Run through a country (běh krajinou)

Sluší se aspoň jednou za rok přispět něčím do svého blogu. Sluší se aspoň jednou za rok zkontrolovat, zda je vše v pořádku v údolí Bobravy.

Když už jsem neodjel na maraton do Linze a netrhal tam rekordy s uspěšnou partou budějovických běžců, když už jsem v sobotu 12. dubna 2008 zmeškal Bambasáckou desítku, vyrazil jsem odpoledne k Bobravě. Za relativně chladného počasí má cesta začínala Starým Lískovcem a Ostopovicemi, kde jsem obdivoval upravené předzahrádky s narciskami i vřesem, a pak pokračovala kolem Podskalního mlýna podél Augšperského potoka až k místu, kde se vlévá do potoka Troubského. Už zde jsem mohl spokojeně konstatovat, že obvyklé jarní příslušenství zde nechybí. Bílé i nažloutlé sasanky, blatouchy, modré a fialové plicníky, fialky a další modravé květy.

Po překročení silnice mě svah vyvedl postupně nad Troubský potok a tyto modravé kvítky byly vystřídány jinými modrými kvítky – podléšťkami, které někdy byly až poněkud vybledlé do barvy pomněnkové. Cesta po žluté značce mě přivádí až k soutoku Troubského potoka s říčkou Bobravou.

Soutok dvou vodních toků v sobě vždy skrývá cosi tajemného. Jakoby prolnutí dvou rozličných energií, spojení dvou údolí, dvou odlišných geologických útvarů. Propojení rozdílných kultur… A to vzbuzuje respekt. Není divu, že právě v tomto místě ptáci zpívají své oslavné ódy v nejplnější síle. Trochu se stydím, že mezi nimi, ač milovník hudby, který dokáže podle zvuku rozpoznat hudební nástroje orchestru, umím identifikovat akorát kosy. Jenomže kosi nejsou jen tak ledasjací pěvci, jsou mistři práce s hlasem, a tak, pokud to tedy není v rozporu s jejich pýchou, dovedou sami napodobit zpěv jiných ptáků. Asi tak, jako Gott kdysi prohlásil, že v poslední době zpíval i takové ty negottovské písně, mohou kosi někdy zpívat písně nekosovské.

Ale to se již přede mnou otevírá rovné rozšiřující se údolí. Podél cesty mi na křoviscích voní květy trnek, na zemi spatřuji kromě dříve jmenovaných bylin postupně také pampelišky, ojediněle petrklíče a podle výšky na úrovní toku rovněž podléšťky nebo fialky v doprovodu plicníků.

V tomto závětří údolí mě slunko přinutilo sundat bundu. Po prvé hodině si dopřávám první loky pití a pokračuji k Radosticím. Tentokrát zde nepotkávám čápa. V tu chvíli ještě netuším, že patrně věděl o mém plánu a čekal mě v jiné části Bobravy. Nepotkávám srnky, ale jejich stopy zde jsou. Nepotkávám kance, ale známky jejich nedávné přítomnosti eviduji. Celá cesta od Anenského mlýna až k Radosticím je letos pohodlně sjízdná i pro cyklisty bez významného zablácení.

Za Radosticemi mě čeká dilema: po silnici k Tetčicím, nebo jinak? Vzdávám se pohodlí a rovného profilu silnice a s ním i výfukových plynů, a pouštím se do kopců Neslovického lesa. Doslova přes devatero hor a dolů jsem se dostal do Tetčic a za odměnu si na chvíli pouštím do uší Michala Tučného a v táhlém klesání si také zanotuji spolu s ním. V klesání člověk nemá takové potíže stačit s dechem. Ale odměn za volbu běžet lesem na místo po silnici zde bylo mnohem více. Vystřídaly se zde různé typy lesa, habří, duby, buky, smrky, jedle a zejména ty jehličnaté mi popřály něco ze svých vonných silic.

Přísně vzato, Tetčice znamenají absolvovaný půlmaraton a pohled na stopky říká 2:20. Asi se pěkně flákám. Ale ne. Vždyť mám v plánu ještě hodně. A toto byly náročné kopce. V Tetčicích jsem kupodivu nepotkal Jardu Kašeho, a tak pokračuji k Rosicím. Po levé straně na kopečku rosická Trojice, kaple, která už také hodně pamatuje, kaple, o níž jsem kdysi vyslechl skazku, že právě u ní skončila 2. světová válka posledním výbuchem granátu. Po pravé straně dominanty Rosic, zejména zámek, který v poslední době zaznamenal renovační práce.

Probíhám nepříliš frekventovanou silničkou podél trati vlaku směrem na Zastávku, ale namísto do Zastávky odbočuji na sever k Litostrovu, abych neztratil z dohledu říčku Bobravu. Tady se tomu už ani nedá říct říčka, ale prostě potok. A za chvíli jsem v Chroustovském údolí pod horou Okrouhlíkem. Pohádkové místo. Po třech hodinách běhu vytahuji chleba se sádlem a se solí a v táhlém mírném stoupání ukusuji kousek za kouskem, makrobioticky zpracovávám v ústech, zatímco dýchám téměř výhradně nosem, a cítím, jak sůl okamžitě proniká jazykem do lymfatických cest, jak si ji tělo žádá.

Obdivuji lesní interiér zdobený kulisami strání prosvětlených sklánějícím se sluncem. Obdivuji stromy, nízký porost i vypínající se hory. Tu vyruším ptáka, který pomalými krouživými pohyby křídel důstojně vzlétl přímo před mýma očima, a teprve teď si uvědomuji, že je to čáp, který mě letos čekal jen o kousek dál na cestě.


Bobravu po chvíli pro dnešek definitivně opouštím, když další její pokračování je úzkou roklinou ještě další asi 3 km až k prameni poblíž Rudky. Zvedám se tedy prudce nad Bobravu po úbočí a v Domašově mi již zcela zmizela s očí. Současné stoupání směřuje k místu, které odděluje plochu, ze které stéká dešťová voda do Bobravy, od plochy, ze které stéká voda do Bílého potoka.



Podle mapy zřejmě nedosahuji nadmořské výšky 500 m, ale jen asi 490 m poblíž Javůrku, což je tedy nejvyšší bod mého výletu. Je to až jakási symbolika, když právě v tomto místě má cesta mostem překlenuje dálnici a poblíž mě vzlétá k obloze dravec, nevím, jestli to byl sokol nebo ostříž, protože jsem proti světlu oblohy nevnímal dobře jeho barvy. Ale jako by mi říkal: „Protože jsi doběhl až sem a byl jsi tady všude s námi v naší nádherné přírodě, chtěli jsme ti ukázat naši krásu. Nejen já, ale také ten čáp v Chroustovském údolí, i ty krásné kytky.“ Ještě se tedy ptám: „A neplašil jsem zvěř, když jsem si pobrukoval písně Michala Tučného?“ „Ne. Kdepak. Takové písně, ty my můžeme. Zejména, když zpívá o štítech hor, jež nelze překlenout. Tak šťastnou cestu!“

V Javůrku po více než 4 hodinách a bezmála 40 kilometrech zastavuji na občerstvovací stanici (místní pohostinství), kde se vydatně napiji vody, malého piva, doplním zásoby vody v batůžku a pokračuji již sestupem ke Šmelcovně. Pivo bylo opravdu v množství právě přiměřeném. Dodalo síly, ale nenadělalo neplechu vnitřnostem. Nedostavila se žádná lenost, slabost, ke Šmelcovně se běželo velmi dobře. Tam pak vidím ceduli: Veverská Bítýška 10 km. Výborně, říkám si, tak si teď můžu dát desítku. No, budu rád, když ji dám za hodinu.

A běžím po louce na dně údolí Bílého potoka od Šmelcovny po proudu dál. Potkávám protijedoucí cyklisty, zdravíme se a spokojeně běžím dál. Pojede mi něco z té Bítýšky do Brna? Mohlo by. Ne že by se mi nechtělo běžet třeba až domů, ale mám ještě nějaké povinnosti. Běžím si měřenou desítku svižným tempem a v hlavě mi vrtá otázka: Co bys dělal, kdyby ti někdo v Bítýšce řekl: Ještě dalších 10? Běžel bych dalších 10.

Cesta údolím potoka je zvlněná. Chvíli v úrovni toku, pak se zase zvedá znatelně několik desítek metrů nad její úroveň. Napadá mě: tady by stálo za to zorganizovat nějaký „brněnský maraton“. Ne, to nejde. Vždyť by mě za to všichni proklínali. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. A to ještě kdyby to vedlo dál podél Bílého potoka proti proudu, bylo by tam několik zajímavých brodů…

Poslední louka s rekreačními chatkami, hospodářské stavení, zákruta potoka, skupina rybníčků s napodobeninou hastrmana, plochý splav, a je zde Veverská Bítýška. Posledních 10 km bylo za 55 minut. Slušné tempo.

Jízdní řády autobusů říkají, že běžec bude odměněn přídavkem… Vytrval jsi v těchto krajích tak dlouhou cestu, při večerní chladné vůni kvetoucích trnek a blum vytrvej dál…

Resumé: na mapě odměřeno 50 km (patrně to bylo více, nebyly tam všechny zákruty), rozdíl nadmořských výšek nejvyššího a nejnižšího místa 280 m, ale součet stoupání notně přes 450 m, čas 5:54. Příjemná únava.