Run through a country (běh krajinou)

Sluší se aspoň jednou za rok přispět něčím do svého blogu. Sluší se aspoň jednou za rok zkontrolovat, zda je vše v pořádku v údolí Bobravy.

Když už jsem neodjel na maraton do Linze a netrhal tam rekordy s uspěšnou partou budějovických běžců, když už jsem v sobotu 12. dubna 2008 zmeškal Bambasáckou desítku, vyrazil jsem odpoledne k Bobravě. Za relativně chladného počasí má cesta začínala Starým Lískovcem a Ostopovicemi, kde jsem obdivoval upravené předzahrádky s narciskami i vřesem, a pak pokračovala kolem Podskalního mlýna podél Augšperského potoka až k místu, kde se vlévá do potoka Troubského. Už zde jsem mohl spokojeně konstatovat, že obvyklé jarní příslušenství zde nechybí. Bílé i nažloutlé sasanky, blatouchy, modré a fialové plicníky, fialky a další modravé květy.

Po překročení silnice mě svah vyvedl postupně nad Troubský potok a tyto modravé kvítky byly vystřídány jinými modrými kvítky – podléšťkami, které někdy byly až poněkud vybledlé do barvy pomněnkové. Cesta po žluté značce mě přivádí až k soutoku Troubského potoka s říčkou Bobravou.

Soutok dvou vodních toků v sobě vždy skrývá cosi tajemného. Jakoby prolnutí dvou rozličných energií, spojení dvou údolí, dvou odlišných geologických útvarů. Propojení rozdílných kultur… A to vzbuzuje respekt. Není divu, že právě v tomto místě ptáci zpívají své oslavné ódy v nejplnější síle. Trochu se stydím, že mezi nimi, ač milovník hudby, který dokáže podle zvuku rozpoznat hudební nástroje orchestru, umím identifikovat akorát kosy. Jenomže kosi nejsou jen tak ledasjací pěvci, jsou mistři práce s hlasem, a tak, pokud to tedy není v rozporu s jejich pýchou, dovedou sami napodobit zpěv jiných ptáků. Asi tak, jako Gott kdysi prohlásil, že v poslední době zpíval i takové ty negottovské písně, mohou kosi někdy zpívat písně nekosovské.

Ale to se již přede mnou otevírá rovné rozšiřující se údolí. Podél cesty mi na křoviscích voní květy trnek, na zemi spatřuji kromě dříve jmenovaných bylin postupně také pampelišky, ojediněle petrklíče a podle výšky na úrovní toku rovněž podléšťky nebo fialky v doprovodu plicníků.

V tomto závětří údolí mě slunko přinutilo sundat bundu. Po prvé hodině si dopřávám první loky pití a pokračuji k Radosticím. Tentokrát zde nepotkávám čápa. V tu chvíli ještě netuším, že patrně věděl o mém plánu a čekal mě v jiné části Bobravy. Nepotkávám srnky, ale jejich stopy zde jsou. Nepotkávám kance, ale známky jejich nedávné přítomnosti eviduji. Celá cesta od Anenského mlýna až k Radosticím je letos pohodlně sjízdná i pro cyklisty bez významného zablácení.

Za Radosticemi mě čeká dilema: po silnici k Tetčicím, nebo jinak? Vzdávám se pohodlí a rovného profilu silnice a s ním i výfukových plynů, a pouštím se do kopců Neslovického lesa. Doslova přes devatero hor a dolů jsem se dostal do Tetčic a za odměnu si na chvíli pouštím do uší Michala Tučného a v táhlém klesání si také zanotuji spolu s ním. V klesání člověk nemá takové potíže stačit s dechem. Ale odměn za volbu běžet lesem na místo po silnici zde bylo mnohem více. Vystřídaly se zde různé typy lesa, habří, duby, buky, smrky, jedle a zejména ty jehličnaté mi popřály něco ze svých vonných silic.

Přísně vzato, Tetčice znamenají absolvovaný půlmaraton a pohled na stopky říká 2:20. Asi se pěkně flákám. Ale ne. Vždyť mám v plánu ještě hodně. A toto byly náročné kopce. V Tetčicích jsem kupodivu nepotkal Jardu Kašeho, a tak pokračuji k Rosicím. Po levé straně na kopečku rosická Trojice, kaple, která už také hodně pamatuje, kaple, o níž jsem kdysi vyslechl skazku, že právě u ní skončila 2. světová válka posledním výbuchem granátu. Po pravé straně dominanty Rosic, zejména zámek, který v poslední době zaznamenal renovační práce.

Probíhám nepříliš frekventovanou silničkou podél trati vlaku směrem na Zastávku, ale namísto do Zastávky odbočuji na sever k Litostrovu, abych neztratil z dohledu říčku Bobravu. Tady se tomu už ani nedá říct říčka, ale prostě potok. A za chvíli jsem v Chroustovském údolí pod horou Okrouhlíkem. Pohádkové místo. Po třech hodinách běhu vytahuji chleba se sádlem a se solí a v táhlém mírném stoupání ukusuji kousek za kouskem, makrobioticky zpracovávám v ústech, zatímco dýchám téměř výhradně nosem, a cítím, jak sůl okamžitě proniká jazykem do lymfatických cest, jak si ji tělo žádá.

Obdivuji lesní interiér zdobený kulisami strání prosvětlených sklánějícím se sluncem. Obdivuji stromy, nízký porost i vypínající se hory. Tu vyruším ptáka, který pomalými krouživými pohyby křídel důstojně vzlétl přímo před mýma očima, a teprve teď si uvědomuji, že je to čáp, který mě letos čekal jen o kousek dál na cestě.


Bobravu po chvíli pro dnešek definitivně opouštím, když další její pokračování je úzkou roklinou ještě další asi 3 km až k prameni poblíž Rudky. Zvedám se tedy prudce nad Bobravu po úbočí a v Domašově mi již zcela zmizela s očí. Současné stoupání směřuje k místu, které odděluje plochu, ze které stéká dešťová voda do Bobravy, od plochy, ze které stéká voda do Bílého potoka.



Podle mapy zřejmě nedosahuji nadmořské výšky 500 m, ale jen asi 490 m poblíž Javůrku, což je tedy nejvyšší bod mého výletu. Je to až jakási symbolika, když právě v tomto místě má cesta mostem překlenuje dálnici a poblíž mě vzlétá k obloze dravec, nevím, jestli to byl sokol nebo ostříž, protože jsem proti světlu oblohy nevnímal dobře jeho barvy. Ale jako by mi říkal: „Protože jsi doběhl až sem a byl jsi tady všude s námi v naší nádherné přírodě, chtěli jsme ti ukázat naši krásu. Nejen já, ale také ten čáp v Chroustovském údolí, i ty krásné kytky.“ Ještě se tedy ptám: „A neplašil jsem zvěř, když jsem si pobrukoval písně Michala Tučného?“ „Ne. Kdepak. Takové písně, ty my můžeme. Zejména, když zpívá o štítech hor, jež nelze překlenout. Tak šťastnou cestu!“

V Javůrku po více než 4 hodinách a bezmála 40 kilometrech zastavuji na občerstvovací stanici (místní pohostinství), kde se vydatně napiji vody, malého piva, doplním zásoby vody v batůžku a pokračuji již sestupem ke Šmelcovně. Pivo bylo opravdu v množství právě přiměřeném. Dodalo síly, ale nenadělalo neplechu vnitřnostem. Nedostavila se žádná lenost, slabost, ke Šmelcovně se běželo velmi dobře. Tam pak vidím ceduli: Veverská Bítýška 10 km. Výborně, říkám si, tak si teď můžu dát desítku. No, budu rád, když ji dám za hodinu.

A běžím po louce na dně údolí Bílého potoka od Šmelcovny po proudu dál. Potkávám protijedoucí cyklisty, zdravíme se a spokojeně běžím dál. Pojede mi něco z té Bítýšky do Brna? Mohlo by. Ne že by se mi nechtělo běžet třeba až domů, ale mám ještě nějaké povinnosti. Běžím si měřenou desítku svižným tempem a v hlavě mi vrtá otázka: Co bys dělal, kdyby ti někdo v Bítýšce řekl: Ještě dalších 10? Běžel bych dalších 10.

Cesta údolím potoka je zvlněná. Chvíli v úrovni toku, pak se zase zvedá znatelně několik desítek metrů nad její úroveň. Napadá mě: tady by stálo za to zorganizovat nějaký „brněnský maraton“. Ne, to nejde. Vždyť by mě za to všichni proklínali. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. A to ještě kdyby to vedlo dál podél Bílého potoka proti proudu, bylo by tam několik zajímavých brodů…

Poslední louka s rekreačními chatkami, hospodářské stavení, zákruta potoka, skupina rybníčků s napodobeninou hastrmana, plochý splav, a je zde Veverská Bítýška. Posledních 10 km bylo za 55 minut. Slušné tempo.

Jízdní řády autobusů říkají, že běžec bude odměněn přídavkem… Vytrval jsi v těchto krajích tak dlouhou cestu, při večerní chladné vůni kvetoucích trnek a blum vytrvej dál…

Resumé: na mapě odměřeno 50 km (patrně to bylo více, nebyly tam všechny zákruty), rozdíl nadmořských výšek nejvyššího a nejnižšího místa 280 m, ale součet stoupání notně přes 450 m, čas 5:54. Příjemná únava.

Asi bych nejprve měl říct, z čeho se chci vymlouvat: přestože jsem si udělal nový osobní rekord, nezdolal jsem hranici 3:30, jak jsem si dal za cíl. Ale nejprve k tomu, jak k tomu došlo.

Běžet na 3:30 znamená držet tempo mírně pod 5:00 na km, tedy pod 25 minut na každých 5 km. Po odstartování jsem si nastavil intuitivně příslušné tempo – netvrdím, že ho mám už dávno v nohách, při svých bězích jsem se docela málo věnoval speciálnímu maratonskému tempu.

Brzy se situace ustálila tak, že přede mnou asi ve vzdálenosti 100 m běžela skupinka běžců z Barnex sport Brno, mezi nimi Pavla Kováříková, kterou znám už z několikerého Malého svrateckého maratonu, a samozřejmě i několik dalších. Odolávám pokušení je dotáhnout, ale běžím si sám své tempo. Několik metrů přede mnou jeden běžec s nějakými lepšími hodinkami, na prvém kilometru mu to pípne, kouknu na stopky, ukazují 4:50, tak si říkám, že jsem to ani zas tak moc nepřepálil a tempo držím a nezrychluji. Ten běžec však očividně zrychlil. V průběhu prvého kola se přece jen přiblížím na dosah skupinky a běžím jen pár metrů za nimi.

Na občerstvovačce po prvém kolu trochu ztrácím – vždy přecházím s kelímkem do chůze, abych se opravdu napil, ne se jen pobryndal. To dělá ztrátu nejméně 8 sekund. Tam mě předbíhá eN, prohodíme pár slov a on jde pomalu dopředu. Po chvíli vytváříme tandem s Petrem Klusáčkem, který běží maraton poprvé v životě. Ale toto tempo mu zatím vyhovuje. Skupinka před námi se nám z ničeho nic začne vzdalovat, soudím, že opravdu zrychlili a k tomu se nenecháváme vyprovokovat, takže tato skupinka získává po chvíli náskok asi 100 m. Ten se v průběhu dalších kol zvětšil až na 300 m.

Prvních 5 km tedy bylo za 24:30, další postupně 25:10 (zpomalili jsme?), 24:40, 24:00 (to jsem už varoval, že moc ženeme), 25:30 (zase zřetelné zpomalení, ale pětadvacítka je už za námi), 25:25 (to jsem si říkal, že při tomto zpomaleném tempu těch 3:30 asi nedám, rezerva nebyla veliká), 26:40 (tak to je zlé, ale víc to nějak nejde, stejně jsme ale předběhli Pavlu Kováříkovou, která to tempo také už neudržela). V průběhu předposledního kola náhle zastavuje Petr Klusáček a posílá mě dopředu. Běžím, co to jde, sem tam i někoho předběhnu, ale cítím, že to moc nejde. Dostavují se pocity, že dál to nejde, nohy opouštějí síly, ale dají se překonat. A tak před posledním kolem se občerstvuji v chůzi nejméně 100 m. Ivo Zejda očividně stáhl můj asi 5min náskok. Já se poslední kolo trápím: puchýře na ploskách a pod prsty, opakující se stavy slabosti. Opět mě dotahuje Pavla Kováříková. A opět se jí trochu vzdaluji. Vyhlížím značku 40 km.

Předbíhá mě Ivo Zejda. Valí svým rovnoměrným tempem, toto je jeho nejlépe vydařený závod za posledních několik let (3:38:01). Moje poslední pětka byla za víc než 30 minut. Tímto tempem dobíhám do cíle následován Pavlou Kováříkovou, čas 3:40:15.

Takže nyní, když se něco nepodaří úplně tak, jak by člověk chtěl, přicházejí na řadu výmluvy. Ale kromě jedné se mi dlouho žádnou nedaří najít. Nemohu se vymlouvat na konzistenci guláše podávaného po závodě – to logicky nemohlo zpětně ovlivnit výsledek.

Nemohu se vymlouvat na počasí. To se organizátorům podařilo nachystat opravdu znamenitě. Docela by mě zajímalo, jakými vědeckými nebo jinými postupy to počasí chystali. Ale předem na svých stránkách upozorňovali, že pršet nebude, ale že počasí bude ideální. Nebo že by využili nějakých známostí?

Nemohu se vymlouvat na změnu tratě. Vždyť jsem po předchozí variantě trasy nikdy neběžel, takže mě nemělo co překvapit. A tak až po dlouhém hledání jsem ještě k té prvé a nezpochybnitelné výmluvě našel jednu další.

Takže do výčtu oprávněných výmluv zapisuji:

1) Neměl jsem dobře natrénováno. Chyběly běhy ve speciálním maratonském tempu a dlouhé běhy. V poslední době jsem se zaměřoval na zvýšení rychlosti na tratích okolo 10 km, což se podařilo, ale adekvátní výkon na maratonu zřejmě teprve čeká na svou realizaci.

2) Trasa sice byla rovinatá, ale obsahovala na každém kole výběh asi 2,5 m převýšení přes terénní vlnu (nepočítám převýšení na velmi mírném stoupání). Každé kolo obsahovalo otočku kolem kužele, což znamenalo v každém případě zastavit skoro do nuly a opět zrychlit, což nenápadně bralo sekundy i síly. Podobně ještě některé další ostré zákruty pod úhlem ostřejším než 90 °.

Já vím, teď by se mohl najít někdo, kdo by mi řekl: „Tak teď nech výmluvy výmluvami a řekni po pravdě, jak to bylo: že ses málo snažil?“ Ale fakt, věřte mi, není to tak…

Kdy se běžela poslední Brněnská pětadvacítka po původní trase? Bylo to loni 17. září 2006. Ale já jsem tam nebyl. Kvůli viróze doprovázené horečkami jsem se rozhodl závodu nezúčastnit. Ale plánoval jsem uskutečnit při nejbližší další možné příležitosti soukromý reparát.

Plánoval jsem ho na některou následující neděli ráno, kdy ještě bude na silnicích slabší provoz. Nečekal jsem, že ta nejbližší další příležitost bude až po více než 6 měsících, a to 8. dubna, den poté, co jsem měl původně v plánu maraton v České Lípě. Jak se takový soukromý závod s jedním závodníkem realizuje?

Nejprve jsem nainstaloval občerstvovací stanici na 7. kilometru. Prakticky to znamenalo půllitrovou láhev jonťáku skrýt v trávě u silnice tak, aby na ni svítilo slunce, protože teplota okolí byla ráno 0°C a ledový nápoj bych asi pít nemohl. Záměr byl na 7. kilometru uchopit láhev, občerstvit se a láhev zase odložit na 10. kilometru, abych si ji na témž místě na zpáteční cestě na 15. km opět vzal a posilnil se.

Pak jsem se vrátil ke stadiónu Rosnička (Pod lesem) a odkrokoval vzdálenost z rozcestí k bráně stadionu, která byla pochopitelně uzavřená. Stejný počet kroků jsem přidal na vzdálenost od brány ke startovní čáře a 200 kroků na oběhnutí jednoho 235m okruhu, k tomu 15 m rezerva, abych si určitě závod nezkrátil. Startovní čára mi tak vyšla až kousek za křižovatku ulice Zeleného s ulicí Marie Steyskalové. Krokování bylo zároveň rozklusání, takže po krátkém strečinku jsem si to odstartoval.

Obavy jsem měl ze dvou věcí: buď přepálím začátek, a bude to docela k ničemu, nebo budu lenivý od počátku, nepřinutím se do slušného tempa, a bude to taky stát za starou belu. Mým skrytým cílem bylo pokračovat ve zlepšující se tendenci, kterou jsem si dal za cíl již v roce 2003 bezprostředně po absolvování první Brněnské pětadvacítky. Tehdy jsem u řízku konzumovaného v restauraci Rosnička říkal Ivanovi Kopečkovi (on to tehdy dal snad za rovné 2:00:00 nebo o vteřinu líp), že mám v úmyslu každý rok zlepšit průměrnou rychlost na pětadvacítce o 1 km/hod. Představa, co bude za 7 nebo 8 let, sice vyvolávala úsměv, ale fakt je, že v následujících 2 ročnících závodu se mi plán v podstatě podařil, každý rok zlepšení v průměru o 1 km/hod.

Také jsem několikrát zvažoval regulérnost onoho srovnání. V září se běžela „25“ docela v teple, já mám nyní teplotu blízkou nule. Nejsem ve výhodě? Navíc mám k dispozici víc než půl roku dalšího tréninku, a tedy dalšího zlepšování. Proti tomu silně hovoří skutečnost, že běžci v září měli k dispozici soupeře, ale já nyní ne. A to jsem při startu netušil, jaké další mínusy mě potkají.

Protože úvodní úsek je převážně z kopce, odhadem udržuji rychlost mírnou, tak aby tepová frekvence rozhodně v prvých 2 km nepřekročila aerobní práh. Pak stejně následovalo stoupání po ulici Stránského a Štursově, takže tam jsem začal postupně přidávat na intenzitě, ale ne na rychlosti, protože to stoupání velkou rychlost nedovolovalo. Následující seběh po ulici Hlavní již byl velmi svižný a v tomto tempu při TF asi 164 jsem směřoval k Bystrci. Zde tedy na 5. km kontroluji průběžný čas. Je to 23:30, což je asi o půl minuty lepší, než plánovaný mezičas při zcela rovnoměrném tempu.

Spokojeně pokračuji dál kolem zoologické zahrady a pak do táhlého stoupání Kníničkami. S během do kopečka jsem byl smířen, ale když do kopce ještě mám překonávat relativně silný protivítr, to na rychlosti nepřidá. Drobím tedy krok, aby letová fáze běhu, tedy čas, kdy nemohu aktivně proti účinkům větru nic udělat, byla zkrácena na minimum. Nepřipadá mi to těžké, ale přece jen rychlost není zrovna taková, jak jsem si ji představoval.

Občerstvovací stanici na 7. km nakonec vynechávám, chuť na pití nemám a nechci ztrácet čas. Krátké klesání a následné zdolání dlouhého mírného stoupání až k Rozdrojovicím. A zase ten protivítr, někdy sílící v nárazech, po celou tu dobu, a nedal si pokoj ani při stoupání na nejvyšší bod tratě nad Rozdrojovicemi poblíž 10. kilometru. Průběžný čas přes 51 minut ukazuje, že jsem na tomto úseku poněkud ztratil. Ale asi to bylo i trochu o vůli, protože i do kopce tepovka moc nechtěla nad 160. Tak to trochu doháním zrychlením tempa z kopce ke křižovatce a směrem k Jinačovicím.

Na obrátce v Jinačovicích čas 1:03:30 není k mé spokojenosti. Sice mě nyní čeká více klesání než stoupání, ale je otázka, jestli se mi podaří udržet zvýšené tempo. V následném stoupání k vrcholu nad Rozdrojovicemi opět viditelně lenoším (TF=157), takže mezičas na 15. km 1:16:00 se vůbec neliší od mezičasu na tomto místě z minulého závodu. V této fázi již nepřekonávám aspoň ten protivítr, ale má to další problém: když nepřekonávám vůbec odpor vzduchu (evidentně mi vítr vane do zad přesně tou rychlostí, jakou běžím), vzduch mě vůbec neochlazuje. A to v tento moment teplota vystoupla již blízko 10°C a já jsem v zimním běžeckém úboru (bez čelenky, šály a rukavic). To není zrovna komfortní a dostavuje se žízeň. Ale na pití mohu do 18. km zapomenout – teprve tam je má další občerstvovačka.

A tak běžím z kopce, nejprve z toho prudkého na náves Rozdrojovic, pak opouštím Rozdrojovice a otevírá se přede mnou úsek ke Kníničkám, téměř rovná silnice se zvlněným, ale mírně klesajícím profilem. Toto by měl být můj rychlostní úsek! Jo, ale teď mi tady chybí ti soupeři. Ani virtuálně 200 m přede mě umístěný Standa Holeček nebo hejtman nebo někdo další z mých oblíbených soupeřů mi nepomáhají. Přibíhám ke své občerstvovací stanici, beru láhev, otevírám za běhu a piju, mírně se poliju, tak na 3 vteřiny přejdu do chůze, abych se opravdu napil. A pak úprkem dolů do Kníniček.

Za sebou mám úsek klesání, po rovince míjím ZOO, OBI a 20. kilometr v čase 1:40:00. To není nic moc. To abych stihl „25“ pod 2:00:00, bych musel každý další km běžet za 4:00, což je po 20 km vyloučené. Morálka padá dolů. Jo kdyby tu byl někdo ze soupeřů, určitě by mě trochu víc vyštengroval. Takhle namísto zrychlení na rychlost 4:30/km (to by byl taky pěknej čas okolo 2:02:30) nebo namísto udržení dosavadní průměrné rychlosti zhruba 5:00/km (výsledný čas 2:05:00) zřetelně zmírňuji, a to zejména v těch několika stoupáních, která směrem k Rosničce ještě zbývají.

A tak do cíle dobíhám už bez zjevné chuti a bez finiše v čase 2:09:03. Je to tedy oproti minulému závodu zlepšení o víc než minutu. Podle srovnání s časovým průběhem minulého závodu jsem dnes začal trochu opatrněji, ale zcela shodně do kopců a lépe ty závěrečné kilometry. Tentokrát jsem tedy nesplnil závazek, zlepšil jsem se „jen“ o minutu, a ne o plánovaných 10.

Teď už zbývá jen hledat výmluvy, proč… A samozřejmě se najdou: protivítr, nepřítomnost soupeřů, velký teplotní rozdíl mezi startem a cílem, běžel jsem v zimním, tedy v dlouhých kalhotách, zatímco každou předchozí „25“ jsem běžel v krátkých, a samozřejmě nedostatek občerstvovacích stanic.

Nedá se nic dělat. Budu čekat na podzim, ale to už bude pětadvacítka po nové trase. Vypadá to tak, že po staré trase se to už nikdy nepoběží, a tak mi zůstává ten dluh, že jsem to po staré trati nikdy pod 2:00:00 nedal. Tož co naděláme. Pokud na podzim za regulérních podmínek zaběhnu za 1:50, budu spokojen, i když to už bude po trase nové a možná o chloupek lehčí.

Na MUM jsem se těšil jako na neobvyklou akci, se kterou jsem měl jistou zkušenost jako úplný běžecký nováček předloni, kdy jsem z MUM absolvoval 2 etapy s pauzou 3 dní. Tentokráte jsem chtěl absolvovat co nejvíce etap a zejména v těch, které se daly srovnat s předloňskými výsledky, jsem chtěl zaznamenat zřetelné zlepšení. Ale MUM, etapový závod, kdy každý ze sedmi dnů se běží něco více než maratón (nominálně přinejmenším 43 km) v kopcovitém terénu Českomoravské (Hornosvratecké) a Drahanské vrchoviny s průměrným stoupáním asi 900 m opravdu není procházka růžovou zahradou a náležitě mi mou opovážlivost dal pocítit…

Zázemí závodu
Jistá časová kolize způsobila, že jsem se nemohl účastnit hned od prvého dne, a tak jsme přijeli až na konci prvého dne, kdy tedy prvá etapa již byla hotova. Jak se ukázalo, byla to asi jedna z těžších etap.

Ubytováni jsme byli v jedné ze tříd základní školy v Lomnici, na nafukovacích lehátkách. Přikrytí nebylo téměř žádné potřeba, právě probíhala ta největší letošní vedra. K dispozici bylo umývadlo přímo ve třídě, toaleta na patře a sprchy o patro níže. V přízemí se nacházela kuchyňka, kde se konaly snídaně formou švédského stolu; každý si mohl vybrat, zda bude pít, čaj, kávu, mléko, k dispozici byly jogurty, müszli, pečivo, salám, karbenátky a saláty z robi masa (bezmasé maso), sýry, předchystané pečivo s pomazánkou či marmeládou a občas i nějaké další překvapení. Také se zde konaly tzv. druhé večeře, které mohly následovat po prvých večeřích (v místní restauraci). A také se zde připravovalo vybavení občerstvovacích stanic.

Vzhledem k tomu, že jednotlivé etapy probíhaly vždy z nějakého vzdáleného místa do Lomnice, většinou nebyly žádné opakované okruhy, bylo nutno zajistit dostatečný počet občerstvovacích stanic. Vzhledem k tomu, že na MUM se hlásí jen "tvrďáci", byly tyto stanice plánovány po přibližně 6 až 7 km (výjimečně po kratší vzdálenosti). Na občerstvovacích stanicích to byl docela komfort: vybrat se dalo z vody neperlivé i perlivé, minerálky, jonťáku, i piva, k zakousnutí zde byly pomeranče, banány, čokoláda, oplatky, a ledacos dalšího. Po doběhnutí do Lomnice na každého čekala tzv. maratónská polévka, tedy masový vývar s těstovinami (musím říct, že mi velmi chutnal a přestože to bylo každý den v podstatě stejné, nepřejedlo se mi to).

Na patře, které bylo určeno pro nocleh, bylo za plentou vytvořeno improvizované masérské centrum, kde se mohli závodníci nechat po závodě namasírovat. Pro masérku bylo velkým překvapením, s jak zanedbanými svalovými problémy si většina běžců zvykla běhat a závodit. Překonávání bolesti, jak o něm někteří běžci hovoří, je asi v některých případech docela zbytečné… Měla však radost, že jim od bolestí a problémů pomohla.

K zázemí samozřejmě patří lidé, kteří to všechno dělají. Protože jsem se nabídl, že s něčím taky pomohu (počítač, výsledky, vyznačení nějaké trasy), mohl jsem se s tímto týmem lépe seznámit. Je to sehraná parta lidí, kteří věc dělají s nadšením, bez nároku na odměnu, ale profesionálně. V týmu chyběla "hlava", ředitel závodu Tomáš Rusek, zastoupil ho "organizační ředitel", jeho synovec Adam Supík. Nepřítomnost Tomáše Ruska se nikterak negativně na závodu neprojevila, ba někteří ze stálých závodníků usoudili, že to bylo ještě lepší…
Velký podíl na dobrém průběhu měla rodina Skyříkových, která zajišťovala funkci manažera kuchyně, ale také značení trati, ultramaratonec Ivo Šikula, Václav Knobloch, Karel Zadák, který vždy do věci vnesl ten správný smysl pro humor.

V týmu nechyběl ani reprezentační lékař Luboš Hrazdíra. Bylo dobře, že nemusel řešit žádné komplikované případy (nikoho nebylo potřeba oživovat, nikdo neměl úpal ani úžeh, žádná zlomenina se tentokrát nekonala).
Režim dne
V propozicích závodu je uvedeno, že jde o tréninkový tábor spojený s rodinnou dovolenou. Jako tábor tedy měl také svůj denní rozvrh, ale ten nezačínal povinnou rozcvičkou a ranním nástupem, jak to asi někteří známe z dětství…

Ráno bylo možno vidět, jak po oválu přilehlého hřiště běhá ruský Saša Alexejev. Snídaně ale oficiálně začínala až v 7:30, v 9:00 byl obvykle odjezd do města (nebo obce), kde se příslušná etapa startovala. Přímo v Lomnici tak bylo možno shlédnou místní památky, mezi jinými též místní synagoga. Zhruba ve 12:00 se v příslušném městě konal oběd v restauraci, poté audience na radnici, kde proběhl ceremoniál vyhlášení výsledků z předchozí etapy a udělení trička MUM starostovi (nebo jeho zástupci). Pak již nastal klid a příprava na start. Pomalejší startovali v 14:00, rychlejší v 15:00, aby pokud možno všichni byli v cíli zhruba v 19:00.

Po doběhnutí, pozření maratónské polévky a osprchování následovala večeře v lomnické restauraci. Ta se obvykle spojila se společenským večerem u piva či jiného pití. Této radosti jsem si ovšem nemohl užít, neb jsem musel večer zpracovat výsledky.

Co je to za lidi?
Člověka by napadla otázka: Co je to za lidi, kterým nestačí zaběhnout si maratón a pak se po něm měsíc dávat do pořádku. Co je to za lidi, kteří se z jednoho maratónu dávají do pořádku dalším maratónem hned následující den!

Je logické, že se zde sešli ultramaratonci. Daniel Orálek , brněnský běžec, který s přehledem vítězí téměř ve všech závodech brněnského běžeckého poháru, Ivan Ďurkovský, který letos zvítězil na brněnské 48-hodinovce, Petr Dostálek, pravidelný účastník ultramaratonských klání. Byli zde snad poprvé manželé Simutinovi, mladá dvojice velmi slušné výkonnosti, poprvé asi také Švéd Christian Ritella. Ultravytrvalkyně Irina Kovalová zde byla v doprovodu svého trenéra Saši Alexejeva, oba vždy s úsměvem a smyslem pro humor. K nejstarším účastníkům patřili němci 61-letý Rainer Schaedlich, ostřílený borec, který si každou trasu nastudoval v mapě a podle počtu protnutých vrstevnic si stanovil čas, za jaký to doběhne (a vždy to dodržel), a 66-letá Sigrid Eichner, drobounká maratonkyně, která má na svém kontě nepředstavitelný počet maratónů, nyní však těžce bojující o každý krok vzhledem k problémům s páteří, které běháním zmírnila.

Z našich bych připomněl Milana Daňka, který se zde připravuje na své extrémně náročné výpravy a Václava Krejsu, který patří k sběračům maratónů a snaží se každý týden aspoň jeden odběhnout. Z těch, kdo odběhli všechny etapy, bych ještě zmínil ultramaratonce Mirka Osladila, který ovšem některé etapy neběžel celé.

Kromě toho zde byla řada dalších, kteří absolvovali jednu až 5 etap.

Tišnovská etapa
Prvá etapa, které jsem se mohl zúčastnit, byla Tišnovská (jinak ovšem v pořadí druhá). Protože ale byl pracovní den před svátky, měli organizátoři k dispozici málo značičů trasy, a tak jsem byl požádán, abych realizoval to, co jsem dříve nabídl, takže mi připadlo značení trasy v prvých 28 km. Obvykle se značení trasy provádí na jízdních kolech. Já jsem však jednak neměl kolo s sebou, jednak bych ty technické úseky terénem obtížně zvládal, přece jen nejsem tak moc cyklista, takže z toho vyplynulo značení v běhu. Bylo by mi líto naznačit 28 km a pak to zabalit, takže jsem s ředitelem závodu dohodl individuální start v 10:00 s tím, že část trasy budu značit, zbylých 15 km doběhnu…

Takové značení spočívá v tom, že se na jasné cestě v intervalech asi 300 m věší barevné fáborky, v okolí křižovatek a rozcestí a tam, kde cesta není zřetelná, samozřejmě častěji a navíc též sprejem na zemi se vyznačí šipkou další směr. Značení probíhá podle přesného popisu poskytnutého autorem trasy. Značení jsme prováděli ve dvojici s cyklistou, takže původní dělba práce byla, že já budu značit po rovince a s kopce (kde cyklista může jet rychle bez zastávek), zatímco cyklista značí do kopce, kde stejně terén nedovoluje rychlou jízdu. Mně osobně vyhovovalo kopečky vyběhnout bez zbytečného zastavování. Po nějaké půlhodince spolupráce mi volá kolega na kole, že píchl, takže dokud závadu neopraví a nedojede mě, mám značit všechno, tedy i do kopce. Je to takový intervalový trénink: 50 až 300 m v tempu možná o trochu rychlejším než maratónském a pak asi 1 minuta zklidnění při značení, popřípadě něco jako pár dřepů s výskokem, když chci něco označit na zemi a pak si podat větvičku vhodnou k uvázání fáborku. Po nějaké hodince jsme se zase setkali a spolupracovali dále.

Když mi bylo předem řečeno, že značení je pomalá záležitost a že se těžko dostaneme na rychlost více než 6 km/hod, původně jsem nechtěl věřit. Bylo to ale spíš ještě horší. Pochopitelně že v době, kdy jsme značili, ještě nikde nebyly funkční občerstvovací stanice. Proto jsem měl na zádech svou vlastní občerstvovací stanici. Měl jsem s sebou 1,5 l vody a jonťáku a pár rohlíků, nebylo nějak dost času na nějakou důkladnější přípravu. Navíc jsem po cestě nacházel jahody, borůvky, maliny, a to jsem si v duchu řekl: "Ejhle, občerstvovací stanice na každém 10. metru! To ani všechno nevyužiju." Po asi 18 km (to už uběhly asi 4 hodiny) mi došly veškeré zásoby jídla i pití a tak jsem byl rád, že kousek za Veverskou Bítýškou jsme se dostali k místu zvanému "Šárka". To jsem byl už docela hladový a dehydrovaný. Polední žár byl skutečně vysušující. Nejméně hodinu jsem už vůbec nepil. Zde byl bufet a dal jsem si tam půllitr kofoly a nechal jsem si doplnit všechny své láhve vodou. Také jsem si koupil brambůrky a tak půl sáčku jsem snědl. A hned se běželo lépe…

Konec námi značeného úseku trasy byl u benzínové pumpy mezi Hradčanami a Tišnovem, kde už také fungovala občerstvovací stanice. Můj mezičas na 28. km byl asi 6 hodin. S přihlédnutím k tomu, že dál už budou občerstvovačky, jsem zde odložil batoh a ponechal jsem si jen půllitrovou láhev a pokračoval dál. Cesta vedla na tišnovskou rozhlednu, dál pak přes Květnici směrem k Lomnici. Na předposlední občerstvovací stanici, která se nacházela pod Květnicí, se mě Karel Zadák ptá: "Tam na Květnici prší?" Poukazoval tím na to, že jsem měl potem mokré vlasy. Jeden z jeho žertíků. Když viděl, že mám v lahvičce trochu vody, říká, že má žízeň, jestli bych mu dal napít. Tak povídám "Samozřejmě" a podávám mu lahvičku. Tím jsem obstál v testu a byl jsem řádně občerstven. Obsah lahvičky si nechám doplnit vodou a peláším dál k Lomnici. Tam někde po cestě měla být poslední občerstvovačka, ale ještě nebyla. Dobře že jsem měl svou láhev… Do Lomnice dobíhám vítězně v čase 7:43:52.

Veverská etapa
Pro Veverskou etapu byl zvolen obdobný scénář. Bylo dohodnuto, že provedu značení z Veverské Bítýšky po trase asi 12 km (tentokrát bez cyklistického doprovodu) a naproti mi přijede cyklista, který bude značit asi od 24. km v opačném směru. Můj individuální start byl opět v 10:00.

Musím říci, že prvé kroky byly docela těžké. Po včerejším maratónu mě trochu bolel jeden jediný sval na horní vnitřní straně pravého stehna. Ale jak důležitý to byl sval! Při každém kroku zabolel a odmítl plnit onu funkci dobržďování při dopadu na pravou nohu, zejména z kopce. A tak ty prvé kroky vypadaly více jako velmi nesymetrické kulhání, než jako běh. Po chvíli se to nějak rozběhalo, trochu jsem si na ten neobvyklý styl běhu zvykl a pokračoval jsem. Je to zvláštní, když si člověk poprvé okusí, jaké to je běžet hned druhý den další maratón a cítí, že není zcela zregenerovaný. A jde to! Funguje to.

Poctivě jsem značil cestu na Mečkov a odtud ke hradu Veveří. Přeběhl jsem most na druhou stranu přehrady a stoupal jsem po modré ke "Třem křížům" a pak dál směrem k silnici k Moravským Knínicím. Po asi 2,5 hodinách jsem se za chůze naobědval. Měl jsem s sebou dva krajíce s paštikou. V těch místech se setkávám s protijedoucím kolegou na kole. Ihned si mě dobírá, že s takovou toho moc nenaznačím, když celou cestu pojídám chleba s řízkem.
Zbývající část trasy jsem již nemusel značit, ale spíše jen kontrolovat značení. Vzhledem k tomu, že ani náhodou jsem nemohl předpokládat v tuto dobu fungování občerstvovacích stanic, samozřejmě svůj batoh si ponechávám.

Trasa vedla přes les do Moravských Knínic, odtud po silnici k hlavní silnici mezi Kuřimí a Čebínem. Pak po malém uhnutí stranou po polní cestě do kopce Zlobice. Ačkoliv jsem v minulé i této etapě dosud všechny kopce vyběhl (bez přechodu do chůze), byl zde asi 150 m úsek, kde bylo stoupání velmi prudké a navíc v cestě byl hustý porost včetně kopřiv, a tak jsem tento kousek šel. Za Zlobicí vedla cesta oplocenkou, kde byly ovce. Ty se ke mně samozřejmě seběhly, a tak jsem neodolal a podělil se s nimi o jeden ze svých 2 suchých krajíců chleba. Brzy jsem se dostal na onen 24. kilometr, kde se značením trasy začínal kolega. Dál ještě značení nebylo hotové, takže jsem se musel řídit popisem trasy podle autora trasy. Trasa měla dál vést po zelené turistické značce, ale ta prostě znenadání končila a nikde nebyla. Nezbývalo, než zkusit všechny navazující cesty, vždy asi 500 m a zpět… Nakonec jsem tu správnou našel a pokračoval.
Byl to nádherný lesní úsek plný borůvek. Pro mě v ten moment jakoby neexistovaly… Vyběhl jsem skoro na vršek lesa a opět se mi turistická značka ztratila. Nejméně 1,5 km do pěkného kopce jsem běžel nesprávným směrem. Vracím se a vidím ne příliš nápadné zabočení zelené značky. Pokračuji z kopce dál až na konec lesa, kde začíná řepkové pole a turistická značka se opět ztrácí. Proběhnu pěšinkou vyšlapanou v řepkovém poli a dostanu se na polní cestu, kde nalevo ani napravo v okruhu asi 200 m není vidět žádná turistická značka. A ejhle, vidím fáborek. Hurá! Dostávám se do značeného úseku! Běžím směrem k fáborku a pokračuji dál. Po asi 1,5 km však ke svému nemilému překvapení spatřuji kolegy značiče trasy, jak jedou proti mně na kole a po cestě strhávají fáborky, které předtím nainstalovali. Nikde nemohli najít pokračování zelené značky. Tak to měli štěstí, protože já pro změnu vím, kudy zelená značka pokračuje k lesu… Ale já měl ten pech, že jsem jim musel tou informací tak těžko vydobytou posloužit v momentě, kdy mi více než hodinu došla zásoba pití a nejbližší místo, kde se dá pořídit něco k pití, bude ještě asi 3 km odsud…

Úplně vysušený přibíhám do obce Skalička. Na místním koupališti si v bufetu objednávám kofolu. Nejradši bych teda skočil do toho bazénu, ale to by byl asi konec běhu, navíc mám naspěch. Než mi ale kofolu natočili, řekl jsem si o půllitr vody. Ten byl hned a ve mně byl taky hned. Takže ještě jeden. Zas je ve mně. A ještě jeden… Poté jsem požádal paní ve výčepu, aby mi doplnila mé láhve vodou. Pak teprve piju osvěžující kofolu. Během pár minut 2 litry tekutiny. To nedělávám běžně. Trošku mi to pití ztěžklo v žaludku, takže onen bufet opouštím nikoliv v běhu, ale v chůzi. Asi teprve po 500 m přecházím do běhu a pokračuji již podle značení směrem k Lomnici. Čas je ale neúprosný. Právě dnes večer mám být v určenou dobu v Brně na důležitém jednání. Začínám vnímat skutečnost, že reálná možnost doběhnout do cíle včas, abych byl včas v Brně, je pryč. Těch nejméně 8 km, co jsem si naběhl navíc, dost zamotalo mými plány. Rozhoduji se tedy v Jamném ukončit běh (zde by mi do cíle chybělo asi 10 km) a telefonuji manželce, aby pro mě přijela. Dál pak pokračuji jí naproti až do Rohozce (mimo trasu běhu).

Mrzí mě to, ale je to tak: nejméně 43 km sice mám uběhnuto, ale závod jsem regulérně nedokončil. Závod platí jen pro mě (a můj tréninkový deníček), a to neoficiálně: čas 6:42. Poslední 3 km mezi Jamným a Rohozcem jsem stoupal do kopce po vyhřáté asfaltové silnici, docela jsem se tam připekl a vzhledem k času jsem před odjezdem do Brna nestihl takové ty běžné pozávodní procedury. Jak se později ukázalo, to jsem dělat neměl… Jen jsem si do auta na cestu přibalil 10 rohlíků a vodu. A jedl jsem a jedl a jedl…

Nedvědická etapa
Jsou svátky, značiči tras, kteří nemohli dostat v uplynulých dnech dovolenou, jsou tady, takže mé služby značiče trasy nejsou nezbytné. Celkem vítám možnost běžet tuto etapu zcela řádně a za zcela srovnatelných podmínek jako ostatní. Na start přijíždím odděleně od ostatních, kteří se mezitím celé dopoledne oddávali nedvědickým parádám s přehlídkou historického šermu apod. Jako obvykle přijíždím na poslední chvíli. Rychle se obouvám do běžeckého, dokončuji mazání choulostivých partií a zaznívá startovní výstřel.

V této etapě, jako ostatně ve většině dalších, je trasa plánována tak, že se běží nejprve tzv. malý okruh (zhruba 6 km), aby i místní běžci se mohli aspoň na chvíli přidat. Tentokrát ale vzhledem k tomu vedru, které bylo, nehrozilo, že by se k nám někdo přidal. Takto se běželo do Černvíru a jinou cestou zpět do Nedvědice, kde pak následovalo prudké a táhlé stoupání na Kovářovou a dál na Věchnov a Bratrušín a klesání zpět do údolí Svratky. Kopce jsem poctivě vyběhl (stále se držím zásady, že kopce se musí vyběhnout). Za sebou nechávám Krejsu, kousek přede mnou je někde ruská dvojice Irina Kovalová v doprovodu Saši Alexejeva a Milan Daněk. Ruskou dvojici doháním někde v klesání ke Svratce a pak se různě vzájemně předbíháme až k Nedvědici, kde se mi ztrácejí a trasa směřuje lesem kopcovitým terénem k Doubravníku. Zde někde mě předbíhají první z těch rychlejších závodníků, co startovali o hodinu později, Orálek, Simutin, Ďurkovský... Dál cesta vedla nahoru přes Běleč do Lomnice. V Doubravníku jsem se občerstvil pivem, ale do toho stoupání mi to nějak nepomáhalo. Stoupáni nemělo konce. Začal jsem běžet poněkud útrpně, často jsem pil z mé láhve jonťáku (a při pití přecházel do chůze). To jsem dělat neměl…

V Ochozu u Tišnova na Mě čekala poslední občerstvovačka. Po napití jsem přijal i kousek něčeho slaného na zakousnutí, ale čekal mě ještě pořádný stoupák na nejbližší hřeben. Kousek za občerstvovačkou jsem šel, protože žaludek byl poněkud ztěžklý… Ale zase jsem to rozběhl. Ale za mnou kdosi těžce dýchá a předbíhá mě. Posléze ale přechází do chůze. Václav Krejsa. Zatímco on střídá momenty chůze a rychlejšího běhu (podle mě tak akorát na utavení), já se držím svého rovnoměrného běžeckého tempa do kopce a brzy ho nechávám snad i několik desítek metrů za sebou. Stoupání končí. Začíná seběh dolů. Řeklo by se, že vše už bude v pohodě. Jakmile jsme se ale dostali na asfaltku vedoucí až do Lomnice ke škole, Václav Krejsa nastartoval na finiš. Vážně poslední asi 3 km běžel rychlostí aspoň 1 km za 4 minuty, takže za chvilku mě předběhl a každou minutou na mě získával další a další náskok. Snažím se také zrychlit, co to dá, je to šílený úprk z kopce dolů, ale má přirozená opatrnost mi velí to nepřehánět, ale štve mě, že ho téměř ztrácím z dohledu. Prostě to umí pustit na neutrál… Zatímco já stále držím bázlivě nohu na brzdovém pedálu a pro jistotu zařazenou čtyřku… Výsledek: on to dal pod 5 hodin, a já ne. Můj čas: 5:01:23. To snad není možný, copak nedám žádnou etapu pod 5 hodin, když už z předloňska mám takové ty časy lehce přes 5:00?

Kunštátská etapa
Na tuto etapu jsem se těšil, protože to byla prvá etapa, ve které jsem mohl srovnávat svůj výsledek s výsledkem předloňským. Ale dostavil se pákový efekt: Zatímco předloni jsem zde vystartoval o 2 minuty později kvůli pozdnímu příchodu na start, tentokrát se sečetly a vynásobily všechny nepříznivé faktory. Necítil jsem se vůbec odpočatý po předchozích etapách. Fakt mě i poněkud bolela stehna. Nebyl jsem plný síly, jak se obvykle cítím na startu každého závodu. A s tím obědem a zákuskem po obědě jsem to asi taky přehnal. Ve snaze zásobit tělo energií.

Dostávám do ruky startovní číslo. Jeho instalace nebude snadná, protože jsou tam zrezivělé sponky. Nakonec časová tíseň vede k tomu, že na start přibíhám se startovním číslem v ruce a jeho instalaci dokončuji až po startu za běhu a po krátkém přechodu do chůze. To ovšem stačí, aby se všichni ocitli přede mnou. To samozřejmě doženu, nejprve 66-letou Sigrid a posléze i postaršího mladíka Rainera a dotahuji Irinu Kovalovou. Běželo se od zámku na náměstí a z náměstí na malý okruh borůvkovým lesem přes Rudku a zpět do Kunštátu. Zde už má Irina zase asi 300 m náskok. Nechtěl jsem to tempo ze začátku přehánět, takže se mi natolik vzdálila. To ovšem stačilo k tomu, že mi v nestřeženém okamžiku zmizela z očí a já jsem přehlédl dobře označenou odbočku ke kunštátské oboře a na Touboř. Dobíhám až na další křižovatku, kde zjišťuji, že jsem už moc daleko. Vracím se, nalézám správnou odbočku a na prvé občerstvovačce se ocitám v čase 50 minut, opět jako poslední. A Rainer Schaedlich má na mě přes 9 minut náskok. Což teprve Václav Krejsa nebo Milan Daněk.

Pokračuji dál, ale s morálkou je to nahnuté. Najednou ty prudké kopce, které si dobře pamatuji z předloňska, jak jsem je vyšel, nyní opět vycházím a na vyběhnutí jaksi není síla. Nejsem zdaleka v půlce a cítím se unavený. A teď ten táhlý prudký kopce na Touboř… Opravdu víc jdu než běžím. Ale poctivě občerstvuji. Jsem si vědom toho, že si nemohu dovolit "vláhový deficit". Vždy aspoň dva pohárky vody a třeba ještě jeden pohárek jonťáku. Ale účinek netrvá dlouho a zase jaksi chybí síla. Vezmu si banán a pomeranč. Trochu to pomůže, ale žaludek ztvrdne. Musím přejít do chůze, pokud nechci obsah žaludku zanechat někde na kraji cesty… Za chvíli se to uklidní a mohu opět mírně běžet. Dávám si záležet, aby běh nebyl skákavý, ale aby těžiště zůstávalo ve stejné výši, aby žaludek necítil otřesy. Ale bylo to čím dál horší.

Poznával jsem místa, kudy jsem běžel předloni, seběh do Hodonína u Kunštátu, stoupání na Starý Kvartýr. Tady přece předloni byla ta občerstvovací stanice. Kde je? Až o 1,5 km dál… Byl tam zrovna doktor Hrazdíra. Jen se tak zmíním, že mi nějak chybí energie. Doporučoval cokoli sladkého, například čokoládu, rozinky. Beru nakonec zase banán, taky s sebou do zásoby a pokračuji, ale chvilku zase jen chůzí. Pak na Skorotice, Křížovice, Křeptov, kde mě na občerstvovací stanici vítá Karel Zadák. Sednu na turka a piju dva poháry vody, pak pohár piva. A ještě jeden. Beru si zde ponechanou láhev s mým nachystaným jonťákem a než odejdu, sděluje mi Karel, že zde držím rekord v délce trvání občerstvení, že všichni ostatní to jen do sebe hodili, zatímco já jsem tam strávil skoro 5 minut. A tak vyrážím dál a cítím, že to pivo mi trochu zlepšilo žaludek. Cítím se trochu lépe. Po seběhu s kopce však následuje jeden z posledních táhlých stoupáků po asfaltové lesní cestě na Sýkoř.

Každou chvíli se napiji jonťáku a zdá se, že žaludek je jaksi lepší. Do kopce se mi daří udržovat 50% indiánský pochod. Sleduji tepovou frekvenci: při chůzi do kopce asi 105-110, za běhu stoupne až na 127, a hned jsem udýchaný a musím zvolnit do chůze. Divný. Táhlé stoupání posléze končí. Jsem rád, že mě tu nikdo nepředběhl. Někde za mnou by měla být Jelena Simutina startující o hodinu později. Na rovince Sýkořským lesem (pod horou Sýkoř) téměř soustavně běžím. S kopce dolů pak také. Občas se občerstvím z mé láhve a běžím dál. Poslední občerstvovačku jen míjím, dávám přednost občerstvování v malých doušcích mého jonťáku. Běžím a udržuji tempo. Daří se. Tempo je lepší než 6 minut na km. Tímto způsobem vbíhám do Lomnice. Ještě zbývá vyběhnout dva malé kopce. Vůlí se ubráním svodu k přechodu do chůze a ke škole k cíli přibíhám v čase 5:52:25. Tak takhle jsem si to nepředstavoval. O 50 minut hůř než předloni! Samozřejmě, že ty výsledky nejsou srovnatelné. Předloni jsem to běžel zcela odpočatý, letos po 3 předchozích etapách. Letos byla trasa trochu pozměněna. Byla o něco delší. I já jsem si ji asi o 2-3 km prodloužil…

Ale přesto: něco tady není v pořádku. Ne, je to v pořádku, to je ten pákový efekt. Muselo se to přece projevit. Ty dvě etapy se značením, kdy jsem si užil v plné síle polední žár a totální vyschnutí a takto jsem na sluníčku pobyl po dvakráte přes 7 hodin, to se muselo nějak projevit. Cítil jsem to na sobě. Ledviny makaly, jak mohly. Lymfatické uzliny byly všechny naběhlé a bolavé. V noci pak ledviny trochu bolely. Jistě. Tělo nemělo dost času na zotavení z předchozího záběru. Rozhodl jsem se Boskovickou etapu vynechat a ze závěrečné etapy si zaběhnout jen část.
Boskovická etapa
Když jsem pořadatelům oznámil, že Boskovickou etapu nepoběžím, hned měli pro mě úkol: V Lysicích zajistit směrování běžců pro případ, že by někdo strhl fáborky, aby tam rozhodně nedošlo k nějakému bloudění. Protože jsem tu trasu znal z předloňska, přesně jsem věděl, o co jde. S manželkou a dcerou jsme tam přijeli s předstihem. Stihli jsme si koupit vodu a citrón, na které dcera dostala chuť, koupil jsem zmrzlinu, která nám přišla k chuti a když mi mou zmrzlinu snědla manželka, koupil jsem si novou. Pak jsme si sedli na zahrádku hospůdky, odkud byl výborný přehled o přibíhajících běžcích. Ještě byla chvilka času, a tak jsme si objednali čočkovou polévku. A tak jak jím polévku, ejhle blíží se prvý běžec. Daniel Orálek. Běžím kousek vedle něho ukážu směr a vracím se. A přibíhají další. Ani mi nedovolí polévku dojíst… A tak jsem postupně provedl všechny běžce. Asi 1,5 km jsem tak běžel před Jelenou Simutinovou, nejméně 3 km jsem takto doprovázel 66-letou Sigrid Eichnerovou.

Tak jsem si ve dni "klidu" zaběhl naboso v sandálech něco přes 5 km… A měl jsem z toho trochu puchýř, zatímco z předchozích etap nebyl puchýř žádný.

Cimrmanova etapa
Co to vlastně je? Zatímco běžné závody se běží tak, že všichni startují spolu a dobíhají podle svých výkonností, Cimrmanova etapa se běží podle opačného postupu. Závodníci startují individuálně podle svých dosavadních průměrných časů, aby pokud možno přiběhli všichni zároveň do cíle. Samozřejmě že to tak jednoduché není…

Mně vyšel průměrný čas tak, že jsem měl startovat asi 20 minut po Sigrid Eichnerové. To bylo výhodné, protože jsem potřeboval brzo skončit, abych byl připraven na závěrečné zpracování výsledků. Samozřejmě druhou časovou výhodu mi přineslo mé rozhodnutí neabsolvovat etapu celou. Běžely se dva nestejně dlouhé okruhy a já jsem tedy běžel ten prvý, delší, 23 km. Počasí se oproti předchozím dnům výrazně změnilo. Zatáhlo se. Z dálky se ozývalo hřmění.

Vystartoval jsem relativně odpočatý, ale ne až tak moc. Ani trochu jsem nelitoval toho, že běžím jen něco málo víc než půlku maratónu. Běžel jsem volným tempem, beze spěchu, vybavený svou půllitrovou lahvičkou s jonťákem v ruce. Opět jsem všechny kopce vybíhal. Tedy až na jeden, který mi připadl dost neschůdný, ale to bylo jen asi 200 m. Sigrid Eichnerovou jsem předběhl poměrně brzy a pokračoval jsem stále dál. Občerstvovací stanice jsem míjel a místo toho jsem po trochách popíjel ze své plastové láhve. Snad také proto se nedostavovaly ty nepříjemné pocity s těžkým žaludkem a celé mi to připadlo velmi v pohodě. Po cestě mě osvěžil mírný deštík. Čas sice není nejlepší, 2:46:01, ale skutečně jsem to bral více jako takový výklus na rozloučenou, než jako závod.

Závěrečný ceremoniál
Odpoledne po závodech a občerstvení proběhl v salonku místní restaurace za přítomnosti starosty Lomnice závěrečný ceremoniál s vyhlášením celkových výsledků. Bylo to ve slavnostní, ale veselé atmosféře.

Ohlédnutí za MUM 2006
Mé dojmy z MUM jsou takové, že je to opravdu krásný závod a krásný seriál 7 běhů převážně nádhernou přírodou. Některé z oněch běhů jsem si užil mnohem důkladněji. Některé jsem vynechal. Organizmus se oné námaze už bránil… Asi jsem trochu doplatil na počáteční přeceňování vlastních sil, neboť značit podstatný kus tratě a zbytek doběhnout je v případě maratónu opravdu dost extrémní záběr. A já jsem do toho skočil jaksi po hlavě. Jeden jediný maratón je těžký závod. A já ho tady chtěl jaksi devalvovat tím, že si ho ztížím a dám si jich hned několik za sebou. Za to jsem byl jaksepatří potrestán.

Poznal jsem zde skvělé lidi, a to jak z kategorie pořadatelů, tak z kategorie závodníků. Pochopitelně silný dojem zanechala Sigrid Eichnerová. Ale i ostatní bojovali, seč jim síly stačily. Rád bych se toho zúčastnil příště zase, a snad již opravdu všech etap s rozumným rozložením sil…

(Více obrázků a výsledky jsou na http://ultramarathon.czechian.net )

Na to, abych v sobotu 24.06.2006 namísto do Klimkovic jel na maraton do Senice, mě "prehovoril" slovenský sběrač maratonů Miro Kriško, řečený též "eN" (což znamená elektronický nástenkár, čili správce webu slovenských maratonců). Jeho argumentace byla jednoduchá: V Klimovicích to na osobní rekord nebude, a v Senici také, ale Senice je blíž k Brnu.

Cesta z Brna do Senice byla opravdu rychlá, trvala snad méně než hodinku, což mi umožnilo nebývalý komfort: byl jsem se prezentovat skoro hodinu před startem, což se mi už dlouho nestalo. Všude kolem se ozýval slovenský jazyk (nebo maďarský), a to mi připomínalo, že tento jazyk ještě před pár lety byl pro nás součástí denního života. Po registraci jsem samozřejmě potkal "eN", a ten mě upozorňoval, že to bude dnes těžký, ať rozhodně nečekám žádný osobní rekord. Profil trati není zrovna rovinný, je tam několik stoupání, ale zejména na závěrečných 10 km mám počítat s táhlým mírným stoupáním. Trochu to bagatelizuji a říkám si, že malé stoupání mi nevadí, a že potenciál na osobák by mohl být, a tak v mentální přípravě stále plánuji čas 3:30 a tedy kilometr za 5 minut. Co se týče horka, říkal jsem si, že by mi až tak vadit nemuselo, no konečně uvidím, co to se mnou udělá.

Jak se stát básníkem. V "horúčave" 31 stupňů ve stínu (ale my jsme ve stínu nebyli!) bylo v 15:00 odstartováno. Vědomě jsem se brzdil, abych neběžel příliš rychle, k čemuž svádí zatím neunavené tělo. Úvodní kilometry jsem běžel poblíž "eN" a rychlost mi připadla optimální. Na 5 km jsem měl mezičas 23:50, což myslím nebylo příliš rychle na to, že to bylo mírně z kopce. Ale přesto jsem podvědomě zmírnil, takže 10 km bylo za 50:08, 15 km za 1:17:20. Už při průběhu obcí Senica a její místní částí Čáčov nás zdravili a tleskali nám místní obyvatelé. Bylo to příjemné. Po opuštění obce jsme dál běželi po asfaltové silnici, která kupodivu nebyla nikde rozteklá, někde byla sytě černá, jinde spíše do šeda. Sluníčko se na nás smálo, jen tu a tam se na chviličku skrylo za mraky, aby v zápětí opět vyskočilo a seslalo nám svou energii. Přinutilo dokonce zelené rostliny rostoucí podél silnic, aby nám vydaly své teplé aroma, a tak se mísily vůně divokého pelyňku, kopřivy, odkvétajícího černého bezu a dalších bylin. V některých místech vítězila nasládlá vůně javorů, jinde zase rozkvétajících lip. Toto vše se mi velmi dobře vdechovalo a poskytovalo to účinnou aromaterapii, která není v žádném terapeutickém centru k dispozici. Když jsme běželi kolem pšeničného pole, mírný větřík nám poslal jeho suchou vůni, a protože slunko opravdu peklo (někdo by řek, že to bylo peklo), byla to tak trochu vůně čerstvě upečeného chleba. Když jsem tyto věci vnímal, připadal jsem si nejen jako běžící "pozorovatel" (observer), ale skoro jako básník, ale samozřejmě ze mě nevypadl žádný verš :-)

Mezi 10. a 15. kilometrem se pořadí závodníků stabilizovalo, i když se myslím našli asi 3 běžci, kteří mě v této fázi předběhli. Také se mi postupně ztrácel z dohledu "eN". Na svých webových stránkách píše o tom, že ho při běhání brzdí jakási těžká pomalá krysa, kterou musí táhnout za sebou. Ale nic takového jsem po celou dobu, co jsem ho viděl před sebou, nespatřil. Záhada!

Jak jsem se blížil metě půlmaratonu ve dvojobci Šašlín-Strážske, čekalo mě stoupání, které se už asi nedá označit jako velmi mírné. Snažil jsem se to běžet v pohodě, tak abych příliš nepřetížil lýtka. Zde v kopci mě místní obyvatelé postříkali vodou z hadice. Bylo to osvěžující. A běžím dál. V obci hraje hudba, lidové písně, lidé tleskají a povzbuzují. Když se z rozhlasu ozvala píseň "V Hodoníně...", porozhlédl jsem se, zda není někdo nablízku a zanotoval jsem spolu s rozhlasem. Ale protože to bylo do kopce, musel jsem to pak rozdýchávat, abych dohnal dluh dýchání, a tak jsem toho posléze nechal. Nemohu zapomenout na oslovení dětí, které vypomáhaly na občerstvovacích stanicích: "Ujo, vodu?" Nebo skupina dětí v jedné zatáčce tleskala a volala: "Ujo, jednička, ujo, jednička!"

Dlouhé kilometry. Půlmaraton byl za 1:50, což pro mě znamenalo, že při stejné rychlosti bych maraton mohl dát za 3:40. Stále jsem si ale říkal, že kdybych to tu z kopce trochu pustil rychleji, mohlo by to být lepší. Před opuštěním Šašlína ovšem bylo nutno nejprve zdolat jeden důkladný kopec. V něm jsem předběhl dva nebo tři mladíky, kteří tento úsek zdolávali chůzí. Já jsem do chůze v průběhu závodu vůbec nepřecházel, jedinou povolenou výjimkou pro mě byly občerstvovací stanice, protože fakt neumím pít za běhu, ale piji za rychlé chůze. Tato změna rytmu je výhodná, protože se aspoň na chvíli nohy natáhnou a protáhnou. Do kopce jsem si ale zakázal přecházet do chůze, a tak běžím vyrovnaným tempem, i když to už nebylo oněch 5 minut na kilometr, ale spíše se to blížilo těm 6 minutám. Přestože občerstvovacích stanic bylo opravdu dost (snad na každém 3,5 km), dostával jsem velmi brzy po občerstvení znovu žízeň a po 25. kilometru se dostavoval i hlad. Podle hodinek jsem odhadoval, kdy už by mohla být další občerstvovací stanice, značky vyznačující násobky 5 km mě pak vyváděly z omylu, jakoby mě upozorňovaly: "Pozor, kilometry jsou tady delší". Prakticky to znamenalo, že spotřeba času na kilometr přelezla přes 6 minut a moc se s tím nedalo dělat. Ostatně zničit jsem se tam nechtěl, přijel jsem si ten maraton užít, ne?

Při cestě k Senici jsem si vybavoval detaily z cesty od Senice. Tady někde voněly ty lípy, že? Ano i teď tady voní. Ale jaksi ta jejich vůně vybledla... V tomto momentě jsem se už rozhodně necítil jako básník, ale zase jen jako "pozorovatel". Míjím značku 35. kilometru. Při jednoduché kalkulaci mi bylo jasné, že osobák nebude, ale kladl jsem si otázku, zda to vůbec bude pod 4 hodiny. Teoretická šance by byla, ale musel bych držet rychlost vyšší než 6 minut na km. To však jaksi nešlo...

Vyhlížím dál značku 5 km platnou pro opačný směr (pro mě by to znamenalo 5 km do cíle). Zatímco na stopkách mám čas 3:30, značka 5 km stále nikde. Nevíte, prosím vás, jak dlouhý je kilometr? Konečně značka 5 km do cíle, na stopkách 3:36, a já místo otázky, zda bude maraton pod 4 hodiny, si kladu otázku, jak moc tuto hranici přelezu. Rozhodně bych nechtěl moc...

Zase podle stopek odhaduji, že by do cíle mohly být už jen 4 km a zase se asi o něco pletu. Přibíhám k poslední občerstvovací stanici, dám si dvě vody a jeden jonťák a neochotné tělo si bezděčně prodlužuje chůzi při občerstvování. Ani se mu to pořádně nechce rozběhnout. Trochu zacvičím rukama, protáhnu páteř, ale zase to nějak nechce jít. Zastavím se, protáhnu lýtka, zvedám kolena k prsům, hned se to lepší. Pak už to opět valím dál. Ale je to stále do kopce, už je to v Senici, Čáčově, odhadem 3 km do cíle, běžím opravdu pomalu a divím se, že mě někdo nepředbíhá, daleko za sebou nikoho nevidím. Před sebou už také ne. 2 km do cíle. Je to už jen o vůli. Předbíhám jednoho běžce v chůzi, a pak ještě jednoho. Je to v kopci směřujícím k hlavní silnici. Když vbíhám na hlavní silnici v Senici, police zastavuje provoz a nechává mě přeběhnout a já vím, že je to už poslední kilometr. Zde mě znovu předbíhá běžec, kterého jsem před chvílí předbíhal, když byl v chůzi. Bylo vidět, že už taky moc nemohl, ale nechtěl riskovat, že ho doženu (když zase přešel do chůze, rychle jsem se k němu blíži), takže do toho dal všechny zbytky sil. Já jsem se držel své rychlosti, která pro mě znamenala jistotu. Posledních 500 m. Blížím se k fotbalovému stadiónu. Těsně před bránou stadiónu mě dobíhá mladík v bílém tričku, nasazuje na sprint. Já taky. Ale nedal jsem si správně do hromady, kde je cílová čára a na závěrečný sprint jsem se nezkoncentroval pořádně. Maďarský chlapec mě tedy pár metrů před cílem předběhl, což velmi dopálilo mou manželku. Čas 4:13:47. Další výsledky.

Miro mě po doběhu hned zpéroval, že jsem začal moc rychle. Co na to říct, než pokrčit rameny... Maraton v takovém horku jsem ještě neběžel, ale je to cenná zkušenost.

Bylo to pěkné. Těžké, parné, dusné, ale pěkné. Celý závod probíhal za velmi dobré organizace. Přestože na maratón vystartovalo jen 43 běžců, toto pole běžců mělo k dispozici velmi početný organizační tým, zajišťující 6 občerstvovacích stanic na trati a v cíli, 8 kontrol (na násobcích 5 km) zajišťujících, aby nikdo nepodváděl, pořadatele a policejní dohled na křižovatkách. Podél trati stále jezdila pořadatelská vozidla a vozidlo ambulance, připravené kdekoliv poskytnout první pomoc.

aneb Místo novinek vzpomínka
Aby se tu zase trochu něco hnulo, přidám jeden zápisek z února, kdy ještě byla v plné síle zima... Byl to běžecký výlet - jakési odčinění neúčasti na maratónu v Ostravě...


Předně musím upřesnit, že to tak úplně maratón nebyl, ale bylo to 37 km, v pohádce máje to sice bylo, ale bylo to i jinde, ale pohádka to byla báječná. A s těmi světly je to fakt pozoruhodné. Této zvláštní konstelaci podmínek došlo takto: na sobotu (11.02.2006) ráno jsme měli s Vlastíkem domluvený běh tak okolo necelých 2 hodin v okolí Moravan a Ostopovic. Rodinné povinnosti mě však vedly k tomu, že jsem na poslední chvíli svou účast odřekl a ven jsem se dostal až asi v 16:00 hodin.

Jakmile jsem vyběhl, bylo ještě krásné slunné počasí, jako ostatně celou sobotu a pohled na slunce dával naději, že do západu zbývá tak ještě hodina, tak abych si to pěkně užil. Jenomže neuběhla ani půlhodinka a na vrcholku Kohoutovic mě zastihla náhlá změna počasí, zafoukal severní vítr, zatáhlo se a spustila se chumelenice. Po způsobu Radovana z Večerníčku jsem si to pochvaloval, protože mi sněhové vločky (nebo spíš krupky) prováděly masáž obličeje. Po sestupu do Údolí Oddechu a výstupu k přehradní hrázi brněnské přehrady bylo cítit, jak se již zešeřilo, a také uplynula mnou odhadnutá hodina času, kterou mělo ještě sluníčko příležitost poskytovat mi své paprsky. Přesto se přede mnou otevřel pohled na přehradní jezero, které vůbec jako jezero nevypadalo, prostě jen rovná bílá plocha. Přesto jsem běžel dál po severním břehu až k Sokolskému koupališti, kde již bylo významně cítit, jak soumrak pokročil. Také počet lidí pohybujících se po ploše přehrady znatelně poklesl. Vzhledem k tomu jsem upustil od záměru běžet až k novému mostu u hradu Veveří, ale u přístaviště Sokolského koupaliště jsem sestoupil "do vody", tedy na ledovou plochu, na pár vteřin jsem přešel do chůze, abych se v klidu poprvé napil svého jonťáku v půllitrové plastové nádobce a směr jsem ostře zalomil zpět k přístavišti u Rakovce. Během té cesty se setmělo úplně, ale přesto jsem v dálce viděl několik postav lidiček, kteří šli buď na procházku se psem, nebo jen tak, nebo bruslili na části ledové plochy, kde byl odklizený sníh. V Rakovci jsem přešel na trasu posledního závodu brněnského běžeckého poháru Kočičím žlebem nahoru až k Helenčině studánce. Je to téměř nepřetržité stoupání asi o 220 m, přičemž nejvyšší bod je nedaleko Lipového vrchu nad Helenčinou studánkou. V Kočičím žlebu bylo docela tma, ale zimní všudypřítomné světlo mi postačovalo k tomu, abych viděl, kde je cesta. Čelovku jsem neměl, někde jsem ji zašantročil, ale po pravdě řečeno jsem možná viděl lépe než s čelovkou, protože ta vytváří omezený osvětlený kužel a všude jinde je tma, zatímco takto se mohou oči přizpůsobit nižší úrovni jasu. Nohy podle hmatu dolaďovaly směr, abych například neběžel úplně po kraji v hodně hlubokém sněhu, ale na druhé straně aby se vyhýbaly ledovatému povrchu. Ve stoupání jsem volil tempo šetrné, ale přece svěží, tak abych se cítil příjemně. Sem tam mi to podkluzovalo a fakt se ani rychleji stoupat nedalo. Pořád jsem si říkal: "Kde už začne to tvrdé stoupání", ale protože po tmě to vidět není a asi jsem už něco natrénoval, tvrdého stoupání jsem si nějak nevšiml... Minul jsem Ríšovu studánku a ženu si to dál do kopce směrem k Lipovému vrchu. Vybavila se mi zde předloňská příhoda, když jsem zde také takto za tmy (ale v létě) vyplašil skupinku divočáků a jak jsem sluchem rozpoznával, zda běží ke mně, nebo ode mě. Za chvíli jsem u Helenčiny studánky, zastavuji zde a svůj z poloviny vypitý jonťák ředím 1:1 studánkovou vodou a s chutí se opět napiji. Znovu se mi vybavil zážitek z předloňského letního nočního výletu, kdy jsem asi právě zde vyplašil nějakého hada. To zde ovšem nyní nehrozí.

Od studánky jsem pak stoupal směrem k silnici vedoucí z Ostrovačic do Žebětína. A právě zde nastal onen úžasný úkaz. Na východní straně oblohy se odhrnul závěs mraků a odhalil rozsvícené noční osvětlení o výkonu dostatečném pro osvětlení sportovního stadiónu, v který se proměnila cestička prostředkem lesa. Vybavil se mi nedávný postesk Martina Hunčovského, když loni sám běžel 24-hodinovku v Neratovicích a ani mu k tomu pořádně neposvítili. Já jsem ani nestačil zavolat "Rozsviťte světla", ba ani mé podvědomí tuto myšlenku nestačilo vyslovit, a ejhle - je rozsvíceno, měsíc téměř v úplňku svítí jak nejsilnější neón. Říkám děkuji a běžím dál. Z kapsy vytahuji suchý posolený chléb a za běhu si na něm pochutnávám. Přetnul jsem silnici a vbíhám znovu do lesíka, kde sestupuji směrem k Bosonožskému hájku. Po cestě jsem vyplašil pár srnek. Kdyby se mnou byl běžec Luboš, řekl by, že nemám při běhu tak funět a nestalo by se to. Srnky jakoby svým ladným krokem naznačovaly, že ten můj krok po oněch téměř 30 km není už tak ladný. Za Bosonožským hájkem mě polní cesta vyvedla až na silnici vedoucí k Veselce a odtud už po silnici přes Bosonohy až domů.

Celková trasa tedy činila 37 km, nastoupal jsem celkem asi 700 m. Čas 4:02:00. Ověřil jsem si, že nést půllitrovou flaštičku v ruce není zas tak špatné, jak někteří tvrdí, ale že to napomáhá dobré práci rukou, které svými energickými pohyby odlehčují nohám. Ověřil jsem, že vytrvalcem doktorem Ondrušem uváděná potřeba tekutin při zimních bězích stačí (zhruba 0,5 l na 40 km). Potvrdil jsem rovněž svou vzrůstající nespokojenost se svými zánovními krosovými botami New Balance. Když byly zcela nové, velmi jsem si je pochvaloval. Ale po týdnu běhání mě začaly ostře řezat do pravého kotníku zevnitř a vytvořily tam modřinu. Příčinou byla tkanička zevnitř boty, kterou normálně má překrývat jazyk, ale ten tam nechtěl držet a stále ujížděl někam na bok. Navíc se mi boty stále rozvazují. Při posledních dvou závodech BBP se mi tkaničky pokaždé rozvázaly, přestože mám ve zvyku je důkladně utahovat. Při dnešním běhu se také rozvázaly dvakrát, a to, že se nerozvázaly vícekrát, bylo asi způsobeno tím, že jsem utáhnul nejen uzel, ale také nohu, tedy uzel neměl volnost z druhé strany (ale pro nohu to není zrovna ideální). Už jsem si zvykl na to, že mě ta bota v podstatě všude tlačí a působí bolest. Když jsem o dva dny později obul pro změnu své staré Mizuno (s naběhanými 2500 km), při běhu jsem se cítil, jako kdyby mi někdo řekl: "Vezmi si toto: Zasloužíš si obuv pro krále." Nikde nic netlačilo, noha měla perfektní kontakt s povrchem, a přece pružila. A samozřejmě tkaničky se nerozvazují (za celých 2500 naběhaných km se myslím ani jednou nerozvázaly).

Vím, že si mnoho z nás běžců občas posteskneme, kdy už skončí ta zima a začnou normální běžecké podmínky. Ale to by nešlo běžet po hladině přehrady, a také by se v podstatě nedalo běžet v noci bez čelovky, protože by sníh neodrážel světlo. Byl to krásný a náročný výlet. Po 2 dnech nic nebolí, jen je v nožičkách příjemná únava. I zimní běh má své kouzlo.

V pondělí ráno 17. dubna 2006 se mi naskytla příležitost na několik hodin se oddat běžeckému výletu do svého oblíbeného údolí Bobravy. Podle mapy jsem si naměřil, že z domova Bobravou do Tetčic je to prodloužený půlmaratón (21,8 km) a pokud zpět půjdu jinou, ale ne příliš přímou cestou, nebudu od maratónu příliš vzdálen.

Cesta od bytu do údolí Bobravy vede nejprve z kopce do údolí Leskavy, pak přes Ostopovice a Podskalní mlýn a po silnici až k Anenskému mlýnu. Vědomě jsem se držel, abych neběžel moc rychle, měl jsem v plánu vyzkoušet strategii, kdy druhá půle se běží rychleji než ta první. Přesto mezičas u Anenského mlýna (7,8 km) svědčil o času okolo 5,5 min/km.

Když jsem běžel kolem Troubského potůčku mezi Podskalním mlýnem a silnicí vedoucí k Ořechovu, vybavilo se mi, jak jsem tudy několikrát běžel letos v zimě, jednou dokonce pozdě po setmění při fialovém osvětlení všudypřítomným světelným smogem, odrážejícím se v bílém sněhu. Teď tu ale po sněhu nebylo ani památky. Občas nějaké bláto, spadlý strom, ale hlavně loňské listí, které se odhodlaly shodit i duby, které si tento obřad nechávají až na sám konec zimy. Listy uvolňovaly své typické aroma.

Cesta je lemována prvními květy, jednak plicníky modré i fialové barvy, jednak drobounkými bílými sasankami. Teplo nebylo takové, abych mohl sundat svou tenkou bundu, která mi sloužila jako ochrana před chladnem i po celou zimu, jen zipem jsem reguloval chlazení. Nejvíc jsem se ale těšil na to, až z ořechovské silnice odbočím u Anenského mlýna přes lávku nad Střelickým potokem do údolí Bobravy, do níž se Střelický potok vlévá. Tam mě čekalo několik kopců a seběhů, které bylo třeba zdolat. Snažil jsem se, aby mi při stoupání nevystoupila tepová frekvence výrazně nad 140 (výjimečně až na 150).

Po cestě údolím jsem nepotkal skoro nikoho, až skoro na jeho samém konci jsem se střetl se skupinou cyklistů, kteří mě míjeli v Ostopovicích a jeli přes Radostice do údolí Bobravy opačným směrem. Vedle plicníků a podléštěk se občas objevily i první fialky a jakési modré zvonkovité květy, které jsem nedokázal identifikovat. I tak jsem si říkal, jak je to pěkné, že Bůh připravil pro člověka tolik krásných věcí, rostlin i jiných přírodních krás, v nichž se odráží jeho záliba v pestré rozmanitosti.

Nad údolím se ladně vznášel čáp. Podle ladovských říkanek se ho ptám: "Kampak čápe, kam letíš?", ale odpověď nepřichází, čáp si prostě letí dál a předpokládá, že odpověď přece znám z téže říkanky: "Do tej zlatej komory".

Cesta údolím mě postupně přivádí až do Radostic. Z Radostic do Tetčic moje cesta vedla po silnici. Příště bych to zkusil lesem, ale bude to bohatší na stoupání, tentokrát jsem to nechtěl dělat příliš obtížné. Čas na půlmaratón 2:04 odpovídal mé snaze o mírné tempo, spokojeně jsem si řekl, že to jsem dodržel. Vyhodnotil jsem situaci tak, že si na tomto výletě zasloužím první občerstvení iontovým nápojem a vypil jsem ho ze své půllitrovky skoro čtvrt litru.

V Tetčicích jsem pokračoval po jedné z uliček do prudkého kopce. Na silnici se už válela poházená a rozšlapaná malovaná vejce jako symbol probíhajícího velikonočního pondělí. Trochu zvláštní kontrast s předchozí harmonií přírody. Jakési pohrdání vším, co má jakoukoli hodnotu a je výsledkem něčího úsilí... Dlouho jsem se však těmito myšlenkami nezaobíral. O pozitivní smýšlení se přece nenechám připravit.

Pak následovalo údolí jakéhosi potůčku po žluté značce směrem k novému okruhu Velké ceny. Byly zde četné močály a bažiny, a v nich se ozývalo kvákání žab. K němu se přidával zpěv ptáků a občasné písně cvrčků či kobylek. Datel vyťukává svoje tremolo, ale když jsem se přiblížil, skryl se přede mnou na odvrácenou stranu kmene stromu, abych ho neviděl a abych si myslel, že tam není. Ale já vím, že tam je, což se po chvíli odhalí, já mu to nemám za zlé, ale s úžasem vnímám tento koncert v přírodě.

Cesta údolím směřuje k silnici, ale samozřejmě jsem chtěl zůstat v lese, a ne zbytek cesty absolvovat po silnici, a tak jsem odbočil ze značené cesty a pustil jsem se do improvizace, která potvrdila, že mapa, jejíž otisk jsem si držel trochu v hlavě, neobsahovala správně všechny cesty...

Potkal jsem se s další cyklistickou výpravou, tentokrát jsem ji předbíhal v prudkém stoupání, kde někteří rezignovali na zdolání kopce v sedle a vedli kolo, ostatní čekali nahoře. Když jsem je míjel, říkal jsem si, že já bych takový kopec asi taky nevyjel. Čekající cyklisté mě pátravě prohlíželi, jestli náhodou k nim taky nepatřím.

Po nějaké půlhodince kličkování po lese jsem se dostal na jakýsi skoro vrcholek, kde cesta končila, a protože se nerad vracím, pokračoval jsem skrz hustý porost z prudkého svahu dolů. Jediné místo, kde jsem (s výjimkou pití) přešel do chůze. Běžet se tam fakt nedalo.

Sestup mě přivedl do míst, která jsem již znal z dřívějších poutí, k cestě vedoucí z Omic do Popůvek údolím potoka. Po cestě jsem se opět několikrát napil, takže zásoba pití se viditelně ztenčila na minimum. V údolí mě doprovázeli motýli, zejména babočky, přes cestu přeběhla skupina srnek. Uvědomil jsem si, že tato ladná zvířátka dbají na bezpečnost provozu a jsou vzadu ode dávna vybavena bílými odrazkami.

Netrvalo dlouho a cesta mě přivedla k hájence a prvním stavením na okraji Popůvek.
Při běhu podél potoka po cestě ke středu vesnice se mi mimoděk vybavil útržek z nedávného rozhovoru, který jsem na tomto místě měl s místním zemědělcem. "Voda je samočistná", zaznívala mi v uších poučka z úst člověka, který má vodu rád a s vodou pracuje. Poučka, kterou jsem si ovšem dobře pamatoval ze svých školních let, ale jejíž dopad jsem mohl pozorovat na zčeřených vlnkách malého potoka. "Voda je samočistná, ale musí k tomu dostat prostor", říkal tehdy onen muž a naříkal nad tím, že řeka Svratka k tomu tu šanci od Tišnova směrem k Brnu nedostává. Ale tady ten potůček vypadá dobře. Není všechno až tak špatné, povídám si. Říkám si, že ten muž to vidí moc černě (vím, že Svratka je přetížena odpadem), ale že jsou přece jen místa, kde věci fungují správně, tak jak mají.

Při těchto myšlenkách vbíhám již do husté zástavby vesnice a na rohu ulice vidím pumpu. Hurá! Voda! Opravdu jsem měl docela dost žízeň a zásoba pití skoro na nule. Pro jistotu se ptám muže stojícího opodál, zda je to pitná voda. Odpovídá mi, že pumpa je poničená, nepumpuje. Ale pozval mě k nim do kuchyně, ať si napustím vodu. A tak jsem si zředil zbytek ionťáku studenou dobře odtečenou vodou, poděkoval jsem dobrému člověku.

Probíhám dále vesnicí a pokračuji už po silnici k Troubsku. Zde by sice bylo možno aspoň část trasy vést lesem, ale znamenalo by to skoro se vrátit k Omicím, což by docela dost prodloužilo výlet.

K Troubsku je to z mírného kopce, a tak se snažím protáhnout krok, snížit ztrátu získanou kličkováním po lese v prudkých kopcích. Jak tak probíhám touto protáhlou obcí, uvědomuji si, že výlet se chýlí ke konci, a tak si sumarizuji tu spoustu krásných dojmů. Něco o kytkách, ptácích, srnkách a samočistné vodě. Ano, byl jsem zde na jakési revizi, jak že to vypadá v okolí Bobravy. Dobře to vypadá, navzdory tomu všemu, co dokáže napáchat člověk. Je to dobré, Bůh to má ve svých rukou.

Míjím novostavby v Troubsku a přes železniční přejezd směřuji k Ostopovicím, z nichž se vracím v dobré pohodě domů. Nebyl to sice celý maratón, ale dobrých 39 km (v čase 3:55) strávených převážně v srdci přírody zušlechťující ducha. Po návratu nejsem až tak unavený, provedu protažení svalů a šlach zároveň s doplněním tekutin a plný pozitivní energie se těším na členy rodiny. Tak co, půjdem spolu na výlet? Ano? Tak dobře, pojďme...

Běžící Tučňák mě přiměl k zamyšlení: když už se mi podařilo nedopatřením založit blog a když Tučňák avizuje, že psát prozatím nebude (Tragéd píše jen občas, Běžící stín se nedávno probudil ze zimního spánku), což trochu to prázdné místo zalepit a občas něco vyvěsit na web? Nebudu rozhodně tak produktivní v psaní denních běžeckých zážitků. Psaní možná nebude odrážet takovou míru novosti v získávání běžeckých zkušeností, a možná bude poznat, že tady píše někdo o zhruba 2 desetiletí starší, byť se cítí být něco jako spolužák z jedné lavice (taky jsme při letošním PIMu po více než 5 km spolu trochu "opisovali").

A tak jsem se rozhodl, že sem opravdu občas něco dám - vždyť je to už skoro rok, co tento blog tvrdě spí...

Následující příspěvek proto bude tak trochu mimo čas: bude se vztahovat k zážitku více než měsíc starému, který měl pro mě svůj význam v rámci přípravy na PIM (dlouhý běh).