Run through a country (běh krajinou)

Transmoravský masochistický terénní běh budí respekt. Už to slovo „transmoravský“ budí představu něčeho, co se klene do velké šíře. Už slovo masochistický předem varuje a odpuzuje, jako by říkalo: „Sem nechoď!“ Ale stejně jako budí respekt a odpuzuje, zároveň přitahuje a nastoluje výzvu: „Že to nedokážeš!“

Když jsem se hlásil na TMMTR, činil jsem tak s rozhodnutím závod pokud možno celý dokončit a zároveň dokázat sobě (a nejen sobě), že nejde o čin až tak masochistický. Tedy jinými slovy rozhodně si účastí na tomto běhu nikterak neublížit. Cítil jsem, že na to mám, ověřil jsem si to 2 pohodovými etapami na MUM, když obě jsem zvládl v rozumné rychlosti a bez jakýchkoli následných problémů či svalové únavy.

Večer před startem tu byl první zajímavý zážitek: na větších maratonech bývá zvykem před startem vypouštět spoustu nafouknutých balónků. Ale toto není maraton, toto je něco většího, je to ultramaraton. Co by se hodilo vypouštět v takovém případě? Žádné balonky, ale balón! A tak se od fotbalového stadionu v Olešnici na Moravě vznesl opravdový balón červené barvy, aby Transmoravskému masochistickému terénnímu běhu dodal vážnosti a významnosti.

Budíček v 1:10 ráno, Štefan Krč se podle svého zvyku již holí v koupelně, všichni se chystají, mažou, co ještě nenamazali, oblékají, přicházejí na snídani. S vědomím, že exponovat se 16 hodin na slunci by mohlo být nebezpečné, natírám se důkladně opalovacím olejem, který by měl mít schopnost účinkovat po celou dobu běhu bez potřeby dalšího mazání. Ale kšiltovku nechávám ležet, stejně by mě jen zbytečně bránila ve větrání hlavy. Obouvám čerstvě zakoupené ponožky behej.com, boty, lehce posnídám a už čekám na startu. Čelovku držím v ruce, mít ji na čele je pro mě nepříjemné a hlavně při té rychlosti mi v ruce překážet nebude.

Závod odstartován. Ano, toto už znám. Před 4 lety jsem právě takto vybíhal se skupinou, tehdy ale rozhodně nebylo cílem doběhnout to celé. Držíme se v jedné skupince. Dan Orálek nespěchá, takže není velkým problémem se ho držet, a tak v podstatě všichni běžíme v jednom balíku až k místu, které někteří označili jako Taxisův příkop.
Po předchozích deštích se stalo, že se asi o metr propadla část zpevněné asfaltové cesty, po které jsme běželi. Doprovodný automobil zde tedy končí. Dan je v pohodě za překážkou, za ním to zkoušíme my ostatní. Já využívám zatím dobré mobility, zvednu ze spodu příkopu nohu nahoru a pohodlně vylézám. Štefanovi se jeho manévr nezdařil, a tak se po břiše vyplazil nahoru. Podáváme ruku (tedy vlastně ruce) Martině. Nejprve nechce. Je to logické. Každý chceme svých cílů dosáhnout bez pomoci druhých. Ale někdy je dobré si uvědomit, jak se lidé navzájem potřebují. Nakonec Martina přijímá obě ruce a je za překážkou. Nakonec jsou všichni za překážkou a teprve potom se Dan opět rozbíhá v doprovodu Slavomíra Gleska a Vilmy Podmelové, zatímco my ostatní jsme v těsném závěsu. Příklad solidarity běžců, kteří soupeří více sami se sebou než mezi sebou vzájemně.

Skupinka Dana Orálka se nám pak nepatrně vzdaluje a za námi vzadu zůstává dvojice Ivana Martynka a Martiny Němečkové. Tyto rozestupy se postupně zvětšují, takže za chvíli běžíme jen tři ve skupince s Honzou Ondrušem a Štefanem Krčem. Povídáme o lecčems, já nejprve mudruji o tom, že to nesmíme přepálit a že to nejspíše přepálila jak Vilma, tak i Slavo Glesk. A to jsem netušil, že Slavo doběhl vzápětí do Lysic k občerstvovačce jako první. Pak povídáme o pohybovém aparátu, vyžádáme si přednášku MUDr. Ondruše o zánětech a jiných těžkostech, o tom, jestli je běhání tak nezdravé a šílené, jak se někteří snaží tvrdit. Honza vysvětluje, že kdyby odpůrci běhání měli pravdu, on se svými téměř 80 000 naběhanými kilometry by už neměl mít žádnou chrupavku. Kdyby se neobnovovala. Ale ona se bez běhání asi moc obnovovat nemůže, protože se okolní tkáň neprokrví.

Za Drnovicemi pozorujeme první náznaky svítání na východní obloze. A už jsme v Lysicích, a to v čase asi 2:16, tedy o 20 minut pomaleji, než když jsem tudy běžel před 4 lety. Pochvaluji si, jak jsme rozvážní. Naše skupinka se po občerstvení trhá. Nejprve chvíli čekám na Štefana, ale pak běžím přece jen trochu napřed. Tady již není prostor pro kolegialitu: kdybych dále na Štefana čekal, bezděky bych ho nutil běžet nad jeho poměry rychle a sám bych přitom běžel pomaleji, než je pro mě dobré. Ani jednomu by to neprospělo. Probíhám kolem rybízu k Perné, v dálce vidím bílou čapku Honzy a možná ho trochu stahuji. Hodně jsem se mu pak přiblížil po průběhu lesem před kukuřičným polem. Tady předbíhám Vilmu, která zde jen kráčí. Rozednívá se, obdivuji krásný východní obzor s červánky.

V Doubravici mám smůlu: zatímco Honza, ještě skoro na dohled, mizí za zatáčkou, přede mnou se rozbliká červené světlo na železničním přejezdu a spouštějí se závory. Člověka sice napadne myšlenka, že by se to dalo ještě stihnout, než přijede vlak. Ale nejsem z těch, kdo za všech okolností pohrdají zákonem a výstrahami. Uvědomuji si, co by se stalo, kdybych při přebíhání kolejí o něco klopýtl, upadl a pak neměl čas se zvednout a opustit kolejiště před řítícím se vlakem. Ztrácím 2 minuty. Co to je při takovém projektu, jako je TMMTR?

Z dálky na mě mává Karel Zadák a povzbuzuje, že jsem čtvrtý, tedy na tzv. bramborové pozici. Takové povzbuzení samozřejmě neznamená, že mám okamžitě zrychlit a zjednat v tom okamžitou nápravu. Jasné je jedno: pokud si dál poběžím tak, jak běžím, bez ohledu na umístění to bude velmi pěkný výkon. A chtít teď běžet rychleji by mohlo znamenat v druhé půli závodu již neběžet, jen jít, a to je mnohem pomalejší, pokud vůbec tělo chůzi ještě dovolí.

Táhlé stoupání na Holešín a k Petrovicím se mi líbí, v rovném stoupavém úseku ještě vidím Honzu Ondruše, ba dokonce se mu přibližuji. Konečně v Petrovicích se na občerstvovačce setkáváme, ale já s občerstvením nespěchám, takže se mi Honza brzy vzdálil opět mimo dohled. Dál pokračuji krásnými přírodními scénami až do Jedovnic. Tady je už Slavo Glesk jen pár minut přede mnou, Honza Ondruš naopak vytváří náskok. Do Rakoveckého údolí se těším. Běžel jsem v něm jednou v životě a moc se mi líbilo. To ale nebylo už při TMMTR, bylo to v celkem teplém suchém počasí.

Určité rozčarování na mě čekalo v podobě cest nelítostně rozježděných od lesních strojů, kaluží, na nichž se leskly skvrny nafty či oleje a smradu od čehosi spáleného. Jak ten člověk dovede někdy docela arogantně dát najevo tu svou domnělou převahu nad přírodou.

A je to samé vyhýbání kalužím, propadajícímu se bahnu, stromům. Ano, v tomto úseku je ve výhodě každý, kdo tady už někdy byl. Prodírám se křovím, kopřivami, které v zápětí začnou na nohách pěkně pálit. Brodím se potokem v místě, kde jsem nepokládal za bezpečné přecházet po kamenech. Nechávám za sebou nejnebezpečnější úsek a dostávám se do úseku, kde je Rakovecké údolí nejmalebnější. Jen si říkám, že při cestě zpátky to tu bude určitě hezký, ale náročný. A říkám si, že se nedivím Zdeňkovi Smutnému, že má Rakovecké údolí tak rád.

Rakovecké údolí končí, dostávám se na silnici k Račicím, ale i tady to ještě jsou téměř 4 kilometry. Na občerstvovačce se potkávám se Slavem Gleskem, vybíháme společně. Prudký kopec spolu vyjdeme, ale dál se již zase rozbíhám, zatímco Slavo ještě v chůzi pojídá svou oblíbenou svačinku – rohlík se škvarkovou pomazánkou. Následují krásné lesní úseky s malinami, jahodami, houbami, s prudkým i mírnější stoupáním a klesáním, úseky po asfaltce i po hlíně. Míjím se s Danem, po nějaké době také na asfaltové silnici s Honzou.

V Lulči se důkladněji občerstvuji, doplňuji sůl, sním rohlík a zapíjím grenou a opět se dávám do pohybu, nejprve v chůzi (plný žaludek) do prudkého stoupání po asfaltce a posléze tam, kde to bylo možné, to rozbíhám. Opět pravidelný krok v mírném tempu do mírného kopce, bez vědomí přílišné námahy či vložené síly. Potkávám Martinu a Vilmu (ta ukazuje na mapě, kde všude a jak zakufrovala, samozřejmě s příznačnými nadávkami) a pár minut za nimi Ivana Martynka. Štefan nikde. Zabalil to? Nebo jde pomalu, ale jistě k cíli?

V tomto počasí mi bohatě stačí, když na 15km úseku mám v ledvince půllitrovou láhev s jonťákem a v kapse něco na mls. Několikrát v úseku přejdu do chůze, abych se napil nebo najedl. Samozřejmě že nepohrdnu ani dary přírody, zejména malinami, které dodávají všemu, co sním, tu správnou vůni.

Do Račic přicházím po více než dvou hodinách. Doba strávená na cestě z Lulče do Račic byla delší, než mi doposud trval kterýkoli jiný 15km úsek. Ale možná to bylo proto, že tam bylo dost obtížných úseků stoupání, které jsem se rozhodl vyjít chůzí. Občerstvuji se sám z nachystaného stolku, Ivo Šikula sedí v autě a telefonuje. Pak mi podává nealko pivo. Chlubím se, jak se mi pěkně z těch bažin v Rakoveckém údolí očistily boty. Ivo na to odpovídá, že za chvilku ty boty budou vypadat úplně jinak. Obloha je zatažená, řeklo by se, že je to ideální počasí na ultramaraton. Cítím, že to bude náročné, ale že na to mám. Více než polovina za mnou. Zbývá už jen 65 km. Některé úseky převážně z kopce. Neprodlévám a vybíhám vstříc Rakoveckému údolí.

Moje oblíbené údolí. Ještě jsem netušil, jaké dramatické chvilky mi připraví. Když jsem se blížil k odbočce cesty ze silnice, začalo lehce poprchávat. To pro mě není žádný problém. Na to jsem docela zvyklý. Odbočuji na zpevněnou cestu mezi loukami. Trochu se zvedá vítr. To není problém. Déšť poněkud houstne. To nevadí. Jak déšť ustane, všechno na mě po pár kilometrech uschne. Ale déšť neustával, ale přidalo se hřmění a blesky v přímé blízkosti. To už není tak dobré. Navíc zesílil vítr a déšť se změnil v průtrž. V okamžení jsem celý naskrz mokrý. Stromy na kraji lesa mi zde sice už nemohou poskytnout úkryt před deštěm, ale aspoň před zásahem bleskem – tedy vybral jsem si stromy menšího vzrůstu mezi ostatními stromy na kraji lesa. Určitě je to tak lepší než stát nebo běžet jako osamocený cíl uprostřed otevřené krajiny.

Přívalový déšť se zmírňuje na pouhý prudký liják. Zvažuji, co dál. Je mi zima. Už tu několik minut stojím a čekám. Docela ztuhlý chladem. Budu-li tu tak čekat dál, koleduji si o silné nachlazení. Měl bych pokračovat dál. To ale znamená dalších asi 60 km (tedy nejméně 7,5 hodiny) pokračovat takto promočený a podchlazený směrem k cíli. Znamená to pustit se proti větru, lijáku, bleskům do bažinatých úseků Rakoveckého údolí. Tady jde o zdraví. Když se hřmění blesků poněkud vzdálilo a liják se změnil v déšť, vydal jsem se zpátky do Račic. Na mé rychlosti bylo poznat, že jsem chladem totálně ztuhlý. Trvalo to asi půl hodiny. Míjím budku autobusové zastávky, když se z ní ozve veselý pokřik, prý jestli už běžím další kolo (tedy jako po návratu do Olešnice zase zpět do Račic). Ano, přesně tak :-) Už tam čekali Slavo a Štefan a Ivo.

A tady příběh končí. Tentokrát to nevyšlo. Nebylo to 161 km, ale něco kolem 103-104 km. I to je slušný výkon na ten terén, na to převýšení okolo 1800 m. Pokládám to za vítězství. Vítězství zdravého rozumu nad posedlostí dosáhnout jakéhosi cíle za každou cenu. Ano, příroda nám čas od času připomíná, abychom byli pokornější, skromnější, abychom uznali, že existuje síla větší, než je ta naše, ba že ani buldozery a motorové pily nejsou nic proti energii řítící se vody.

Zajímavé: Pokud je mi známo, nikdo z běžců, kteří se letos TMMTR zúčastnili, neonemocněl žádnou formou nachlazení.

Sobota 27. června je poznamenána začínajícími prázdninami, přeběhem Nízkých Tater do Donoval, pro mnohé běžce také očekáváním nedělního půlmaratonu v Novém Veselí. A kde jsem já? Mnohé povinnosti mě zadržely doma. Když jsem pak odpoledne kýchl, řekl jsem si, že je nutno s tou alergií něco dělat a začal jsem se oblékat do běžeckého. Je 15:00, kam vyrazit? Volba jasná: Bobrava.

Dokončím chystání batohu, v němž nesmí chybět 3 půllitrové láhve s jonťákem, sušenky a chleba s paštikou (sádlo momentálně nebylo po ruce). A vyrážím v 15:38.

Sbíhám nejprve dolů k potůčku Leskavě, pak podél něho až k silnici na Ostopovice, podběhnu dálnici i železnici a opět zahnu na pěšinku podél trati. I když je po dešti, není zde bláto, dá se zde pohodlně běžet. Sleduji, že jsou rozkvetlé čekanky, což signalizuje, že léto je v plném proudu. Kolem garáží se postupně dostávám přes náměstíčko Ostopovic až k odbočce k Podskalnímu mlýnu, kde probíhají nějaké stavební úpravy zřejmě poměrně odvážného projektu. Podél potůčku po mírně blátivé cestě se dostávám až k místu, kde se potůček vlévá do Troubského potoka. Přebíhám silnici a hustým porostem se dostávám do Střelického lesa, kde běžím stále nad úrovní potoka. Nejsou zde již ony typické jarní květy, spíše občas zrající maliny, tu a tam nějaká houba.

Teplota je okolo 27 °C, vlhkost vzduchu téměř 100 %, potím se a pot stéká. Nevadí. Je zvláštní, že skoro nikoho nepotkávám. Potok mě přivádí až do údolí Bobravy. Zdá se, že vše je zde jako dřív. Podél cesty je místy vidět kvetoucí mateřídouška. Dnes mě tu nevítá čáp. Má asi jiné starosti. I to se stává. Poprvé se napiji, a pak už piji pravidelně po malých doušcích, dokud mě cesta přes Radostice nezavede do Tetčic a z nich do Rosic. Tam mi zavoní vůně z místní pekárny (i když to asi byly vařené knedlíky) a dostávám poprvé hlad. Na to je nejlépe se napít, že? Ale na spojce mezi Rosicemi a Zastávkou kolem trati u lesa po dopití prvé láhve se pouštím do svého dvoukrajíce s paštikou. Přichází náramně vhod. Jím v chůzi, nějak to polykání v poklusu vadí jícnu. Pak už zase běžím. Tu vidím po silnici běžet brouka. Pěkný, ale dost riskuje. Blíží se auto. Je dobře, že tu běžím, protože tím, že auto vyhýbá mě, vyhýbá i broukovi. Snad jsem mu aspoň na chvíli zachránil život.

Bobrava se před Zastávkou u Brna stáčí více na sever, a tak i má cesta odbočuje silničkou na Litostrov. Zde pozoruji, jak se z Bobravy stává docela malý potůček. Silnice je zde mokrá, vzduch o něco chladnější, vše napovídá, že zde před chvílí pršelo. Vychutnávám si ten svěží pročištěný vzduch a blížím se k místu, kde opět Bobrava uhne doprava a moje cesta též, do mírného stoupání Chroustovským údolím.

Na začátku této cesty vidím spoustu hlemýžďů, nejspíše vyprovokovaných deštěm ke svým procházkám. Vyžaduje to docela pozornost, abych nějakého nezašlápl. Je to přece jen život, i když malý. Přitom se mi však vybaví hrůzné pomyšlení, že zatímco já tady šetřím životy hlemýžďů, ročně přichází o život desítky milionů nenarozených dětí. Mají snad menší hodnotu než šnek či hlemýžď?

Počasí se opravdu mírně mění, pokračuje mírné ochlazení, obloha je zatažená a začíná mírně poprchat. To dodává úzkému údolíčku zakrytému stromovím nový tajemný ráz. Bobrava se zde klikatí, její tok bývá přerušován kousky dřeva či prohnilými pařezy, občas se přede mnou docela schová.

Tu uvidím dřevěnou lavičku a informační tabuli pojednávající o Chroustovském údolí. Kdyby tu byla se mnou přítomna moje oddaná bytost, řekla by mi: „Jé, lavička, posadíme se!“ A já bych se vevnitř trochu pozlobil, snad bych měl nutkání říct jako několikrát v minulosti něco jako: „To je přece škoda si sedat, když je před námi ještě tolik krásných věcí, které můžeme uvidět.“ Ale možná bych to tentokrát neřekl. Třeba bych, byť možná trochu neochotně, řekl: „Tak dobře, na chvilku se posadíme.“ A pozorovali bychom svět kolem nás. Svět, který se v tu chvíli nezdá být velký, ale docela malý, tak jak je uzavřen mezi stěny svahů údolí. Posezení v obýváku, jehož strop je tvořen korunami stromů.

Jenomže v tuto chvíli jsem zde sám, a tak není důvod se zastavovat a sedat si, ale pokračuji dál. Zcela nečekaně se na cestě proti mně objeví cyklista. Již zdálky mu kynu rukou a on k mému překvapení, mladý muž, mě zdraví: „Dobrý den“. Je to hezké, když si lidé přejí dobré věci, třeba i ten dobrý den, když ten pozdrav není míněn jako pouhá fráze, naučené slovo, ale jako něco, co druhému chci sdělit, potěšit ho, povzbudit.

A dostávám se do místa, kde již není možné Bobravu zařízlou v úzké roklině dál k prameni sledovat, zbývá jí ještě asi něco kolem 3 km, a tak ji opouštím poněkud prudším stoupáním do svahu. Bláto a způsob jeho rozvrtání dávají znát, že toto místo bývá často navštěvováno rodinkou divočáků. Nedlouho po této úvaze vidím na zemi ležet zcela ohlodanou holou kančí čelist. Pokračuji do kopce a vbíhám do Říček a hned na začátku mě upoutá na plotě jedné zahrádky vodovodní kohoutek s nápisem „pitná voda“. Okamžitě si dopouštím vodu do prázdné láhve a piju čerstvou vodu a v duchu děkuji majiteli, který to zde umístil očividně tak, aby to bylo turistům k dispozici.

Zkouším změnu trasy – pokračovat rovně přes silnici po nové cyklostezce. Ta vede nejprve dolů k rybníkům nazývajícím se Bahník. Jsou nově upravené, a to docela vkusně, dalo by se říct, že je to příklad pěkného zásahu člověka do přírody. A pak zase nahoru k Javůrku. Na kraji Javůrku ale hned odbočuji na cestu směřující do údolí Bílého potoka, i když vlastně jde spíše o oblast Bílého potoka, protože od onoho údolí mě dělí ještě jeden horský hřbet, ale do něj vstupovat nebudu, tentokrát to zkusím směrem na Hvozdec. Po cestě stále popíjím a doplňuji tekutiny i energii.

Míjím místo, kam jsme před 40 lety chodili na maliny a na houby. Míjím místo, kde kdysi bývalo naleziště opravdových křemenáčů, opravdu tvrdých jako křemen. Jen tak mimoděk zpomaluji do chůze a prohlížím svahy příkopu pod olšemi a břízkami, kde by mohly být červené hlavičky. Nebyly. Dobře poznávám ta místa. Jsou stejná jako před těmi 40 lety. Jen ty stromy jsou jaksi větší.

Běžím dál. Cesta se mírně stáčí, nyní stále klesá a vyvádí mě až na silnici mezi Hvozdcem a Veverskou Bítýškou. Odbočuji z ní pak na cestu, která mě přivede až na nejvyšší bod silnice mezi Veverskou Bítýškou a Novým Dvorem. Za mými zády jsou svahy lesů patřících k Bílému potoku. Po mé levici jsou vidět svahy kopců levého břehu přehrady, z nichž vyniká Trnůvka. A přede mnou se na obzoru táhne hřbet lesů Pohádky máje (Podkomorské polesí), kde se nejvýše pne Lipový vrch. Na jeho kopci je také vidět osamělý strom. Údělem osamělých stromů je to, že mají jaksi méně větví, a to ještě některé oschlé a polámané, a ty, co zbývají, ukazují jakoby dvě ruce stejným směrem, jako kdyby říkyly: „Tam! Tím směrem fouká vítr.“ Napadá mě, že možná byla doba, kdy onen strom nebyl osamělý...

U Hradu Veveří však volím zkratku ze svahu dolů až k potůčku Veverce, který se vzápětí vlévá do přehrady. Kolem hradu Veveří je vybudována nová cestička, po které se dobře jde i běží, loni jsme tam s manželkou obdivovali dřevěný mostek. Lávka u hradu Veveří přes přehradu nyní skýtá zajímavý pohled na přehradu téměř bez vody. Dno přehrady je pokyryto bujnou zelení. Stmívá se. Mám za sebou bezmála 50 km. Běžím už jen po silnici, abych se vyhnul nerovnostem ve tmě. Klesání, stoupání k Oboře a tak pořád dokola. Těší mě, že stoupání mi ani po této kilometráži nečiní potíže, i když to samozřejmě není totéž jako na začátku. Rokle (zde jsem uviděl první letošní světlušku), Kozí Horka (zastávka na jedno pivo značky Kozel), Rakovec, Bystrc a stop.

Krásných 57 km příjemným prostředím, plno dojmů, vůní, energie z přírody. Radost ze života.