Run through a country (běh krajinou)

Transmoravský masochistický terénní běh budí respekt. Už to slovo „transmoravský“ budí představu něčeho, co se klene do velké šíře. Už slovo masochistický předem varuje a odpuzuje, jako by říkalo: „Sem nechoď!“ Ale stejně jako budí respekt a odpuzuje, zároveň přitahuje a nastoluje výzvu: „Že to nedokážeš!“

Když jsem se hlásil na TMMTR, činil jsem tak s rozhodnutím závod pokud možno celý dokončit a zároveň dokázat sobě (a nejen sobě), že nejde o čin až tak masochistický. Tedy jinými slovy rozhodně si účastí na tomto běhu nikterak neublížit. Cítil jsem, že na to mám, ověřil jsem si to 2 pohodovými etapami na MUM, když obě jsem zvládl v rozumné rychlosti a bez jakýchkoli následných problémů či svalové únavy.

Večer před startem tu byl první zajímavý zážitek: na větších maratonech bývá zvykem před startem vypouštět spoustu nafouknutých balónků. Ale toto není maraton, toto je něco většího, je to ultramaraton. Co by se hodilo vypouštět v takovém případě? Žádné balonky, ale balón! A tak se od fotbalového stadionu v Olešnici na Moravě vznesl opravdový balón červené barvy, aby Transmoravskému masochistickému terénnímu běhu dodal vážnosti a významnosti.

Budíček v 1:10 ráno, Štefan Krč se podle svého zvyku již holí v koupelně, všichni se chystají, mažou, co ještě nenamazali, oblékají, přicházejí na snídani. S vědomím, že exponovat se 16 hodin na slunci by mohlo být nebezpečné, natírám se důkladně opalovacím olejem, který by měl mít schopnost účinkovat po celou dobu běhu bez potřeby dalšího mazání. Ale kšiltovku nechávám ležet, stejně by mě jen zbytečně bránila ve větrání hlavy. Obouvám čerstvě zakoupené ponožky behej.com, boty, lehce posnídám a už čekám na startu. Čelovku držím v ruce, mít ji na čele je pro mě nepříjemné a hlavně při té rychlosti mi v ruce překážet nebude.

Závod odstartován. Ano, toto už znám. Před 4 lety jsem právě takto vybíhal se skupinou, tehdy ale rozhodně nebylo cílem doběhnout to celé. Držíme se v jedné skupince. Dan Orálek nespěchá, takže není velkým problémem se ho držet, a tak v podstatě všichni běžíme v jednom balíku až k místu, které někteří označili jako Taxisův příkop.
Po předchozích deštích se stalo, že se asi o metr propadla část zpevněné asfaltové cesty, po které jsme běželi. Doprovodný automobil zde tedy končí. Dan je v pohodě za překážkou, za ním to zkoušíme my ostatní. Já využívám zatím dobré mobility, zvednu ze spodu příkopu nohu nahoru a pohodlně vylézám. Štefanovi se jeho manévr nezdařil, a tak se po břiše vyplazil nahoru. Podáváme ruku (tedy vlastně ruce) Martině. Nejprve nechce. Je to logické. Každý chceme svých cílů dosáhnout bez pomoci druhých. Ale někdy je dobré si uvědomit, jak se lidé navzájem potřebují. Nakonec Martina přijímá obě ruce a je za překážkou. Nakonec jsou všichni za překážkou a teprve potom se Dan opět rozbíhá v doprovodu Slavomíra Gleska a Vilmy Podmelové, zatímco my ostatní jsme v těsném závěsu. Příklad solidarity běžců, kteří soupeří více sami se sebou než mezi sebou vzájemně.

Skupinka Dana Orálka se nám pak nepatrně vzdaluje a za námi vzadu zůstává dvojice Ivana Martynka a Martiny Němečkové. Tyto rozestupy se postupně zvětšují, takže za chvíli běžíme jen tři ve skupince s Honzou Ondrušem a Štefanem Krčem. Povídáme o lecčems, já nejprve mudruji o tom, že to nesmíme přepálit a že to nejspíše přepálila jak Vilma, tak i Slavo Glesk. A to jsem netušil, že Slavo doběhl vzápětí do Lysic k občerstvovačce jako první. Pak povídáme o pohybovém aparátu, vyžádáme si přednášku MUDr. Ondruše o zánětech a jiných těžkostech, o tom, jestli je běhání tak nezdravé a šílené, jak se někteří snaží tvrdit. Honza vysvětluje, že kdyby odpůrci běhání měli pravdu, on se svými téměř 80 000 naběhanými kilometry by už neměl mít žádnou chrupavku. Kdyby se neobnovovala. Ale ona se bez běhání asi moc obnovovat nemůže, protože se okolní tkáň neprokrví.

Za Drnovicemi pozorujeme první náznaky svítání na východní obloze. A už jsme v Lysicích, a to v čase asi 2:16, tedy o 20 minut pomaleji, než když jsem tudy běžel před 4 lety. Pochvaluji si, jak jsme rozvážní. Naše skupinka se po občerstvení trhá. Nejprve chvíli čekám na Štefana, ale pak běžím přece jen trochu napřed. Tady již není prostor pro kolegialitu: kdybych dále na Štefana čekal, bezděky bych ho nutil běžet nad jeho poměry rychle a sám bych přitom běžel pomaleji, než je pro mě dobré. Ani jednomu by to neprospělo. Probíhám kolem rybízu k Perné, v dálce vidím bílou čapku Honzy a možná ho trochu stahuji. Hodně jsem se mu pak přiblížil po průběhu lesem před kukuřičným polem. Tady předbíhám Vilmu, která zde jen kráčí. Rozednívá se, obdivuji krásný východní obzor s červánky.

V Doubravici mám smůlu: zatímco Honza, ještě skoro na dohled, mizí za zatáčkou, přede mnou se rozbliká červené světlo na železničním přejezdu a spouštějí se závory. Člověka sice napadne myšlenka, že by se to dalo ještě stihnout, než přijede vlak. Ale nejsem z těch, kdo za všech okolností pohrdají zákonem a výstrahami. Uvědomuji si, co by se stalo, kdybych při přebíhání kolejí o něco klopýtl, upadl a pak neměl čas se zvednout a opustit kolejiště před řítícím se vlakem. Ztrácím 2 minuty. Co to je při takovém projektu, jako je TMMTR?

Z dálky na mě mává Karel Zadák a povzbuzuje, že jsem čtvrtý, tedy na tzv. bramborové pozici. Takové povzbuzení samozřejmě neznamená, že mám okamžitě zrychlit a zjednat v tom okamžitou nápravu. Jasné je jedno: pokud si dál poběžím tak, jak běžím, bez ohledu na umístění to bude velmi pěkný výkon. A chtít teď běžet rychleji by mohlo znamenat v druhé půli závodu již neběžet, jen jít, a to je mnohem pomalejší, pokud vůbec tělo chůzi ještě dovolí.

Táhlé stoupání na Holešín a k Petrovicím se mi líbí, v rovném stoupavém úseku ještě vidím Honzu Ondruše, ba dokonce se mu přibližuji. Konečně v Petrovicích se na občerstvovačce setkáváme, ale já s občerstvením nespěchám, takže se mi Honza brzy vzdálil opět mimo dohled. Dál pokračuji krásnými přírodními scénami až do Jedovnic. Tady je už Slavo Glesk jen pár minut přede mnou, Honza Ondruš naopak vytváří náskok. Do Rakoveckého údolí se těším. Běžel jsem v něm jednou v životě a moc se mi líbilo. To ale nebylo už při TMMTR, bylo to v celkem teplém suchém počasí.

Určité rozčarování na mě čekalo v podobě cest nelítostně rozježděných od lesních strojů, kaluží, na nichž se leskly skvrny nafty či oleje a smradu od čehosi spáleného. Jak ten člověk dovede někdy docela arogantně dát najevo tu svou domnělou převahu nad přírodou.

A je to samé vyhýbání kalužím, propadajícímu se bahnu, stromům. Ano, v tomto úseku je ve výhodě každý, kdo tady už někdy byl. Prodírám se křovím, kopřivami, které v zápětí začnou na nohách pěkně pálit. Brodím se potokem v místě, kde jsem nepokládal za bezpečné přecházet po kamenech. Nechávám za sebou nejnebezpečnější úsek a dostávám se do úseku, kde je Rakovecké údolí nejmalebnější. Jen si říkám, že při cestě zpátky to tu bude určitě hezký, ale náročný. A říkám si, že se nedivím Zdeňkovi Smutnému, že má Rakovecké údolí tak rád.

Rakovecké údolí končí, dostávám se na silnici k Račicím, ale i tady to ještě jsou téměř 4 kilometry. Na občerstvovačce se potkávám se Slavem Gleskem, vybíháme společně. Prudký kopec spolu vyjdeme, ale dál se již zase rozbíhám, zatímco Slavo ještě v chůzi pojídá svou oblíbenou svačinku – rohlík se škvarkovou pomazánkou. Následují krásné lesní úseky s malinami, jahodami, houbami, s prudkým i mírnější stoupáním a klesáním, úseky po asfaltce i po hlíně. Míjím se s Danem, po nějaké době také na asfaltové silnici s Honzou.

V Lulči se důkladněji občerstvuji, doplňuji sůl, sním rohlík a zapíjím grenou a opět se dávám do pohybu, nejprve v chůzi (plný žaludek) do prudkého stoupání po asfaltce a posléze tam, kde to bylo možné, to rozbíhám. Opět pravidelný krok v mírném tempu do mírného kopce, bez vědomí přílišné námahy či vložené síly. Potkávám Martinu a Vilmu (ta ukazuje na mapě, kde všude a jak zakufrovala, samozřejmě s příznačnými nadávkami) a pár minut za nimi Ivana Martynka. Štefan nikde. Zabalil to? Nebo jde pomalu, ale jistě k cíli?

V tomto počasí mi bohatě stačí, když na 15km úseku mám v ledvince půllitrovou láhev s jonťákem a v kapse něco na mls. Několikrát v úseku přejdu do chůze, abych se napil nebo najedl. Samozřejmě že nepohrdnu ani dary přírody, zejména malinami, které dodávají všemu, co sním, tu správnou vůni.

Do Račic přicházím po více než dvou hodinách. Doba strávená na cestě z Lulče do Račic byla delší, než mi doposud trval kterýkoli jiný 15km úsek. Ale možná to bylo proto, že tam bylo dost obtížných úseků stoupání, které jsem se rozhodl vyjít chůzí. Občerstvuji se sám z nachystaného stolku, Ivo Šikula sedí v autě a telefonuje. Pak mi podává nealko pivo. Chlubím se, jak se mi pěkně z těch bažin v Rakoveckém údolí očistily boty. Ivo na to odpovídá, že za chvilku ty boty budou vypadat úplně jinak. Obloha je zatažená, řeklo by se, že je to ideální počasí na ultramaraton. Cítím, že to bude náročné, ale že na to mám. Více než polovina za mnou. Zbývá už jen 65 km. Některé úseky převážně z kopce. Neprodlévám a vybíhám vstříc Rakoveckému údolí.

Moje oblíbené údolí. Ještě jsem netušil, jaké dramatické chvilky mi připraví. Když jsem se blížil k odbočce cesty ze silnice, začalo lehce poprchávat. To pro mě není žádný problém. Na to jsem docela zvyklý. Odbočuji na zpevněnou cestu mezi loukami. Trochu se zvedá vítr. To není problém. Déšť poněkud houstne. To nevadí. Jak déšť ustane, všechno na mě po pár kilometrech uschne. Ale déšť neustával, ale přidalo se hřmění a blesky v přímé blízkosti. To už není tak dobré. Navíc zesílil vítr a déšť se změnil v průtrž. V okamžení jsem celý naskrz mokrý. Stromy na kraji lesa mi zde sice už nemohou poskytnout úkryt před deštěm, ale aspoň před zásahem bleskem – tedy vybral jsem si stromy menšího vzrůstu mezi ostatními stromy na kraji lesa. Určitě je to tak lepší než stát nebo běžet jako osamocený cíl uprostřed otevřené krajiny.

Přívalový déšť se zmírňuje na pouhý prudký liják. Zvažuji, co dál. Je mi zima. Už tu několik minut stojím a čekám. Docela ztuhlý chladem. Budu-li tu tak čekat dál, koleduji si o silné nachlazení. Měl bych pokračovat dál. To ale znamená dalších asi 60 km (tedy nejméně 7,5 hodiny) pokračovat takto promočený a podchlazený směrem k cíli. Znamená to pustit se proti větru, lijáku, bleskům do bažinatých úseků Rakoveckého údolí. Tady jde o zdraví. Když se hřmění blesků poněkud vzdálilo a liják se změnil v déšť, vydal jsem se zpátky do Račic. Na mé rychlosti bylo poznat, že jsem chladem totálně ztuhlý. Trvalo to asi půl hodiny. Míjím budku autobusové zastávky, když se z ní ozve veselý pokřik, prý jestli už běžím další kolo (tedy jako po návratu do Olešnice zase zpět do Račic). Ano, přesně tak :-) Už tam čekali Slavo a Štefan a Ivo.

A tady příběh končí. Tentokrát to nevyšlo. Nebylo to 161 km, ale něco kolem 103-104 km. I to je slušný výkon na ten terén, na to převýšení okolo 1800 m. Pokládám to za vítězství. Vítězství zdravého rozumu nad posedlostí dosáhnout jakéhosi cíle za každou cenu. Ano, příroda nám čas od času připomíná, abychom byli pokornější, skromnější, abychom uznali, že existuje síla větší, než je ta naše, ba že ani buldozery a motorové pily nejsou nic proti energii řítící se vody.

Zajímavé: Pokud je mi známo, nikdo z běžců, kteří se letos TMMTR zúčastnili, neonemocněl žádnou formou nachlazení.

Sobota 27. června je poznamenána začínajícími prázdninami, přeběhem Nízkých Tater do Donoval, pro mnohé běžce také očekáváním nedělního půlmaratonu v Novém Veselí. A kde jsem já? Mnohé povinnosti mě zadržely doma. Když jsem pak odpoledne kýchl, řekl jsem si, že je nutno s tou alergií něco dělat a začal jsem se oblékat do běžeckého. Je 15:00, kam vyrazit? Volba jasná: Bobrava.

Dokončím chystání batohu, v němž nesmí chybět 3 půllitrové láhve s jonťákem, sušenky a chleba s paštikou (sádlo momentálně nebylo po ruce). A vyrážím v 15:38.

Sbíhám nejprve dolů k potůčku Leskavě, pak podél něho až k silnici na Ostopovice, podběhnu dálnici i železnici a opět zahnu na pěšinku podél trati. I když je po dešti, není zde bláto, dá se zde pohodlně běžet. Sleduji, že jsou rozkvetlé čekanky, což signalizuje, že léto je v plném proudu. Kolem garáží se postupně dostávám přes náměstíčko Ostopovic až k odbočce k Podskalnímu mlýnu, kde probíhají nějaké stavební úpravy zřejmě poměrně odvážného projektu. Podél potůčku po mírně blátivé cestě se dostávám až k místu, kde se potůček vlévá do Troubského potoka. Přebíhám silnici a hustým porostem se dostávám do Střelického lesa, kde běžím stále nad úrovní potoka. Nejsou zde již ony typické jarní květy, spíše občas zrající maliny, tu a tam nějaká houba.

Teplota je okolo 27 °C, vlhkost vzduchu téměř 100 %, potím se a pot stéká. Nevadí. Je zvláštní, že skoro nikoho nepotkávám. Potok mě přivádí až do údolí Bobravy. Zdá se, že vše je zde jako dřív. Podél cesty je místy vidět kvetoucí mateřídouška. Dnes mě tu nevítá čáp. Má asi jiné starosti. I to se stává. Poprvé se napiji, a pak už piji pravidelně po malých doušcích, dokud mě cesta přes Radostice nezavede do Tetčic a z nich do Rosic. Tam mi zavoní vůně z místní pekárny (i když to asi byly vařené knedlíky) a dostávám poprvé hlad. Na to je nejlépe se napít, že? Ale na spojce mezi Rosicemi a Zastávkou kolem trati u lesa po dopití prvé láhve se pouštím do svého dvoukrajíce s paštikou. Přichází náramně vhod. Jím v chůzi, nějak to polykání v poklusu vadí jícnu. Pak už zase běžím. Tu vidím po silnici běžet brouka. Pěkný, ale dost riskuje. Blíží se auto. Je dobře, že tu běžím, protože tím, že auto vyhýbá mě, vyhýbá i broukovi. Snad jsem mu aspoň na chvíli zachránil život.

Bobrava se před Zastávkou u Brna stáčí více na sever, a tak i má cesta odbočuje silničkou na Litostrov. Zde pozoruji, jak se z Bobravy stává docela malý potůček. Silnice je zde mokrá, vzduch o něco chladnější, vše napovídá, že zde před chvílí pršelo. Vychutnávám si ten svěží pročištěný vzduch a blížím se k místu, kde opět Bobrava uhne doprava a moje cesta též, do mírného stoupání Chroustovským údolím.

Na začátku této cesty vidím spoustu hlemýžďů, nejspíše vyprovokovaných deštěm ke svým procházkám. Vyžaduje to docela pozornost, abych nějakého nezašlápl. Je to přece jen život, i když malý. Přitom se mi však vybaví hrůzné pomyšlení, že zatímco já tady šetřím životy hlemýžďů, ročně přichází o život desítky milionů nenarozených dětí. Mají snad menší hodnotu než šnek či hlemýžď?

Počasí se opravdu mírně mění, pokračuje mírné ochlazení, obloha je zatažená a začíná mírně poprchat. To dodává úzkému údolíčku zakrytému stromovím nový tajemný ráz. Bobrava se zde klikatí, její tok bývá přerušován kousky dřeva či prohnilými pařezy, občas se přede mnou docela schová.

Tu uvidím dřevěnou lavičku a informační tabuli pojednávající o Chroustovském údolí. Kdyby tu byla se mnou přítomna moje oddaná bytost, řekla by mi: „Jé, lavička, posadíme se!“ A já bych se vevnitř trochu pozlobil, snad bych měl nutkání říct jako několikrát v minulosti něco jako: „To je přece škoda si sedat, když je před námi ještě tolik krásných věcí, které můžeme uvidět.“ Ale možná bych to tentokrát neřekl. Třeba bych, byť možná trochu neochotně, řekl: „Tak dobře, na chvilku se posadíme.“ A pozorovali bychom svět kolem nás. Svět, který se v tu chvíli nezdá být velký, ale docela malý, tak jak je uzavřen mezi stěny svahů údolí. Posezení v obýváku, jehož strop je tvořen korunami stromů.

Jenomže v tuto chvíli jsem zde sám, a tak není důvod se zastavovat a sedat si, ale pokračuji dál. Zcela nečekaně se na cestě proti mně objeví cyklista. Již zdálky mu kynu rukou a on k mému překvapení, mladý muž, mě zdraví: „Dobrý den“. Je to hezké, když si lidé přejí dobré věci, třeba i ten dobrý den, když ten pozdrav není míněn jako pouhá fráze, naučené slovo, ale jako něco, co druhému chci sdělit, potěšit ho, povzbudit.

A dostávám se do místa, kde již není možné Bobravu zařízlou v úzké roklině dál k prameni sledovat, zbývá jí ještě asi něco kolem 3 km, a tak ji opouštím poněkud prudším stoupáním do svahu. Bláto a způsob jeho rozvrtání dávají znát, že toto místo bývá často navštěvováno rodinkou divočáků. Nedlouho po této úvaze vidím na zemi ležet zcela ohlodanou holou kančí čelist. Pokračuji do kopce a vbíhám do Říček a hned na začátku mě upoutá na plotě jedné zahrádky vodovodní kohoutek s nápisem „pitná voda“. Okamžitě si dopouštím vodu do prázdné láhve a piju čerstvou vodu a v duchu děkuji majiteli, který to zde umístil očividně tak, aby to bylo turistům k dispozici.

Zkouším změnu trasy – pokračovat rovně přes silnici po nové cyklostezce. Ta vede nejprve dolů k rybníkům nazývajícím se Bahník. Jsou nově upravené, a to docela vkusně, dalo by se říct, že je to příklad pěkného zásahu člověka do přírody. A pak zase nahoru k Javůrku. Na kraji Javůrku ale hned odbočuji na cestu směřující do údolí Bílého potoka, i když vlastně jde spíše o oblast Bílého potoka, protože od onoho údolí mě dělí ještě jeden horský hřbet, ale do něj vstupovat nebudu, tentokrát to zkusím směrem na Hvozdec. Po cestě stále popíjím a doplňuji tekutiny i energii.

Míjím místo, kam jsme před 40 lety chodili na maliny a na houby. Míjím místo, kde kdysi bývalo naleziště opravdových křemenáčů, opravdu tvrdých jako křemen. Jen tak mimoděk zpomaluji do chůze a prohlížím svahy příkopu pod olšemi a břízkami, kde by mohly být červené hlavičky. Nebyly. Dobře poznávám ta místa. Jsou stejná jako před těmi 40 lety. Jen ty stromy jsou jaksi větší.

Běžím dál. Cesta se mírně stáčí, nyní stále klesá a vyvádí mě až na silnici mezi Hvozdcem a Veverskou Bítýškou. Odbočuji z ní pak na cestu, která mě přivede až na nejvyšší bod silnice mezi Veverskou Bítýškou a Novým Dvorem. Za mými zády jsou svahy lesů patřících k Bílému potoku. Po mé levici jsou vidět svahy kopců levého břehu přehrady, z nichž vyniká Trnůvka. A přede mnou se na obzoru táhne hřbet lesů Pohádky máje (Podkomorské polesí), kde se nejvýše pne Lipový vrch. Na jeho kopci je také vidět osamělý strom. Údělem osamělých stromů je to, že mají jaksi méně větví, a to ještě některé oschlé a polámané, a ty, co zbývají, ukazují jakoby dvě ruce stejným směrem, jako kdyby říkyly: „Tam! Tím směrem fouká vítr.“ Napadá mě, že možná byla doba, kdy onen strom nebyl osamělý...

U Hradu Veveří však volím zkratku ze svahu dolů až k potůčku Veverce, který se vzápětí vlévá do přehrady. Kolem hradu Veveří je vybudována nová cestička, po které se dobře jde i běží, loni jsme tam s manželkou obdivovali dřevěný mostek. Lávka u hradu Veveří přes přehradu nyní skýtá zajímavý pohled na přehradu téměř bez vody. Dno přehrady je pokyryto bujnou zelení. Stmívá se. Mám za sebou bezmála 50 km. Běžím už jen po silnici, abych se vyhnul nerovnostem ve tmě. Klesání, stoupání k Oboře a tak pořád dokola. Těší mě, že stoupání mi ani po této kilometráži nečiní potíže, i když to samozřejmě není totéž jako na začátku. Rokle (zde jsem uviděl první letošní světlušku), Kozí Horka (zastávka na jedno pivo značky Kozel), Rakovec, Bystrc a stop.

Krásných 57 km příjemným prostředím, plno dojmů, vůní, energie z přírody. Radost ze života.

Myšlenka vyřizovat věci po úřadech ve městě formou běhu mi rozhodně není cizí. Vlastně docela dobrá záminka. Oběhat 13 míst v Brně a vyřídit na nich 15 úkolů za pouhé 4 hodiny brutto není rozhodně špatné. Vybral jsem si k tomu středu, kdy většina úřadů má dlouho otevřeno. A naběhat při tom 16,7 km za netto 95 minut s batohem na zádech v dešti, větru a nepohodě mi působilo značné potěšení.

Byla to příležitost obhlédnout vše po Brně, jak co vypadá, jak se co staví. Opravdu staví? Husova ulice a Šilingrovo náměstí je pořád stejně samé bláto.

A když jsem to měl všechno oběhané – byl to v podstatě osobní rekord – říkám si: „Zasloužíš si za to nějakou odměnu.“ A už mi bylo jasné, jakou odměnu si vybrat: z ulice Poříčí zamířím přes mostek na Vídeňské na cyklostezku vedoucí nad řekou Svratkou a napojuji se na trasu brněnské pětadvacítky a závodu „Anthropos“. No upřímně řečeno, bylo jasné, že si takovou odměnu vyberu, proč jinak bych si do batohu dával 2 flašky pití, chleba, sušenky…

Za chvíli míjím Anthropos a po Veslařské kolem splavu pokračuji k Jundrovu. Cesta mezi zahrádkami mi nabízí pohled na kvetoucí sněženky a bledule, a také na nějaké žluté květy (petrklíče to ale nebyly). Musel bych je zblízka zkoumat. Ale mě to táhlo stále dál. U jedné zahrádky jsem ocenil po plotě se pnoucí břečťan chlubící se svou stálezeleností.

Pokračování cyklostezky od Jundrova ke Komínu znamenalo pro mě překvapení: Celý tento úsek je kompletně opraven a povrch tvoří hladký asfalt. Tato část cyklostezky je označena nápisem, že slouží k provozu pěších i cyklistů. Opravdu se po ní běží dobře. Jen pochopitelně zmizely značky kilometrů z Brněnské pětadvacítky.

V Komíně u mostu musím zcela zavrhnout cestu po druhém břehu. Voda nad splavem, který výrazně hučí, má vysoko hladinu, což znamená, že některé úseky cesty pod příkrým svahem jundrovských lesů jsou pod vodou. A tak pokračuji k Bystrci po chodníčku podél silnice. Je zde trochu provoz, ale není až tak moc hustý. V Bystrci opouštím trasu pětadvacítky a pokračuji okolo kostela nahoru k přístavišti u přehrady.

Ne, nebudu nastupovat na žádnou loď. Směřuji k Rakovci, k místu, kde se bude za 2 týdny startovat poslední závod BBP. Zátoka „Na špici“ je ještě pokrytá tenkým ledem. I na březích jsou zbytky ledu, jež prozrazují, že tu ještě nedávno panovala zima a že se voda z nádrže plynule odpouští a snižuje se hladina. Zamířím tedy po trase závodu BBP do Kočičího žlebu. A hned si mohu jeho úvodní prudší stoupání a pak mírnější táhlé stoupání vychutnat. Míjím hájenku se „zoologickou zahradou“. Dřív tu měli takové miniaturní kozičky, teď zase nějaké sudokopytníky s velkými zahnutými rohy. Nestačil jsem v tom tempu přečíst cedulku s označením druhu. Kousíček za závorou je dopravní značka s omezením rychlosti na 15 km/hod. Ne, nemusím přibrzdit, ale jsou tací, kteří pak zpátky z kopce běží a tuto dopravní značku porušují.

Koukám po svazích podél cesty. Zatím je tam samé suché listí, jen sem tam vykukuje nějaký zelený lísteček, ale fialky ještě vidět není. Ještě není jejich čas. Jejich čas je až při tom závěrečném závodě BBP, a potom ještě asi týden poté. To jich tady bude spousta. Takhle lze vidět kvést tak akorát jehnědy. Potok je zde místy jakoby propadlý a skrytý mezi prudkými břehy a občas tam zůstává zmrzlý sníh, podobně jako v úžlabinách orientovaných k severu. Opět připomínka zimy, která sice už nemá svou sílu, ale jen neochotně vyklízí pozice blížícímu se jaru. Ale jaro ještě není. I když slunce po poledni začalo krásně svítit, půda zatím odmítá vydávat své vonné výpary.

Míjím „rybníček brčálníček“ a blížím se k Ríšově studánce. Nebudu tam pít, voda tam teče příliš pomalu, zbytečně bych se zdržel. A tak zahýbám doleva a pokračuji ve stoupání směrem pod Lipový vrch, jedno z nejvyšších míst brněnského okolí. Vzpomněl jsem si, jak jsem tady jednou za tmy vyplašil stádečko prasátek. Ale tentokrát nic. Od Lipového vrchu klesám k Helenčině studánce a doplňuji zásoby tekutin. Tady je rychlá obsluha. Půllitr je načepovaný během pár vteřin, jen mu chybí pěna…

Od Helenčiny studánky je mírné stoupání k silnici okolo Velké ceny. Opět jsem si vzpomněl na jeden skoro noční běh, kdy mi zde na cestu posvítil měsíc do té chvíle schovaný za mraky. Ale tentokrát jsem posvítit nepotřeboval, je bílý den. Přebíhám silnici a pokračuji lesem v mírném klesání až k mýtince, kde se napojuji na žlutou značku a tím i na trasu závodu letního poháru zvaného „Veselka“. Zde si tedy užívám bláta. A tak si začínám notovat píseň „Míle a míle“ s akcentem na otázku „Proč ale blátem nám kázaly vést a špínou si třísnit šat“. Je to moc krásné prostředí podél přítoku Augšperského potoka vinoucího se údolím až k popůveckým rybníkům.

Zajímavé: zadní rybník v Popůvkách je pokrytý ledem, zatímco ten větší, přední, již nemá žádný led. Probíhám cílem závodu, ale jsem tam sám, za to ale s vědomím, že v tuto chvíli mám pro dnešek uběhnuto už asi 40 km, skoro maraton. Ne, tady ještě zdaleka nekončím. Okolo rybníka pokračuji k Veselce, k Bosonohám. Další věčná stavba století. Kolik let ještě budou rozkopané? Sem tam je zde už vidět zámková dlažba, o stavební dělníky není nouze, i když mi připadne, že spíše diskutují.

A blížím se domů. Pěkné proběhnutí. Bezmála 47 km s batohem na zádech, s výškovým profilem vcelku náročným (asi přes 400 m), v tempu 10 km/hod. Jediný letošní ultraběh. Trochu cítím lýtka, trochu svaly pod lopatkami, ale za chvíli je vše dobré.

Nevím, proč, ale silný dojem na mě zanechalo bláto. Ať už to z lesa, nebo z Husovy ulice nebo z nedokončené stavby v Bosonohách. Bláto, které ulpívá na nohách. Hrouda, jež nohy víže…

Sluší se aspoň jednou za rok přispět něčím do svého blogu. Sluší se aspoň jednou za rok zkontrolovat, zda je vše v pořádku v údolí Bobravy.

Když už jsem neodjel na maraton do Linze a netrhal tam rekordy s uspěšnou partou budějovických běžců, když už jsem v sobotu 12. dubna 2008 zmeškal Bambasáckou desítku, vyrazil jsem odpoledne k Bobravě. Za relativně chladného počasí má cesta začínala Starým Lískovcem a Ostopovicemi, kde jsem obdivoval upravené předzahrádky s narciskami i vřesem, a pak pokračovala kolem Podskalního mlýna podél Augšperského potoka až k místu, kde se vlévá do potoka Troubského. Už zde jsem mohl spokojeně konstatovat, že obvyklé jarní příslušenství zde nechybí. Bílé i nažloutlé sasanky, blatouchy, modré a fialové plicníky, fialky a další modravé květy.

Po překročení silnice mě svah vyvedl postupně nad Troubský potok a tyto modravé kvítky byly vystřídány jinými modrými kvítky – podléšťkami, které někdy byly až poněkud vybledlé do barvy pomněnkové. Cesta po žluté značce mě přivádí až k soutoku Troubského potoka s říčkou Bobravou.

Soutok dvou vodních toků v sobě vždy skrývá cosi tajemného. Jakoby prolnutí dvou rozličných energií, spojení dvou údolí, dvou odlišných geologických útvarů. Propojení rozdílných kultur… A to vzbuzuje respekt. Není divu, že právě v tomto místě ptáci zpívají své oslavné ódy v nejplnější síle. Trochu se stydím, že mezi nimi, ač milovník hudby, který dokáže podle zvuku rozpoznat hudební nástroje orchestru, umím identifikovat akorát kosy. Jenomže kosi nejsou jen tak ledasjací pěvci, jsou mistři práce s hlasem, a tak, pokud to tedy není v rozporu s jejich pýchou, dovedou sami napodobit zpěv jiných ptáků. Asi tak, jako Gott kdysi prohlásil, že v poslední době zpíval i takové ty negottovské písně, mohou kosi někdy zpívat písně nekosovské.

Ale to se již přede mnou otevírá rovné rozšiřující se údolí. Podél cesty mi na křoviscích voní květy trnek, na zemi spatřuji kromě dříve jmenovaných bylin postupně také pampelišky, ojediněle petrklíče a podle výšky na úrovní toku rovněž podléšťky nebo fialky v doprovodu plicníků.

V tomto závětří údolí mě slunko přinutilo sundat bundu. Po prvé hodině si dopřávám první loky pití a pokračuji k Radosticím. Tentokrát zde nepotkávám čápa. V tu chvíli ještě netuším, že patrně věděl o mém plánu a čekal mě v jiné části Bobravy. Nepotkávám srnky, ale jejich stopy zde jsou. Nepotkávám kance, ale známky jejich nedávné přítomnosti eviduji. Celá cesta od Anenského mlýna až k Radosticím je letos pohodlně sjízdná i pro cyklisty bez významného zablácení.

Za Radosticemi mě čeká dilema: po silnici k Tetčicím, nebo jinak? Vzdávám se pohodlí a rovného profilu silnice a s ním i výfukových plynů, a pouštím se do kopců Neslovického lesa. Doslova přes devatero hor a dolů jsem se dostal do Tetčic a za odměnu si na chvíli pouštím do uší Michala Tučného a v táhlém klesání si také zanotuji spolu s ním. V klesání člověk nemá takové potíže stačit s dechem. Ale odměn za volbu běžet lesem na místo po silnici zde bylo mnohem více. Vystřídaly se zde různé typy lesa, habří, duby, buky, smrky, jedle a zejména ty jehličnaté mi popřály něco ze svých vonných silic.

Přísně vzato, Tetčice znamenají absolvovaný půlmaraton a pohled na stopky říká 2:20. Asi se pěkně flákám. Ale ne. Vždyť mám v plánu ještě hodně. A toto byly náročné kopce. V Tetčicích jsem kupodivu nepotkal Jardu Kašeho, a tak pokračuji k Rosicím. Po levé straně na kopečku rosická Trojice, kaple, která už také hodně pamatuje, kaple, o níž jsem kdysi vyslechl skazku, že právě u ní skončila 2. světová válka posledním výbuchem granátu. Po pravé straně dominanty Rosic, zejména zámek, který v poslední době zaznamenal renovační práce.

Probíhám nepříliš frekventovanou silničkou podél trati vlaku směrem na Zastávku, ale namísto do Zastávky odbočuji na sever k Litostrovu, abych neztratil z dohledu říčku Bobravu. Tady se tomu už ani nedá říct říčka, ale prostě potok. A za chvíli jsem v Chroustovském údolí pod horou Okrouhlíkem. Pohádkové místo. Po třech hodinách běhu vytahuji chleba se sádlem a se solí a v táhlém mírném stoupání ukusuji kousek za kouskem, makrobioticky zpracovávám v ústech, zatímco dýchám téměř výhradně nosem, a cítím, jak sůl okamžitě proniká jazykem do lymfatických cest, jak si ji tělo žádá.

Obdivuji lesní interiér zdobený kulisami strání prosvětlených sklánějícím se sluncem. Obdivuji stromy, nízký porost i vypínající se hory. Tu vyruším ptáka, který pomalými krouživými pohyby křídel důstojně vzlétl přímo před mýma očima, a teprve teď si uvědomuji, že je to čáp, který mě letos čekal jen o kousek dál na cestě.


Bobravu po chvíli pro dnešek definitivně opouštím, když další její pokračování je úzkou roklinou ještě další asi 3 km až k prameni poblíž Rudky. Zvedám se tedy prudce nad Bobravu po úbočí a v Domašově mi již zcela zmizela s očí. Současné stoupání směřuje k místu, které odděluje plochu, ze které stéká dešťová voda do Bobravy, od plochy, ze které stéká voda do Bílého potoka.



Podle mapy zřejmě nedosahuji nadmořské výšky 500 m, ale jen asi 490 m poblíž Javůrku, což je tedy nejvyšší bod mého výletu. Je to až jakási symbolika, když právě v tomto místě má cesta mostem překlenuje dálnici a poblíž mě vzlétá k obloze dravec, nevím, jestli to byl sokol nebo ostříž, protože jsem proti světlu oblohy nevnímal dobře jeho barvy. Ale jako by mi říkal: „Protože jsi doběhl až sem a byl jsi tady všude s námi v naší nádherné přírodě, chtěli jsme ti ukázat naši krásu. Nejen já, ale také ten čáp v Chroustovském údolí, i ty krásné kytky.“ Ještě se tedy ptám: „A neplašil jsem zvěř, když jsem si pobrukoval písně Michala Tučného?“ „Ne. Kdepak. Takové písně, ty my můžeme. Zejména, když zpívá o štítech hor, jež nelze překlenout. Tak šťastnou cestu!“

V Javůrku po více než 4 hodinách a bezmála 40 kilometrech zastavuji na občerstvovací stanici (místní pohostinství), kde se vydatně napiji vody, malého piva, doplním zásoby vody v batůžku a pokračuji již sestupem ke Šmelcovně. Pivo bylo opravdu v množství právě přiměřeném. Dodalo síly, ale nenadělalo neplechu vnitřnostem. Nedostavila se žádná lenost, slabost, ke Šmelcovně se běželo velmi dobře. Tam pak vidím ceduli: Veverská Bítýška 10 km. Výborně, říkám si, tak si teď můžu dát desítku. No, budu rád, když ji dám za hodinu.

A běžím po louce na dně údolí Bílého potoka od Šmelcovny po proudu dál. Potkávám protijedoucí cyklisty, zdravíme se a spokojeně běžím dál. Pojede mi něco z té Bítýšky do Brna? Mohlo by. Ne že by se mi nechtělo běžet třeba až domů, ale mám ještě nějaké povinnosti. Běžím si měřenou desítku svižným tempem a v hlavě mi vrtá otázka: Co bys dělal, kdyby ti někdo v Bítýšce řekl: Ještě dalších 10? Běžel bych dalších 10.

Cesta údolím potoka je zvlněná. Chvíli v úrovni toku, pak se zase zvedá znatelně několik desítek metrů nad její úroveň. Napadá mě: tady by stálo za to zorganizovat nějaký „brněnský maraton“. Ne, to nejde. Vždyť by mě za to všichni proklínali. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. A to ještě kdyby to vedlo dál podél Bílého potoka proti proudu, bylo by tam několik zajímavých brodů…

Poslední louka s rekreačními chatkami, hospodářské stavení, zákruta potoka, skupina rybníčků s napodobeninou hastrmana, plochý splav, a je zde Veverská Bítýška. Posledních 10 km bylo za 55 minut. Slušné tempo.

Jízdní řády autobusů říkají, že běžec bude odměněn přídavkem… Vytrval jsi v těchto krajích tak dlouhou cestu, při večerní chladné vůni kvetoucích trnek a blum vytrvej dál…

Resumé: na mapě odměřeno 50 km (patrně to bylo více, nebyly tam všechny zákruty), rozdíl nadmořských výšek nejvyššího a nejnižšího místa 280 m, ale součet stoupání notně přes 450 m, čas 5:54. Příjemná únava.

Asi bych nejprve měl říct, z čeho se chci vymlouvat: přestože jsem si udělal nový osobní rekord, nezdolal jsem hranici 3:30, jak jsem si dal za cíl. Ale nejprve k tomu, jak k tomu došlo.

Běžet na 3:30 znamená držet tempo mírně pod 5:00 na km, tedy pod 25 minut na každých 5 km. Po odstartování jsem si nastavil intuitivně příslušné tempo – netvrdím, že ho mám už dávno v nohách, při svých bězích jsem se docela málo věnoval speciálnímu maratonskému tempu.

Brzy se situace ustálila tak, že přede mnou asi ve vzdálenosti 100 m běžela skupinka běžců z Barnex sport Brno, mezi nimi Pavla Kováříková, kterou znám už z několikerého Malého svrateckého maratonu, a samozřejmě i několik dalších. Odolávám pokušení je dotáhnout, ale běžím si sám své tempo. Několik metrů přede mnou jeden běžec s nějakými lepšími hodinkami, na prvém kilometru mu to pípne, kouknu na stopky, ukazují 4:50, tak si říkám, že jsem to ani zas tak moc nepřepálil a tempo držím a nezrychluji. Ten běžec však očividně zrychlil. V průběhu prvého kola se přece jen přiblížím na dosah skupinky a běžím jen pár metrů za nimi.

Na občerstvovačce po prvém kolu trochu ztrácím – vždy přecházím s kelímkem do chůze, abych se opravdu napil, ne se jen pobryndal. To dělá ztrátu nejméně 8 sekund. Tam mě předbíhá eN, prohodíme pár slov a on jde pomalu dopředu. Po chvíli vytváříme tandem s Petrem Klusáčkem, který běží maraton poprvé v životě. Ale toto tempo mu zatím vyhovuje. Skupinka před námi se nám z ničeho nic začne vzdalovat, soudím, že opravdu zrychlili a k tomu se nenecháváme vyprovokovat, takže tato skupinka získává po chvíli náskok asi 100 m. Ten se v průběhu dalších kol zvětšil až na 300 m.

Prvních 5 km tedy bylo za 24:30, další postupně 25:10 (zpomalili jsme?), 24:40, 24:00 (to jsem už varoval, že moc ženeme), 25:30 (zase zřetelné zpomalení, ale pětadvacítka je už za námi), 25:25 (to jsem si říkal, že při tomto zpomaleném tempu těch 3:30 asi nedám, rezerva nebyla veliká), 26:40 (tak to je zlé, ale víc to nějak nejde, stejně jsme ale předběhli Pavlu Kováříkovou, která to tempo také už neudržela). V průběhu předposledního kola náhle zastavuje Petr Klusáček a posílá mě dopředu. Běžím, co to jde, sem tam i někoho předběhnu, ale cítím, že to moc nejde. Dostavují se pocity, že dál to nejde, nohy opouštějí síly, ale dají se překonat. A tak před posledním kolem se občerstvuji v chůzi nejméně 100 m. Ivo Zejda očividně stáhl můj asi 5min náskok. Já se poslední kolo trápím: puchýře na ploskách a pod prsty, opakující se stavy slabosti. Opět mě dotahuje Pavla Kováříková. A opět se jí trochu vzdaluji. Vyhlížím značku 40 km.

Předbíhá mě Ivo Zejda. Valí svým rovnoměrným tempem, toto je jeho nejlépe vydařený závod za posledních několik let (3:38:01). Moje poslední pětka byla za víc než 30 minut. Tímto tempem dobíhám do cíle následován Pavlou Kováříkovou, čas 3:40:15.

Takže nyní, když se něco nepodaří úplně tak, jak by člověk chtěl, přicházejí na řadu výmluvy. Ale kromě jedné se mi dlouho žádnou nedaří najít. Nemohu se vymlouvat na konzistenci guláše podávaného po závodě – to logicky nemohlo zpětně ovlivnit výsledek.

Nemohu se vymlouvat na počasí. To se organizátorům podařilo nachystat opravdu znamenitě. Docela by mě zajímalo, jakými vědeckými nebo jinými postupy to počasí chystali. Ale předem na svých stránkách upozorňovali, že pršet nebude, ale že počasí bude ideální. Nebo že by využili nějakých známostí?

Nemohu se vymlouvat na změnu tratě. Vždyť jsem po předchozí variantě trasy nikdy neběžel, takže mě nemělo co překvapit. A tak až po dlouhém hledání jsem ještě k té prvé a nezpochybnitelné výmluvě našel jednu další.

Takže do výčtu oprávněných výmluv zapisuji:

1) Neměl jsem dobře natrénováno. Chyběly běhy ve speciálním maratonském tempu a dlouhé běhy. V poslední době jsem se zaměřoval na zvýšení rychlosti na tratích okolo 10 km, což se podařilo, ale adekvátní výkon na maratonu zřejmě teprve čeká na svou realizaci.

2) Trasa sice byla rovinatá, ale obsahovala na každém kole výběh asi 2,5 m převýšení přes terénní vlnu (nepočítám převýšení na velmi mírném stoupání). Každé kolo obsahovalo otočku kolem kužele, což znamenalo v každém případě zastavit skoro do nuly a opět zrychlit, což nenápadně bralo sekundy i síly. Podobně ještě některé další ostré zákruty pod úhlem ostřejším než 90 °.

Já vím, teď by se mohl najít někdo, kdo by mi řekl: „Tak teď nech výmluvy výmluvami a řekni po pravdě, jak to bylo: že ses málo snažil?“ Ale fakt, věřte mi, není to tak…

Kdy se běžela poslední Brněnská pětadvacítka po původní trase? Bylo to loni 17. září 2006. Ale já jsem tam nebyl. Kvůli viróze doprovázené horečkami jsem se rozhodl závodu nezúčastnit. Ale plánoval jsem uskutečnit při nejbližší další možné příležitosti soukromý reparát.

Plánoval jsem ho na některou následující neděli ráno, kdy ještě bude na silnicích slabší provoz. Nečekal jsem, že ta nejbližší další příležitost bude až po více než 6 měsících, a to 8. dubna, den poté, co jsem měl původně v plánu maraton v České Lípě. Jak se takový soukromý závod s jedním závodníkem realizuje?

Nejprve jsem nainstaloval občerstvovací stanici na 7. kilometru. Prakticky to znamenalo půllitrovou láhev jonťáku skrýt v trávě u silnice tak, aby na ni svítilo slunce, protože teplota okolí byla ráno 0°C a ledový nápoj bych asi pít nemohl. Záměr byl na 7. kilometru uchopit láhev, občerstvit se a láhev zase odložit na 10. kilometru, abych si ji na témž místě na zpáteční cestě na 15. km opět vzal a posilnil se.

Pak jsem se vrátil ke stadiónu Rosnička (Pod lesem) a odkrokoval vzdálenost z rozcestí k bráně stadionu, která byla pochopitelně uzavřená. Stejný počet kroků jsem přidal na vzdálenost od brány ke startovní čáře a 200 kroků na oběhnutí jednoho 235m okruhu, k tomu 15 m rezerva, abych si určitě závod nezkrátil. Startovní čára mi tak vyšla až kousek za křižovatku ulice Zeleného s ulicí Marie Steyskalové. Krokování bylo zároveň rozklusání, takže po krátkém strečinku jsem si to odstartoval.

Obavy jsem měl ze dvou věcí: buď přepálím začátek, a bude to docela k ničemu, nebo budu lenivý od počátku, nepřinutím se do slušného tempa, a bude to taky stát za starou belu. Mým skrytým cílem bylo pokračovat ve zlepšující se tendenci, kterou jsem si dal za cíl již v roce 2003 bezprostředně po absolvování první Brněnské pětadvacítky. Tehdy jsem u řízku konzumovaného v restauraci Rosnička říkal Ivanovi Kopečkovi (on to tehdy dal snad za rovné 2:00:00 nebo o vteřinu líp), že mám v úmyslu každý rok zlepšit průměrnou rychlost na pětadvacítce o 1 km/hod. Představa, co bude za 7 nebo 8 let, sice vyvolávala úsměv, ale fakt je, že v následujících 2 ročnících závodu se mi plán v podstatě podařil, každý rok zlepšení v průměru o 1 km/hod.

Také jsem několikrát zvažoval regulérnost onoho srovnání. V září se běžela „25“ docela v teple, já mám nyní teplotu blízkou nule. Nejsem ve výhodě? Navíc mám k dispozici víc než půl roku dalšího tréninku, a tedy dalšího zlepšování. Proti tomu silně hovoří skutečnost, že běžci v září měli k dispozici soupeře, ale já nyní ne. A to jsem při startu netušil, jaké další mínusy mě potkají.

Protože úvodní úsek je převážně z kopce, odhadem udržuji rychlost mírnou, tak aby tepová frekvence rozhodně v prvých 2 km nepřekročila aerobní práh. Pak stejně následovalo stoupání po ulici Stránského a Štursově, takže tam jsem začal postupně přidávat na intenzitě, ale ne na rychlosti, protože to stoupání velkou rychlost nedovolovalo. Následující seběh po ulici Hlavní již byl velmi svižný a v tomto tempu při TF asi 164 jsem směřoval k Bystrci. Zde tedy na 5. km kontroluji průběžný čas. Je to 23:30, což je asi o půl minuty lepší, než plánovaný mezičas při zcela rovnoměrném tempu.

Spokojeně pokračuji dál kolem zoologické zahrady a pak do táhlého stoupání Kníničkami. S během do kopečka jsem byl smířen, ale když do kopce ještě mám překonávat relativně silný protivítr, to na rychlosti nepřidá. Drobím tedy krok, aby letová fáze běhu, tedy čas, kdy nemohu aktivně proti účinkům větru nic udělat, byla zkrácena na minimum. Nepřipadá mi to těžké, ale přece jen rychlost není zrovna taková, jak jsem si ji představoval.

Občerstvovací stanici na 7. km nakonec vynechávám, chuť na pití nemám a nechci ztrácet čas. Krátké klesání a následné zdolání dlouhého mírného stoupání až k Rozdrojovicím. A zase ten protivítr, někdy sílící v nárazech, po celou tu dobu, a nedal si pokoj ani při stoupání na nejvyšší bod tratě nad Rozdrojovicemi poblíž 10. kilometru. Průběžný čas přes 51 minut ukazuje, že jsem na tomto úseku poněkud ztratil. Ale asi to bylo i trochu o vůli, protože i do kopce tepovka moc nechtěla nad 160. Tak to trochu doháním zrychlením tempa z kopce ke křižovatce a směrem k Jinačovicím.

Na obrátce v Jinačovicích čas 1:03:30 není k mé spokojenosti. Sice mě nyní čeká více klesání než stoupání, ale je otázka, jestli se mi podaří udržet zvýšené tempo. V následném stoupání k vrcholu nad Rozdrojovicemi opět viditelně lenoším (TF=157), takže mezičas na 15. km 1:16:00 se vůbec neliší od mezičasu na tomto místě z minulého závodu. V této fázi již nepřekonávám aspoň ten protivítr, ale má to další problém: když nepřekonávám vůbec odpor vzduchu (evidentně mi vítr vane do zad přesně tou rychlostí, jakou běžím), vzduch mě vůbec neochlazuje. A to v tento moment teplota vystoupla již blízko 10°C a já jsem v zimním běžeckém úboru (bez čelenky, šály a rukavic). To není zrovna komfortní a dostavuje se žízeň. Ale na pití mohu do 18. km zapomenout – teprve tam je má další občerstvovačka.

A tak běžím z kopce, nejprve z toho prudkého na náves Rozdrojovic, pak opouštím Rozdrojovice a otevírá se přede mnou úsek ke Kníničkám, téměř rovná silnice se zvlněným, ale mírně klesajícím profilem. Toto by měl být můj rychlostní úsek! Jo, ale teď mi tady chybí ti soupeři. Ani virtuálně 200 m přede mě umístěný Standa Holeček nebo hejtman nebo někdo další z mých oblíbených soupeřů mi nepomáhají. Přibíhám ke své občerstvovací stanici, beru láhev, otevírám za běhu a piju, mírně se poliju, tak na 3 vteřiny přejdu do chůze, abych se opravdu napil. A pak úprkem dolů do Kníniček.

Za sebou mám úsek klesání, po rovince míjím ZOO, OBI a 20. kilometr v čase 1:40:00. To není nic moc. To abych stihl „25“ pod 2:00:00, bych musel každý další km běžet za 4:00, což je po 20 km vyloučené. Morálka padá dolů. Jo kdyby tu byl někdo ze soupeřů, určitě by mě trochu víc vyštengroval. Takhle namísto zrychlení na rychlost 4:30/km (to by byl taky pěknej čas okolo 2:02:30) nebo namísto udržení dosavadní průměrné rychlosti zhruba 5:00/km (výsledný čas 2:05:00) zřetelně zmírňuji, a to zejména v těch několika stoupáních, která směrem k Rosničce ještě zbývají.

A tak do cíle dobíhám už bez zjevné chuti a bez finiše v čase 2:09:03. Je to tedy oproti minulému závodu zlepšení o víc než minutu. Podle srovnání s časovým průběhem minulého závodu jsem dnes začal trochu opatrněji, ale zcela shodně do kopců a lépe ty závěrečné kilometry. Tentokrát jsem tedy nesplnil závazek, zlepšil jsem se „jen“ o minutu, a ne o plánovaných 10.

Teď už zbývá jen hledat výmluvy, proč… A samozřejmě se najdou: protivítr, nepřítomnost soupeřů, velký teplotní rozdíl mezi startem a cílem, běžel jsem v zimním, tedy v dlouhých kalhotách, zatímco každou předchozí „25“ jsem běžel v krátkých, a samozřejmě nedostatek občerstvovacích stanic.

Nedá se nic dělat. Budu čekat na podzim, ale to už bude pětadvacítka po nové trase. Vypadá to tak, že po staré trase se to už nikdy nepoběží, a tak mi zůstává ten dluh, že jsem to po staré trati nikdy pod 2:00:00 nedal. Tož co naděláme. Pokud na podzim za regulérních podmínek zaběhnu za 1:50, budu spokojen, i když to už bude po trase nové a možná o chloupek lehčí.

Na MUM jsem se těšil jako na neobvyklou akci, se kterou jsem měl jistou zkušenost jako úplný běžecký nováček předloni, kdy jsem z MUM absolvoval 2 etapy s pauzou 3 dní. Tentokráte jsem chtěl absolvovat co nejvíce etap a zejména v těch, které se daly srovnat s předloňskými výsledky, jsem chtěl zaznamenat zřetelné zlepšení. Ale MUM, etapový závod, kdy každý ze sedmi dnů se běží něco více než maratón (nominálně přinejmenším 43 km) v kopcovitém terénu Českomoravské (Hornosvratecké) a Drahanské vrchoviny s průměrným stoupáním asi 900 m opravdu není procházka růžovou zahradou a náležitě mi mou opovážlivost dal pocítit…

Zázemí závodu
Jistá časová kolize způsobila, že jsem se nemohl účastnit hned od prvého dne, a tak jsme přijeli až na konci prvého dne, kdy tedy prvá etapa již byla hotova. Jak se ukázalo, byla to asi jedna z těžších etap.

Ubytováni jsme byli v jedné ze tříd základní školy v Lomnici, na nafukovacích lehátkách. Přikrytí nebylo téměř žádné potřeba, právě probíhala ta největší letošní vedra. K dispozici bylo umývadlo přímo ve třídě, toaleta na patře a sprchy o patro níže. V přízemí se nacházela kuchyňka, kde se konaly snídaně formou švédského stolu; každý si mohl vybrat, zda bude pít, čaj, kávu, mléko, k dispozici byly jogurty, müszli, pečivo, salám, karbenátky a saláty z robi masa (bezmasé maso), sýry, předchystané pečivo s pomazánkou či marmeládou a občas i nějaké další překvapení. Také se zde konaly tzv. druhé večeře, které mohly následovat po prvých večeřích (v místní restauraci). A také se zde připravovalo vybavení občerstvovacích stanic.

Vzhledem k tomu, že jednotlivé etapy probíhaly vždy z nějakého vzdáleného místa do Lomnice, většinou nebyly žádné opakované okruhy, bylo nutno zajistit dostatečný počet občerstvovacích stanic. Vzhledem k tomu, že na MUM se hlásí jen "tvrďáci", byly tyto stanice plánovány po přibližně 6 až 7 km (výjimečně po kratší vzdálenosti). Na občerstvovacích stanicích to byl docela komfort: vybrat se dalo z vody neperlivé i perlivé, minerálky, jonťáku, i piva, k zakousnutí zde byly pomeranče, banány, čokoláda, oplatky, a ledacos dalšího. Po doběhnutí do Lomnice na každého čekala tzv. maratónská polévka, tedy masový vývar s těstovinami (musím říct, že mi velmi chutnal a přestože to bylo každý den v podstatě stejné, nepřejedlo se mi to).

Na patře, které bylo určeno pro nocleh, bylo za plentou vytvořeno improvizované masérské centrum, kde se mohli závodníci nechat po závodě namasírovat. Pro masérku bylo velkým překvapením, s jak zanedbanými svalovými problémy si většina běžců zvykla běhat a závodit. Překonávání bolesti, jak o něm někteří běžci hovoří, je asi v některých případech docela zbytečné… Měla však radost, že jim od bolestí a problémů pomohla.

K zázemí samozřejmě patří lidé, kteří to všechno dělají. Protože jsem se nabídl, že s něčím taky pomohu (počítač, výsledky, vyznačení nějaké trasy), mohl jsem se s tímto týmem lépe seznámit. Je to sehraná parta lidí, kteří věc dělají s nadšením, bez nároku na odměnu, ale profesionálně. V týmu chyběla "hlava", ředitel závodu Tomáš Rusek, zastoupil ho "organizační ředitel", jeho synovec Adam Supík. Nepřítomnost Tomáše Ruska se nikterak negativně na závodu neprojevila, ba někteří ze stálých závodníků usoudili, že to bylo ještě lepší…
Velký podíl na dobrém průběhu měla rodina Skyříkových, která zajišťovala funkci manažera kuchyně, ale také značení trati, ultramaratonec Ivo Šikula, Václav Knobloch, Karel Zadák, který vždy do věci vnesl ten správný smysl pro humor.

V týmu nechyběl ani reprezentační lékař Luboš Hrazdíra. Bylo dobře, že nemusel řešit žádné komplikované případy (nikoho nebylo potřeba oživovat, nikdo neměl úpal ani úžeh, žádná zlomenina se tentokrát nekonala).
Režim dne
V propozicích závodu je uvedeno, že jde o tréninkový tábor spojený s rodinnou dovolenou. Jako tábor tedy měl také svůj denní rozvrh, ale ten nezačínal povinnou rozcvičkou a ranním nástupem, jak to asi někteří známe z dětství…

Ráno bylo možno vidět, jak po oválu přilehlého hřiště běhá ruský Saša Alexejev. Snídaně ale oficiálně začínala až v 7:30, v 9:00 byl obvykle odjezd do města (nebo obce), kde se příslušná etapa startovala. Přímo v Lomnici tak bylo možno shlédnou místní památky, mezi jinými též místní synagoga. Zhruba ve 12:00 se v příslušném městě konal oběd v restauraci, poté audience na radnici, kde proběhl ceremoniál vyhlášení výsledků z předchozí etapy a udělení trička MUM starostovi (nebo jeho zástupci). Pak již nastal klid a příprava na start. Pomalejší startovali v 14:00, rychlejší v 15:00, aby pokud možno všichni byli v cíli zhruba v 19:00.

Po doběhnutí, pozření maratónské polévky a osprchování následovala večeře v lomnické restauraci. Ta se obvykle spojila se společenským večerem u piva či jiného pití. Této radosti jsem si ovšem nemohl užít, neb jsem musel večer zpracovat výsledky.

Co je to za lidi?
Člověka by napadla otázka: Co je to za lidi, kterým nestačí zaběhnout si maratón a pak se po něm měsíc dávat do pořádku. Co je to za lidi, kteří se z jednoho maratónu dávají do pořádku dalším maratónem hned následující den!

Je logické, že se zde sešli ultramaratonci. Daniel Orálek , brněnský běžec, který s přehledem vítězí téměř ve všech závodech brněnského běžeckého poháru, Ivan Ďurkovský, který letos zvítězil na brněnské 48-hodinovce, Petr Dostálek, pravidelný účastník ultramaratonských klání. Byli zde snad poprvé manželé Simutinovi, mladá dvojice velmi slušné výkonnosti, poprvé asi také Švéd Christian Ritella. Ultravytrvalkyně Irina Kovalová zde byla v doprovodu svého trenéra Saši Alexejeva, oba vždy s úsměvem a smyslem pro humor. K nejstarším účastníkům patřili němci 61-letý Rainer Schaedlich, ostřílený borec, který si každou trasu nastudoval v mapě a podle počtu protnutých vrstevnic si stanovil čas, za jaký to doběhne (a vždy to dodržel), a 66-letá Sigrid Eichner, drobounká maratonkyně, která má na svém kontě nepředstavitelný počet maratónů, nyní však těžce bojující o každý krok vzhledem k problémům s páteří, které běháním zmírnila.

Z našich bych připomněl Milana Daňka, který se zde připravuje na své extrémně náročné výpravy a Václava Krejsu, který patří k sběračům maratónů a snaží se každý týden aspoň jeden odběhnout. Z těch, kdo odběhli všechny etapy, bych ještě zmínil ultramaratonce Mirka Osladila, který ovšem některé etapy neběžel celé.

Kromě toho zde byla řada dalších, kteří absolvovali jednu až 5 etap.

Tišnovská etapa
Prvá etapa, které jsem se mohl zúčastnit, byla Tišnovská (jinak ovšem v pořadí druhá). Protože ale byl pracovní den před svátky, měli organizátoři k dispozici málo značičů trasy, a tak jsem byl požádán, abych realizoval to, co jsem dříve nabídl, takže mi připadlo značení trasy v prvých 28 km. Obvykle se značení trasy provádí na jízdních kolech. Já jsem však jednak neměl kolo s sebou, jednak bych ty technické úseky terénem obtížně zvládal, přece jen nejsem tak moc cyklista, takže z toho vyplynulo značení v běhu. Bylo by mi líto naznačit 28 km a pak to zabalit, takže jsem s ředitelem závodu dohodl individuální start v 10:00 s tím, že část trasy budu značit, zbylých 15 km doběhnu…

Takové značení spočívá v tom, že se na jasné cestě v intervalech asi 300 m věší barevné fáborky, v okolí křižovatek a rozcestí a tam, kde cesta není zřetelná, samozřejmě častěji a navíc též sprejem na zemi se vyznačí šipkou další směr. Značení probíhá podle přesného popisu poskytnutého autorem trasy. Značení jsme prováděli ve dvojici s cyklistou, takže původní dělba práce byla, že já budu značit po rovince a s kopce (kde cyklista může jet rychle bez zastávek), zatímco cyklista značí do kopce, kde stejně terén nedovoluje rychlou jízdu. Mně osobně vyhovovalo kopečky vyběhnout bez zbytečného zastavování. Po nějaké půlhodince spolupráce mi volá kolega na kole, že píchl, takže dokud závadu neopraví a nedojede mě, mám značit všechno, tedy i do kopce. Je to takový intervalový trénink: 50 až 300 m v tempu možná o trochu rychlejším než maratónském a pak asi 1 minuta zklidnění při značení, popřípadě něco jako pár dřepů s výskokem, když chci něco označit na zemi a pak si podat větvičku vhodnou k uvázání fáborku. Po nějaké hodince jsme se zase setkali a spolupracovali dále.

Když mi bylo předem řečeno, že značení je pomalá záležitost a že se těžko dostaneme na rychlost více než 6 km/hod, původně jsem nechtěl věřit. Bylo to ale spíš ještě horší. Pochopitelně že v době, kdy jsme značili, ještě nikde nebyly funkční občerstvovací stanice. Proto jsem měl na zádech svou vlastní občerstvovací stanici. Měl jsem s sebou 1,5 l vody a jonťáku a pár rohlíků, nebylo nějak dost času na nějakou důkladnější přípravu. Navíc jsem po cestě nacházel jahody, borůvky, maliny, a to jsem si v duchu řekl: "Ejhle, občerstvovací stanice na každém 10. metru! To ani všechno nevyužiju." Po asi 18 km (to už uběhly asi 4 hodiny) mi došly veškeré zásoby jídla i pití a tak jsem byl rád, že kousek za Veverskou Bítýškou jsme se dostali k místu zvanému "Šárka". To jsem byl už docela hladový a dehydrovaný. Polední žár byl skutečně vysušující. Nejméně hodinu jsem už vůbec nepil. Zde byl bufet a dal jsem si tam půllitr kofoly a nechal jsem si doplnit všechny své láhve vodou. Také jsem si koupil brambůrky a tak půl sáčku jsem snědl. A hned se běželo lépe…

Konec námi značeného úseku trasy byl u benzínové pumpy mezi Hradčanami a Tišnovem, kde už také fungovala občerstvovací stanice. Můj mezičas na 28. km byl asi 6 hodin. S přihlédnutím k tomu, že dál už budou občerstvovačky, jsem zde odložil batoh a ponechal jsem si jen půllitrovou láhev a pokračoval dál. Cesta vedla na tišnovskou rozhlednu, dál pak přes Květnici směrem k Lomnici. Na předposlední občerstvovací stanici, která se nacházela pod Květnicí, se mě Karel Zadák ptá: "Tam na Květnici prší?" Poukazoval tím na to, že jsem měl potem mokré vlasy. Jeden z jeho žertíků. Když viděl, že mám v lahvičce trochu vody, říká, že má žízeň, jestli bych mu dal napít. Tak povídám "Samozřejmě" a podávám mu lahvičku. Tím jsem obstál v testu a byl jsem řádně občerstven. Obsah lahvičky si nechám doplnit vodou a peláším dál k Lomnici. Tam někde po cestě měla být poslední občerstvovačka, ale ještě nebyla. Dobře že jsem měl svou láhev… Do Lomnice dobíhám vítězně v čase 7:43:52.

Veverská etapa
Pro Veverskou etapu byl zvolen obdobný scénář. Bylo dohodnuto, že provedu značení z Veverské Bítýšky po trase asi 12 km (tentokrát bez cyklistického doprovodu) a naproti mi přijede cyklista, který bude značit asi od 24. km v opačném směru. Můj individuální start byl opět v 10:00.

Musím říci, že prvé kroky byly docela těžké. Po včerejším maratónu mě trochu bolel jeden jediný sval na horní vnitřní straně pravého stehna. Ale jak důležitý to byl sval! Při každém kroku zabolel a odmítl plnit onu funkci dobržďování při dopadu na pravou nohu, zejména z kopce. A tak ty prvé kroky vypadaly více jako velmi nesymetrické kulhání, než jako běh. Po chvíli se to nějak rozběhalo, trochu jsem si na ten neobvyklý styl běhu zvykl a pokračoval jsem. Je to zvláštní, když si člověk poprvé okusí, jaké to je běžet hned druhý den další maratón a cítí, že není zcela zregenerovaný. A jde to! Funguje to.

Poctivě jsem značil cestu na Mečkov a odtud ke hradu Veveří. Přeběhl jsem most na druhou stranu přehrady a stoupal jsem po modré ke "Třem křížům" a pak dál směrem k silnici k Moravským Knínicím. Po asi 2,5 hodinách jsem se za chůze naobědval. Měl jsem s sebou dva krajíce s paštikou. V těch místech se setkávám s protijedoucím kolegou na kole. Ihned si mě dobírá, že s takovou toho moc nenaznačím, když celou cestu pojídám chleba s řízkem.
Zbývající část trasy jsem již nemusel značit, ale spíše jen kontrolovat značení. Vzhledem k tomu, že ani náhodou jsem nemohl předpokládat v tuto dobu fungování občerstvovacích stanic, samozřejmě svůj batoh si ponechávám.

Trasa vedla přes les do Moravských Knínic, odtud po silnici k hlavní silnici mezi Kuřimí a Čebínem. Pak po malém uhnutí stranou po polní cestě do kopce Zlobice. Ačkoliv jsem v minulé i této etapě dosud všechny kopce vyběhl (bez přechodu do chůze), byl zde asi 150 m úsek, kde bylo stoupání velmi prudké a navíc v cestě byl hustý porost včetně kopřiv, a tak jsem tento kousek šel. Za Zlobicí vedla cesta oplocenkou, kde byly ovce. Ty se ke mně samozřejmě seběhly, a tak jsem neodolal a podělil se s nimi o jeden ze svých 2 suchých krajíců chleba. Brzy jsem se dostal na onen 24. kilometr, kde se značením trasy začínal kolega. Dál ještě značení nebylo hotové, takže jsem se musel řídit popisem trasy podle autora trasy. Trasa měla dál vést po zelené turistické značce, ale ta prostě znenadání končila a nikde nebyla. Nezbývalo, než zkusit všechny navazující cesty, vždy asi 500 m a zpět… Nakonec jsem tu správnou našel a pokračoval.
Byl to nádherný lesní úsek plný borůvek. Pro mě v ten moment jakoby neexistovaly… Vyběhl jsem skoro na vršek lesa a opět se mi turistická značka ztratila. Nejméně 1,5 km do pěkného kopce jsem běžel nesprávným směrem. Vracím se a vidím ne příliš nápadné zabočení zelené značky. Pokračuji z kopce dál až na konec lesa, kde začíná řepkové pole a turistická značka se opět ztrácí. Proběhnu pěšinkou vyšlapanou v řepkovém poli a dostanu se na polní cestu, kde nalevo ani napravo v okruhu asi 200 m není vidět žádná turistická značka. A ejhle, vidím fáborek. Hurá! Dostávám se do značeného úseku! Běžím směrem k fáborku a pokračuji dál. Po asi 1,5 km však ke svému nemilému překvapení spatřuji kolegy značiče trasy, jak jedou proti mně na kole a po cestě strhávají fáborky, které předtím nainstalovali. Nikde nemohli najít pokračování zelené značky. Tak to měli štěstí, protože já pro změnu vím, kudy zelená značka pokračuje k lesu… Ale já měl ten pech, že jsem jim musel tou informací tak těžko vydobytou posloužit v momentě, kdy mi více než hodinu došla zásoba pití a nejbližší místo, kde se dá pořídit něco k pití, bude ještě asi 3 km odsud…

Úplně vysušený přibíhám do obce Skalička. Na místním koupališti si v bufetu objednávám kofolu. Nejradši bych teda skočil do toho bazénu, ale to by byl asi konec běhu, navíc mám naspěch. Než mi ale kofolu natočili, řekl jsem si o půllitr vody. Ten byl hned a ve mně byl taky hned. Takže ještě jeden. Zas je ve mně. A ještě jeden… Poté jsem požádal paní ve výčepu, aby mi doplnila mé láhve vodou. Pak teprve piju osvěžující kofolu. Během pár minut 2 litry tekutiny. To nedělávám běžně. Trošku mi to pití ztěžklo v žaludku, takže onen bufet opouštím nikoliv v běhu, ale v chůzi. Asi teprve po 500 m přecházím do běhu a pokračuji již podle značení směrem k Lomnici. Čas je ale neúprosný. Právě dnes večer mám být v určenou dobu v Brně na důležitém jednání. Začínám vnímat skutečnost, že reálná možnost doběhnout do cíle včas, abych byl včas v Brně, je pryč. Těch nejméně 8 km, co jsem si naběhl navíc, dost zamotalo mými plány. Rozhoduji se tedy v Jamném ukončit běh (zde by mi do cíle chybělo asi 10 km) a telefonuji manželce, aby pro mě přijela. Dál pak pokračuji jí naproti až do Rohozce (mimo trasu běhu).

Mrzí mě to, ale je to tak: nejméně 43 km sice mám uběhnuto, ale závod jsem regulérně nedokončil. Závod platí jen pro mě (a můj tréninkový deníček), a to neoficiálně: čas 6:42. Poslední 3 km mezi Jamným a Rohozcem jsem stoupal do kopce po vyhřáté asfaltové silnici, docela jsem se tam připekl a vzhledem k času jsem před odjezdem do Brna nestihl takové ty běžné pozávodní procedury. Jak se později ukázalo, to jsem dělat neměl… Jen jsem si do auta na cestu přibalil 10 rohlíků a vodu. A jedl jsem a jedl a jedl…

Nedvědická etapa
Jsou svátky, značiči tras, kteří nemohli dostat v uplynulých dnech dovolenou, jsou tady, takže mé služby značiče trasy nejsou nezbytné. Celkem vítám možnost běžet tuto etapu zcela řádně a za zcela srovnatelných podmínek jako ostatní. Na start přijíždím odděleně od ostatních, kteří se mezitím celé dopoledne oddávali nedvědickým parádám s přehlídkou historického šermu apod. Jako obvykle přijíždím na poslední chvíli. Rychle se obouvám do běžeckého, dokončuji mazání choulostivých partií a zaznívá startovní výstřel.

V této etapě, jako ostatně ve většině dalších, je trasa plánována tak, že se běží nejprve tzv. malý okruh (zhruba 6 km), aby i místní běžci se mohli aspoň na chvíli přidat. Tentokrát ale vzhledem k tomu vedru, které bylo, nehrozilo, že by se k nám někdo přidal. Takto se běželo do Černvíru a jinou cestou zpět do Nedvědice, kde pak následovalo prudké a táhlé stoupání na Kovářovou a dál na Věchnov a Bratrušín a klesání zpět do údolí Svratky. Kopce jsem poctivě vyběhl (stále se držím zásady, že kopce se musí vyběhnout). Za sebou nechávám Krejsu, kousek přede mnou je někde ruská dvojice Irina Kovalová v doprovodu Saši Alexejeva a Milan Daněk. Ruskou dvojici doháním někde v klesání ke Svratce a pak se různě vzájemně předbíháme až k Nedvědici, kde se mi ztrácejí a trasa směřuje lesem kopcovitým terénem k Doubravníku. Zde někde mě předbíhají první z těch rychlejších závodníků, co startovali o hodinu později, Orálek, Simutin, Ďurkovský... Dál cesta vedla nahoru přes Běleč do Lomnice. V Doubravníku jsem se občerstvil pivem, ale do toho stoupání mi to nějak nepomáhalo. Stoupáni nemělo konce. Začal jsem běžet poněkud útrpně, často jsem pil z mé láhve jonťáku (a při pití přecházel do chůze). To jsem dělat neměl…

V Ochozu u Tišnova na Mě čekala poslední občerstvovačka. Po napití jsem přijal i kousek něčeho slaného na zakousnutí, ale čekal mě ještě pořádný stoupák na nejbližší hřeben. Kousek za občerstvovačkou jsem šel, protože žaludek byl poněkud ztěžklý… Ale zase jsem to rozběhl. Ale za mnou kdosi těžce dýchá a předbíhá mě. Posléze ale přechází do chůze. Václav Krejsa. Zatímco on střídá momenty chůze a rychlejšího běhu (podle mě tak akorát na utavení), já se držím svého rovnoměrného běžeckého tempa do kopce a brzy ho nechávám snad i několik desítek metrů za sebou. Stoupání končí. Začíná seběh dolů. Řeklo by se, že vše už bude v pohodě. Jakmile jsme se ale dostali na asfaltku vedoucí až do Lomnice ke škole, Václav Krejsa nastartoval na finiš. Vážně poslední asi 3 km běžel rychlostí aspoň 1 km za 4 minuty, takže za chvilku mě předběhl a každou minutou na mě získával další a další náskok. Snažím se také zrychlit, co to dá, je to šílený úprk z kopce dolů, ale má přirozená opatrnost mi velí to nepřehánět, ale štve mě, že ho téměř ztrácím z dohledu. Prostě to umí pustit na neutrál… Zatímco já stále držím bázlivě nohu na brzdovém pedálu a pro jistotu zařazenou čtyřku… Výsledek: on to dal pod 5 hodin, a já ne. Můj čas: 5:01:23. To snad není možný, copak nedám žádnou etapu pod 5 hodin, když už z předloňska mám takové ty časy lehce přes 5:00?

Kunštátská etapa
Na tuto etapu jsem se těšil, protože to byla prvá etapa, ve které jsem mohl srovnávat svůj výsledek s výsledkem předloňským. Ale dostavil se pákový efekt: Zatímco předloni jsem zde vystartoval o 2 minuty později kvůli pozdnímu příchodu na start, tentokrát se sečetly a vynásobily všechny nepříznivé faktory. Necítil jsem se vůbec odpočatý po předchozích etapách. Fakt mě i poněkud bolela stehna. Nebyl jsem plný síly, jak se obvykle cítím na startu každého závodu. A s tím obědem a zákuskem po obědě jsem to asi taky přehnal. Ve snaze zásobit tělo energií.

Dostávám do ruky startovní číslo. Jeho instalace nebude snadná, protože jsou tam zrezivělé sponky. Nakonec časová tíseň vede k tomu, že na start přibíhám se startovním číslem v ruce a jeho instalaci dokončuji až po startu za běhu a po krátkém přechodu do chůze. To ovšem stačí, aby se všichni ocitli přede mnou. To samozřejmě doženu, nejprve 66-letou Sigrid a posléze i postaršího mladíka Rainera a dotahuji Irinu Kovalovou. Běželo se od zámku na náměstí a z náměstí na malý okruh borůvkovým lesem přes Rudku a zpět do Kunštátu. Zde už má Irina zase asi 300 m náskok. Nechtěl jsem to tempo ze začátku přehánět, takže se mi natolik vzdálila. To ovšem stačilo k tomu, že mi v nestřeženém okamžiku zmizela z očí a já jsem přehlédl dobře označenou odbočku ke kunštátské oboře a na Touboř. Dobíhám až na další křižovatku, kde zjišťuji, že jsem už moc daleko. Vracím se, nalézám správnou odbočku a na prvé občerstvovačce se ocitám v čase 50 minut, opět jako poslední. A Rainer Schaedlich má na mě přes 9 minut náskok. Což teprve Václav Krejsa nebo Milan Daněk.

Pokračuji dál, ale s morálkou je to nahnuté. Najednou ty prudké kopce, které si dobře pamatuji z předloňska, jak jsem je vyšel, nyní opět vycházím a na vyběhnutí jaksi není síla. Nejsem zdaleka v půlce a cítím se unavený. A teď ten táhlý prudký kopce na Touboř… Opravdu víc jdu než běžím. Ale poctivě občerstvuji. Jsem si vědom toho, že si nemohu dovolit "vláhový deficit". Vždy aspoň dva pohárky vody a třeba ještě jeden pohárek jonťáku. Ale účinek netrvá dlouho a zase jaksi chybí síla. Vezmu si banán a pomeranč. Trochu to pomůže, ale žaludek ztvrdne. Musím přejít do chůze, pokud nechci obsah žaludku zanechat někde na kraji cesty… Za chvíli se to uklidní a mohu opět mírně běžet. Dávám si záležet, aby běh nebyl skákavý, ale aby těžiště zůstávalo ve stejné výši, aby žaludek necítil otřesy. Ale bylo to čím dál horší.

Poznával jsem místa, kudy jsem běžel předloni, seběh do Hodonína u Kunštátu, stoupání na Starý Kvartýr. Tady přece předloni byla ta občerstvovací stanice. Kde je? Až o 1,5 km dál… Byl tam zrovna doktor Hrazdíra. Jen se tak zmíním, že mi nějak chybí energie. Doporučoval cokoli sladkého, například čokoládu, rozinky. Beru nakonec zase banán, taky s sebou do zásoby a pokračuji, ale chvilku zase jen chůzí. Pak na Skorotice, Křížovice, Křeptov, kde mě na občerstvovací stanici vítá Karel Zadák. Sednu na turka a piju dva poháry vody, pak pohár piva. A ještě jeden. Beru si zde ponechanou láhev s mým nachystaným jonťákem a než odejdu, sděluje mi Karel, že zde držím rekord v délce trvání občerstvení, že všichni ostatní to jen do sebe hodili, zatímco já jsem tam strávil skoro 5 minut. A tak vyrážím dál a cítím, že to pivo mi trochu zlepšilo žaludek. Cítím se trochu lépe. Po seběhu s kopce však následuje jeden z posledních táhlých stoupáků po asfaltové lesní cestě na Sýkoř.

Každou chvíli se napiji jonťáku a zdá se, že žaludek je jaksi lepší. Do kopce se mi daří udržovat 50% indiánský pochod. Sleduji tepovou frekvenci: při chůzi do kopce asi 105-110, za běhu stoupne až na 127, a hned jsem udýchaný a musím zvolnit do chůze. Divný. Táhlé stoupání posléze končí. Jsem rád, že mě tu nikdo nepředběhl. Někde za mnou by měla být Jelena Simutina startující o hodinu později. Na rovince Sýkořským lesem (pod horou Sýkoř) téměř soustavně běžím. S kopce dolů pak také. Občas se občerstvím z mé láhve a běžím dál. Poslední občerstvovačku jen míjím, dávám přednost občerstvování v malých doušcích mého jonťáku. Běžím a udržuji tempo. Daří se. Tempo je lepší než 6 minut na km. Tímto způsobem vbíhám do Lomnice. Ještě zbývá vyběhnout dva malé kopce. Vůlí se ubráním svodu k přechodu do chůze a ke škole k cíli přibíhám v čase 5:52:25. Tak takhle jsem si to nepředstavoval. O 50 minut hůř než předloni! Samozřejmě, že ty výsledky nejsou srovnatelné. Předloni jsem to běžel zcela odpočatý, letos po 3 předchozích etapách. Letos byla trasa trochu pozměněna. Byla o něco delší. I já jsem si ji asi o 2-3 km prodloužil…

Ale přesto: něco tady není v pořádku. Ne, je to v pořádku, to je ten pákový efekt. Muselo se to přece projevit. Ty dvě etapy se značením, kdy jsem si užil v plné síle polední žár a totální vyschnutí a takto jsem na sluníčku pobyl po dvakráte přes 7 hodin, to se muselo nějak projevit. Cítil jsem to na sobě. Ledviny makaly, jak mohly. Lymfatické uzliny byly všechny naběhlé a bolavé. V noci pak ledviny trochu bolely. Jistě. Tělo nemělo dost času na zotavení z předchozího záběru. Rozhodl jsem se Boskovickou etapu vynechat a ze závěrečné etapy si zaběhnout jen část.
Boskovická etapa
Když jsem pořadatelům oznámil, že Boskovickou etapu nepoběžím, hned měli pro mě úkol: V Lysicích zajistit směrování běžců pro případ, že by někdo strhl fáborky, aby tam rozhodně nedošlo k nějakému bloudění. Protože jsem tu trasu znal z předloňska, přesně jsem věděl, o co jde. S manželkou a dcerou jsme tam přijeli s předstihem. Stihli jsme si koupit vodu a citrón, na které dcera dostala chuť, koupil jsem zmrzlinu, která nám přišla k chuti a když mi mou zmrzlinu snědla manželka, koupil jsem si novou. Pak jsme si sedli na zahrádku hospůdky, odkud byl výborný přehled o přibíhajících běžcích. Ještě byla chvilka času, a tak jsme si objednali čočkovou polévku. A tak jak jím polévku, ejhle blíží se prvý běžec. Daniel Orálek. Běžím kousek vedle něho ukážu směr a vracím se. A přibíhají další. Ani mi nedovolí polévku dojíst… A tak jsem postupně provedl všechny běžce. Asi 1,5 km jsem tak běžel před Jelenou Simutinovou, nejméně 3 km jsem takto doprovázel 66-letou Sigrid Eichnerovou.

Tak jsem si ve dni "klidu" zaběhl naboso v sandálech něco přes 5 km… A měl jsem z toho trochu puchýř, zatímco z předchozích etap nebyl puchýř žádný.

Cimrmanova etapa
Co to vlastně je? Zatímco běžné závody se běží tak, že všichni startují spolu a dobíhají podle svých výkonností, Cimrmanova etapa se běží podle opačného postupu. Závodníci startují individuálně podle svých dosavadních průměrných časů, aby pokud možno přiběhli všichni zároveň do cíle. Samozřejmě že to tak jednoduché není…

Mně vyšel průměrný čas tak, že jsem měl startovat asi 20 minut po Sigrid Eichnerové. To bylo výhodné, protože jsem potřeboval brzo skončit, abych byl připraven na závěrečné zpracování výsledků. Samozřejmě druhou časovou výhodu mi přineslo mé rozhodnutí neabsolvovat etapu celou. Běžely se dva nestejně dlouhé okruhy a já jsem tedy běžel ten prvý, delší, 23 km. Počasí se oproti předchozím dnům výrazně změnilo. Zatáhlo se. Z dálky se ozývalo hřmění.

Vystartoval jsem relativně odpočatý, ale ne až tak moc. Ani trochu jsem nelitoval toho, že běžím jen něco málo víc než půlku maratónu. Běžel jsem volným tempem, beze spěchu, vybavený svou půllitrovou lahvičkou s jonťákem v ruce. Opět jsem všechny kopce vybíhal. Tedy až na jeden, který mi připadl dost neschůdný, ale to bylo jen asi 200 m. Sigrid Eichnerovou jsem předběhl poměrně brzy a pokračoval jsem stále dál. Občerstvovací stanice jsem míjel a místo toho jsem po trochách popíjel ze své plastové láhve. Snad také proto se nedostavovaly ty nepříjemné pocity s těžkým žaludkem a celé mi to připadlo velmi v pohodě. Po cestě mě osvěžil mírný deštík. Čas sice není nejlepší, 2:46:01, ale skutečně jsem to bral více jako takový výklus na rozloučenou, než jako závod.

Závěrečný ceremoniál
Odpoledne po závodech a občerstvení proběhl v salonku místní restaurace za přítomnosti starosty Lomnice závěrečný ceremoniál s vyhlášením celkových výsledků. Bylo to ve slavnostní, ale veselé atmosféře.

Ohlédnutí za MUM 2006
Mé dojmy z MUM jsou takové, že je to opravdu krásný závod a krásný seriál 7 běhů převážně nádhernou přírodou. Některé z oněch běhů jsem si užil mnohem důkladněji. Některé jsem vynechal. Organizmus se oné námaze už bránil… Asi jsem trochu doplatil na počáteční přeceňování vlastních sil, neboť značit podstatný kus tratě a zbytek doběhnout je v případě maratónu opravdu dost extrémní záběr. A já jsem do toho skočil jaksi po hlavě. Jeden jediný maratón je těžký závod. A já ho tady chtěl jaksi devalvovat tím, že si ho ztížím a dám si jich hned několik za sebou. Za to jsem byl jaksepatří potrestán.

Poznal jsem zde skvělé lidi, a to jak z kategorie pořadatelů, tak z kategorie závodníků. Pochopitelně silný dojem zanechala Sigrid Eichnerová. Ale i ostatní bojovali, seč jim síly stačily. Rád bych se toho zúčastnil příště zase, a snad již opravdu všech etap s rozumným rozložením sil…

(Více obrázků a výsledky jsou na http://ultramarathon.czechian.net )