Run through a country (běh krajinou)

Sobota 27. června je poznamenána začínajícími prázdninami, přeběhem Nízkých Tater do Donoval, pro mnohé běžce také očekáváním nedělního půlmaratonu v Novém Veselí. A kde jsem já? Mnohé povinnosti mě zadržely doma. Když jsem pak odpoledne kýchl, řekl jsem si, že je nutno s tou alergií něco dělat a začal jsem se oblékat do běžeckého. Je 15:00, kam vyrazit? Volba jasná: Bobrava.

Dokončím chystání batohu, v němž nesmí chybět 3 půllitrové láhve s jonťákem, sušenky a chleba s paštikou (sádlo momentálně nebylo po ruce). A vyrážím v 15:38.

Sbíhám nejprve dolů k potůčku Leskavě, pak podél něho až k silnici na Ostopovice, podběhnu dálnici i železnici a opět zahnu na pěšinku podél trati. I když je po dešti, není zde bláto, dá se zde pohodlně běžet. Sleduji, že jsou rozkvetlé čekanky, což signalizuje, že léto je v plném proudu. Kolem garáží se postupně dostávám přes náměstíčko Ostopovic až k odbočce k Podskalnímu mlýnu, kde probíhají nějaké stavební úpravy zřejmě poměrně odvážného projektu. Podél potůčku po mírně blátivé cestě se dostávám až k místu, kde se potůček vlévá do Troubského potoka. Přebíhám silnici a hustým porostem se dostávám do Střelického lesa, kde běžím stále nad úrovní potoka. Nejsou zde již ony typické jarní květy, spíše občas zrající maliny, tu a tam nějaká houba.

Teplota je okolo 27 °C, vlhkost vzduchu téměř 100 %, potím se a pot stéká. Nevadí. Je zvláštní, že skoro nikoho nepotkávám. Potok mě přivádí až do údolí Bobravy. Zdá se, že vše je zde jako dřív. Podél cesty je místy vidět kvetoucí mateřídouška. Dnes mě tu nevítá čáp. Má asi jiné starosti. I to se stává. Poprvé se napiji, a pak už piji pravidelně po malých doušcích, dokud mě cesta přes Radostice nezavede do Tetčic a z nich do Rosic. Tam mi zavoní vůně z místní pekárny (i když to asi byly vařené knedlíky) a dostávám poprvé hlad. Na to je nejlépe se napít, že? Ale na spojce mezi Rosicemi a Zastávkou kolem trati u lesa po dopití prvé láhve se pouštím do svého dvoukrajíce s paštikou. Přichází náramně vhod. Jím v chůzi, nějak to polykání v poklusu vadí jícnu. Pak už zase běžím. Tu vidím po silnici běžet brouka. Pěkný, ale dost riskuje. Blíží se auto. Je dobře, že tu běžím, protože tím, že auto vyhýbá mě, vyhýbá i broukovi. Snad jsem mu aspoň na chvíli zachránil život.

Bobrava se před Zastávkou u Brna stáčí více na sever, a tak i má cesta odbočuje silničkou na Litostrov. Zde pozoruji, jak se z Bobravy stává docela malý potůček. Silnice je zde mokrá, vzduch o něco chladnější, vše napovídá, že zde před chvílí pršelo. Vychutnávám si ten svěží pročištěný vzduch a blížím se k místu, kde opět Bobrava uhne doprava a moje cesta též, do mírného stoupání Chroustovským údolím.

Na začátku této cesty vidím spoustu hlemýžďů, nejspíše vyprovokovaných deštěm ke svým procházkám. Vyžaduje to docela pozornost, abych nějakého nezašlápl. Je to přece jen život, i když malý. Přitom se mi však vybaví hrůzné pomyšlení, že zatímco já tady šetřím životy hlemýžďů, ročně přichází o život desítky milionů nenarozených dětí. Mají snad menší hodnotu než šnek či hlemýžď?

Počasí se opravdu mírně mění, pokračuje mírné ochlazení, obloha je zatažená a začíná mírně poprchat. To dodává úzkému údolíčku zakrytému stromovím nový tajemný ráz. Bobrava se zde klikatí, její tok bývá přerušován kousky dřeva či prohnilými pařezy, občas se přede mnou docela schová.

Tu uvidím dřevěnou lavičku a informační tabuli pojednávající o Chroustovském údolí. Kdyby tu byla se mnou přítomna moje oddaná bytost, řekla by mi: „Jé, lavička, posadíme se!“ A já bych se vevnitř trochu pozlobil, snad bych měl nutkání říct jako několikrát v minulosti něco jako: „To je přece škoda si sedat, když je před námi ještě tolik krásných věcí, které můžeme uvidět.“ Ale možná bych to tentokrát neřekl. Třeba bych, byť možná trochu neochotně, řekl: „Tak dobře, na chvilku se posadíme.“ A pozorovali bychom svět kolem nás. Svět, který se v tu chvíli nezdá být velký, ale docela malý, tak jak je uzavřen mezi stěny svahů údolí. Posezení v obýváku, jehož strop je tvořen korunami stromů.

Jenomže v tuto chvíli jsem zde sám, a tak není důvod se zastavovat a sedat si, ale pokračuji dál. Zcela nečekaně se na cestě proti mně objeví cyklista. Již zdálky mu kynu rukou a on k mému překvapení, mladý muž, mě zdraví: „Dobrý den“. Je to hezké, když si lidé přejí dobré věci, třeba i ten dobrý den, když ten pozdrav není míněn jako pouhá fráze, naučené slovo, ale jako něco, co druhému chci sdělit, potěšit ho, povzbudit.

A dostávám se do místa, kde již není možné Bobravu zařízlou v úzké roklině dál k prameni sledovat, zbývá jí ještě asi něco kolem 3 km, a tak ji opouštím poněkud prudším stoupáním do svahu. Bláto a způsob jeho rozvrtání dávají znát, že toto místo bývá často navštěvováno rodinkou divočáků. Nedlouho po této úvaze vidím na zemi ležet zcela ohlodanou holou kančí čelist. Pokračuji do kopce a vbíhám do Říček a hned na začátku mě upoutá na plotě jedné zahrádky vodovodní kohoutek s nápisem „pitná voda“. Okamžitě si dopouštím vodu do prázdné láhve a piju čerstvou vodu a v duchu děkuji majiteli, který to zde umístil očividně tak, aby to bylo turistům k dispozici.

Zkouším změnu trasy – pokračovat rovně přes silnici po nové cyklostezce. Ta vede nejprve dolů k rybníkům nazývajícím se Bahník. Jsou nově upravené, a to docela vkusně, dalo by se říct, že je to příklad pěkného zásahu člověka do přírody. A pak zase nahoru k Javůrku. Na kraji Javůrku ale hned odbočuji na cestu směřující do údolí Bílého potoka, i když vlastně jde spíše o oblast Bílého potoka, protože od onoho údolí mě dělí ještě jeden horský hřbet, ale do něj vstupovat nebudu, tentokrát to zkusím směrem na Hvozdec. Po cestě stále popíjím a doplňuji tekutiny i energii.

Míjím místo, kam jsme před 40 lety chodili na maliny a na houby. Míjím místo, kde kdysi bývalo naleziště opravdových křemenáčů, opravdu tvrdých jako křemen. Jen tak mimoděk zpomaluji do chůze a prohlížím svahy příkopu pod olšemi a břízkami, kde by mohly být červené hlavičky. Nebyly. Dobře poznávám ta místa. Jsou stejná jako před těmi 40 lety. Jen ty stromy jsou jaksi větší.

Běžím dál. Cesta se mírně stáčí, nyní stále klesá a vyvádí mě až na silnici mezi Hvozdcem a Veverskou Bítýškou. Odbočuji z ní pak na cestu, která mě přivede až na nejvyšší bod silnice mezi Veverskou Bítýškou a Novým Dvorem. Za mými zády jsou svahy lesů patřících k Bílému potoku. Po mé levici jsou vidět svahy kopců levého břehu přehrady, z nichž vyniká Trnůvka. A přede mnou se na obzoru táhne hřbet lesů Pohádky máje (Podkomorské polesí), kde se nejvýše pne Lipový vrch. Na jeho kopci je také vidět osamělý strom. Údělem osamělých stromů je to, že mají jaksi méně větví, a to ještě některé oschlé a polámané, a ty, co zbývají, ukazují jakoby dvě ruce stejným směrem, jako kdyby říkyly: „Tam! Tím směrem fouká vítr.“ Napadá mě, že možná byla doba, kdy onen strom nebyl osamělý...

U Hradu Veveří však volím zkratku ze svahu dolů až k potůčku Veverce, který se vzápětí vlévá do přehrady. Kolem hradu Veveří je vybudována nová cestička, po které se dobře jde i běží, loni jsme tam s manželkou obdivovali dřevěný mostek. Lávka u hradu Veveří přes přehradu nyní skýtá zajímavý pohled na přehradu téměř bez vody. Dno přehrady je pokyryto bujnou zelení. Stmívá se. Mám za sebou bezmála 50 km. Běžím už jen po silnici, abych se vyhnul nerovnostem ve tmě. Klesání, stoupání k Oboře a tak pořád dokola. Těší mě, že stoupání mi ani po této kilometráži nečiní potíže, i když to samozřejmě není totéž jako na začátku. Rokle (zde jsem uviděl první letošní světlušku), Kozí Horka (zastávka na jedno pivo značky Kozel), Rakovec, Bystrc a stop.

Krásných 57 km příjemným prostředím, plno dojmů, vůní, energie z přírody. Radost ze života.