálním maratonském tempu a dlouhé běhy. V poslední době jsem se zaměřoval na zvýšení rychlosti na tratích okolo 10 km, což se podařilo, ale adekvátní výkon na maratonu zřejmě teprve čeká na svou realizaci.
2) Trasa sice byla rovinatá, ale obsahovala na každém kole výběh asi 2,5 m převýšení přes terénní vlnu (nepočítám převýšení na velmi mírném stoupání). Každé kolo obsahovalo otočku kolem kužele, což znamenalo v každém případě zastavit skoro do nuly a opět zrychlit, což nenápadně bralo sekundy i síly. Podobně ještě některé další ostré zákruty pod úhlem ostřejším než 90 °.
Já vím, teď by se mohl najít někdo, kdo by mi řekl: „Tak teď nech výmluvy výmluvami a řekni po pravdě, jak to bylo: že ses málo snažil?“ Ale fakt, věřte mi, není to tak…
