Run through a country (běh krajinou)

aneb Místo novinek vzpomínka
Aby se tu zase trochu něco hnulo, přidám jeden zápisek z února, kdy ještě byla v plné síle zima... Byl to běžecký výlet - jakési odčinění neúčasti na maratónu v Ostravě...


Předně musím upřesnit, že to tak úplně maratón nebyl, ale bylo to 37 km, v pohádce máje to sice bylo, ale bylo to i jinde, ale pohádka to byla báječná. A s těmi světly je to fakt pozoruhodné. Této zvláštní konstelaci podmínek došlo takto: na sobotu (11.02.2006) ráno jsme měli s Vlastíkem domluvený běh tak okolo necelých 2 hodin v okolí Moravan a Ostopovic. Rodinné povinnosti mě však vedly k tomu, že jsem na poslední chvíli svou účast odřekl a ven jsem se dostal až asi v 16:00 hodin.

Jakmile jsem vyběhl, bylo ještě krásné slunné počasí, jako ostatně celou sobotu a pohled na slunce dával naději, že do západu zbývá tak ještě hodina, tak abych si to pěkně užil. Jenomže neuběhla ani půlhodinka a na vrcholku Kohoutovic mě zastihla náhlá změna počasí, zafoukal severní vítr, zatáhlo se a spustila se chumelenice. Po způsobu Radovana z Večerníčku jsem si to pochvaloval, protože mi sněhové vločky (nebo spíš krupky) prováděly masáž obličeje. Po sestupu do Údolí Oddechu a výstupu k přehradní hrázi brněnské přehrady bylo cítit, jak se již zešeřilo, a také uplynula mnou odhadnutá hodina času, kterou mělo ještě sluníčko příležitost poskytovat mi své paprsky. Přesto se přede mnou otevřel pohled na přehradní jezero, které vůbec jako jezero nevypadalo, prostě jen rovná bílá plocha. Přesto jsem běžel dál po severním břehu až k Sokolskému koupališti, kde již bylo významně cítit, jak soumrak pokročil. Také počet lidí pohybujících se po ploše přehrady znatelně poklesl. Vzhledem k tomu jsem upustil od záměru běžet až k novému mostu u hradu Veveří, ale u přístaviště Sokolského koupaliště jsem sestoupil "do vody", tedy na ledovou plochu, na pár vteřin jsem přešel do chůze, abych se v klidu poprvé napil svého jonťáku v půllitrové plastové nádobce a směr jsem ostře zalomil zpět k přístavišti u Rakovce. Během té cesty se setmělo úplně, ale přesto jsem v dálce viděl několik postav lidiček, kteří šli buď na procházku se psem, nebo jen tak, nebo bruslili na části ledové plochy, kde byl odklizený sníh. V Rakovci jsem přešel na trasu posledního závodu brněnského běžeckého poháru Kočičím žlebem nahoru až k Helenčině studánce. Je to téměř nepřetržité stoupání asi o 220 m, přičemž nejvyšší bod je nedaleko Lipového vrchu nad Helenčinou studánkou. V Kočičím žlebu bylo docela tma, ale zimní všudypřítomné světlo mi postačovalo k tomu, abych viděl, kde je cesta. Čelovku jsem neměl, někde jsem ji zašantročil, ale po pravdě řečeno jsem možná viděl lépe než s čelovkou, protože ta vytváří omezený osvětlený kužel a všude jinde je tma, zatímco takto se mohou oči přizpůsobit nižší úrovni jasu. Nohy podle hmatu dolaďovaly směr, abych například neběžel úplně po kraji v hodně hlubokém sněhu, ale na druhé straně aby se vyhýbaly ledovatému povrchu. Ve stoupání jsem volil tempo šetrné, ale přece svěží, tak abych se cítil příjemně. Sem tam mi to podkluzovalo a fakt se ani rychleji stoupat nedalo. Pořád jsem si říkal: "Kde už začne to tvrdé stoupání", ale protože po tmě to vidět není a asi jsem už něco natrénoval, tvrdého stoupání jsem si nějak nevšiml... Minul jsem Ríšovu studánku a ženu si to dál do kopce směrem k Lipovému vrchu. Vybavila se mi zde předloňská příhoda, když jsem zde také takto za tmy (ale v létě) vyplašil skupinku divočáků a jak jsem sluchem rozpoznával, zda běží ke mně, nebo ode mě. Za chvíli jsem u Helenčiny studánky, zastavuji zde a svůj z poloviny vypitý jonťák ředím 1:1 studánkovou vodou a s chutí se opět napiji. Znovu se mi vybavil zážitek z předloňského letního nočního výletu, kdy jsem asi právě zde vyplašil nějakého hada. To zde ovšem nyní nehrozí.

Od studánky jsem pak stoupal směrem k silnici vedoucí z Ostrovačic do Žebětína. A právě zde nastal onen úžasný úkaz. Na východní straně oblohy se odhrnul závěs mraků a odhalil rozsvícené noční osvětlení o výkonu dostatečném pro osvětlení sportovního stadiónu, v který se proměnila cestička prostředkem lesa. Vybavil se mi nedávný postesk Martina Hunčovského, když loni sám běžel 24-hodinovku v Neratovicích a ani mu k tomu pořádně neposvítili. Já jsem ani nestačil zavolat "Rozsviťte světla", ba ani mé podvědomí tuto myšlenku nestačilo vyslovit, a ejhle - je rozsvíceno, měsíc téměř v úplňku svítí jak nejsilnější neón. Říkám děkuji a běžím dál. Z kapsy vytahuji suchý posolený chléb a za běhu si na něm pochutnávám. Přetnul jsem silnici a vbíhám znovu do lesíka, kde sestupuji směrem k Bosonožskému hájku. Po cestě jsem vyplašil pár srnek. Kdyby se mnou byl běžec Luboš, řekl by, že nemám při běhu tak funět a nestalo by se to. Srnky jakoby svým ladným krokem naznačovaly, že ten můj krok po oněch téměř 30 km není už tak ladný. Za Bosonožským hájkem mě polní cesta vyvedla až na silnici vedoucí k Veselce a odtud už po silnici přes Bosonohy až domů.

Celková trasa tedy činila 37 km, nastoupal jsem celkem asi 700 m. Čas 4:02:00. Ověřil jsem si, že nést půllitrovou flaštičku v ruce není zas tak špatné, jak někteří tvrdí, ale že to napomáhá dobré práci rukou, které svými energickými pohyby odlehčují nohám. Ověřil jsem, že vytrvalcem doktorem Ondrušem uváděná potřeba tekutin při zimních bězích stačí (zhruba 0,5 l na 40 km). Potvrdil jsem rovněž svou vzrůstající nespokojenost se svými zánovními krosovými botami New Balance. Když byly zcela nové, velmi jsem si je pochvaloval. Ale po týdnu běhání mě začaly ostře řezat do pravého kotníku zevnitř a vytvořily tam modřinu. Příčinou byla tkanička zevnitř boty, kterou normálně má překrývat jazyk, ale ten tam nechtěl držet a stále ujížděl někam na bok. Navíc se mi boty stále rozvazují. Při posledních dvou závodech BBP se mi tkaničky pokaždé rozvázaly, přestože mám ve zvyku je důkladně utahovat. Při dnešním běhu se také rozvázaly dvakrát, a to, že se nerozvázaly vícekrát, bylo asi způsobeno tím, že jsem utáhnul nejen uzel, ale také nohu, tedy uzel neměl volnost z druhé strany (ale pro nohu to není zrovna ideální). Už jsem si zvykl na to, že mě ta bota v podstatě všude tlačí a působí bolest. Když jsem o dva dny později obul pro změnu své staré Mizuno (s naběhanými 2500 km), při běhu jsem se cítil, jako kdyby mi někdo řekl: "Vezmi si toto: Zasloužíš si obuv pro krále." Nikde nic netlačilo, noha měla perfektní kontakt s povrchem, a přece pružila. A samozřejmě tkaničky se nerozvazují (za celých 2500 naběhaných km se myslím ani jednou nerozvázaly).

Vím, že si mnoho z nás běžců občas posteskneme, kdy už skončí ta zima a začnou normální běžecké podmínky. Ale to by nešlo běžet po hladině přehrady, a také by se v podstatě nedalo běžet v noci bez čelovky, protože by sníh neodrážel světlo. Byl to krásný a náročný výlet. Po 2 dnech nic nebolí, jen je v nožičkách příjemná únava. I zimní běh má své kouzlo.

V pondělí ráno 17. dubna 2006 se mi naskytla příležitost na několik hodin se oddat běžeckému výletu do svého oblíbeného údolí Bobravy. Podle mapy jsem si naměřil, že z domova Bobravou do Tetčic je to prodloužený půlmaratón (21,8 km) a pokud zpět půjdu jinou, ale ne příliš přímou cestou, nebudu od maratónu příliš vzdálen.

Cesta od bytu do údolí Bobravy vede nejprve z kopce do údolí Leskavy, pak přes Ostopovice a Podskalní mlýn a po silnici až k Anenskému mlýnu. Vědomě jsem se držel, abych neběžel moc rychle, měl jsem v plánu vyzkoušet strategii, kdy druhá půle se běží rychleji než ta první. Přesto mezičas u Anenského mlýna (7,8 km) svědčil o času okolo 5,5 min/km.

Když jsem běžel kolem Troubského potůčku mezi Podskalním mlýnem a silnicí vedoucí k Ořechovu, vybavilo se mi, jak jsem tudy několikrát běžel letos v zimě, jednou dokonce pozdě po setmění při fialovém osvětlení všudypřítomným světelným smogem, odrážejícím se v bílém sněhu. Teď tu ale po sněhu nebylo ani památky. Občas nějaké bláto, spadlý strom, ale hlavně loňské listí, které se odhodlaly shodit i duby, které si tento obřad nechávají až na sám konec zimy. Listy uvolňovaly své typické aroma.

Cesta je lemována prvními květy, jednak plicníky modré i fialové barvy, jednak drobounkými bílými sasankami. Teplo nebylo takové, abych mohl sundat svou tenkou bundu, která mi sloužila jako ochrana před chladnem i po celou zimu, jen zipem jsem reguloval chlazení. Nejvíc jsem se ale těšil na to, až z ořechovské silnice odbočím u Anenského mlýna přes lávku nad Střelickým potokem do údolí Bobravy, do níž se Střelický potok vlévá. Tam mě čekalo několik kopců a seběhů, které bylo třeba zdolat. Snažil jsem se, aby mi při stoupání nevystoupila tepová frekvence výrazně nad 140 (výjimečně až na 150).

Po cestě údolím jsem nepotkal skoro nikoho, až skoro na jeho samém konci jsem se střetl se skupinou cyklistů, kteří mě míjeli v Ostopovicích a jeli přes Radostice do údolí Bobravy opačným směrem. Vedle plicníků a podléštěk se občas objevily i první fialky a jakési modré zvonkovité květy, které jsem nedokázal identifikovat. I tak jsem si říkal, jak je to pěkné, že Bůh připravil pro člověka tolik krásných věcí, rostlin i jiných přírodních krás, v nichž se odráží jeho záliba v pestré rozmanitosti.

Nad údolím se ladně vznášel čáp. Podle ladovských říkanek se ho ptám: "Kampak čápe, kam letíš?", ale odpověď nepřichází, čáp si prostě letí dál a předpokládá, že odpověď přece znám z téže říkanky: "Do tej zlatej komory".

Cesta údolím mě postupně přivádí až do Radostic. Z Radostic do Tetčic moje cesta vedla po silnici. Příště bych to zkusil lesem, ale bude to bohatší na stoupání, tentokrát jsem to nechtěl dělat příliš obtížné. Čas na půlmaratón 2:04 odpovídal mé snaze o mírné tempo, spokojeně jsem si řekl, že to jsem dodržel. Vyhodnotil jsem situaci tak, že si na tomto výletě zasloužím první občerstvení iontovým nápojem a vypil jsem ho ze své půllitrovky skoro čtvrt litru.

V Tetčicích jsem pokračoval po jedné z uliček do prudkého kopce. Na silnici se už válela poházená a rozšlapaná malovaná vejce jako symbol probíhajícího velikonočního pondělí. Trochu zvláštní kontrast s předchozí harmonií přírody. Jakési pohrdání vším, co má jakoukoli hodnotu a je výsledkem něčího úsilí... Dlouho jsem se však těmito myšlenkami nezaobíral. O pozitivní smýšlení se přece nenechám připravit.

Pak následovalo údolí jakéhosi potůčku po žluté značce směrem k novému okruhu Velké ceny. Byly zde četné močály a bažiny, a v nich se ozývalo kvákání žab. K němu se přidával zpěv ptáků a občasné písně cvrčků či kobylek. Datel vyťukává svoje tremolo, ale když jsem se přiblížil, skryl se přede mnou na odvrácenou stranu kmene stromu, abych ho neviděl a abych si myslel, že tam není. Ale já vím, že tam je, což se po chvíli odhalí, já mu to nemám za zlé, ale s úžasem vnímám tento koncert v přírodě.

Cesta údolím směřuje k silnici, ale samozřejmě jsem chtěl zůstat v lese, a ne zbytek cesty absolvovat po silnici, a tak jsem odbočil ze značené cesty a pustil jsem se do improvizace, která potvrdila, že mapa, jejíž otisk jsem si držel trochu v hlavě, neobsahovala správně všechny cesty...

Potkal jsem se s další cyklistickou výpravou, tentokrát jsem ji předbíhal v prudkém stoupání, kde někteří rezignovali na zdolání kopce v sedle a vedli kolo, ostatní čekali nahoře. Když jsem je míjel, říkal jsem si, že já bych takový kopec asi taky nevyjel. Čekající cyklisté mě pátravě prohlíželi, jestli náhodou k nim taky nepatřím.

Po nějaké půlhodince kličkování po lese jsem se dostal na jakýsi skoro vrcholek, kde cesta končila, a protože se nerad vracím, pokračoval jsem skrz hustý porost z prudkého svahu dolů. Jediné místo, kde jsem (s výjimkou pití) přešel do chůze. Běžet se tam fakt nedalo.

Sestup mě přivedl do míst, která jsem již znal z dřívějších poutí, k cestě vedoucí z Omic do Popůvek údolím potoka. Po cestě jsem se opět několikrát napil, takže zásoba pití se viditelně ztenčila na minimum. V údolí mě doprovázeli motýli, zejména babočky, přes cestu přeběhla skupina srnek. Uvědomil jsem si, že tato ladná zvířátka dbají na bezpečnost provozu a jsou vzadu ode dávna vybavena bílými odrazkami.

Netrvalo dlouho a cesta mě přivedla k hájence a prvním stavením na okraji Popůvek.
Při běhu podél potoka po cestě ke středu vesnice se mi mimoděk vybavil útržek z nedávného rozhovoru, který jsem na tomto místě měl s místním zemědělcem. "Voda je samočistná", zaznívala mi v uších poučka z úst člověka, který má vodu rád a s vodou pracuje. Poučka, kterou jsem si ovšem dobře pamatoval ze svých školních let, ale jejíž dopad jsem mohl pozorovat na zčeřených vlnkách malého potoka. "Voda je samočistná, ale musí k tomu dostat prostor", říkal tehdy onen muž a naříkal nad tím, že řeka Svratka k tomu tu šanci od Tišnova směrem k Brnu nedostává. Ale tady ten potůček vypadá dobře. Není všechno až tak špatné, povídám si. Říkám si, že ten muž to vidí moc černě (vím, že Svratka je přetížena odpadem), ale že jsou přece jen místa, kde věci fungují správně, tak jak mají.

Při těchto myšlenkách vbíhám již do husté zástavby vesnice a na rohu ulice vidím pumpu. Hurá! Voda! Opravdu jsem měl docela dost žízeň a zásoba pití skoro na nule. Pro jistotu se ptám muže stojícího opodál, zda je to pitná voda. Odpovídá mi, že pumpa je poničená, nepumpuje. Ale pozval mě k nim do kuchyně, ať si napustím vodu. A tak jsem si zředil zbytek ionťáku studenou dobře odtečenou vodou, poděkoval jsem dobrému člověku.

Probíhám dále vesnicí a pokračuji už po silnici k Troubsku. Zde by sice bylo možno aspoň část trasy vést lesem, ale znamenalo by to skoro se vrátit k Omicím, což by docela dost prodloužilo výlet.

K Troubsku je to z mírného kopce, a tak se snažím protáhnout krok, snížit ztrátu získanou kličkováním po lese v prudkých kopcích. Jak tak probíhám touto protáhlou obcí, uvědomuji si, že výlet se chýlí ke konci, a tak si sumarizuji tu spoustu krásných dojmů. Něco o kytkách, ptácích, srnkách a samočistné vodě. Ano, byl jsem zde na jakési revizi, jak že to vypadá v okolí Bobravy. Dobře to vypadá, navzdory tomu všemu, co dokáže napáchat člověk. Je to dobré, Bůh to má ve svých rukou.

Míjím novostavby v Troubsku a přes železniční přejezd směřuji k Ostopovicím, z nichž se vracím v dobré pohodě domů. Nebyl to sice celý maratón, ale dobrých 39 km (v čase 3:55) strávených převážně v srdci přírody zušlechťující ducha. Po návratu nejsem až tak unavený, provedu protažení svalů a šlach zároveň s doplněním tekutin a plný pozitivní energie se těším na členy rodiny. Tak co, půjdem spolu na výlet? Ano? Tak dobře, pojďme...

Běžící Tučňák mě přiměl k zamyšlení: když už se mi podařilo nedopatřením založit blog a když Tučňák avizuje, že psát prozatím nebude (Tragéd píše jen občas, Běžící stín se nedávno probudil ze zimního spánku), což trochu to prázdné místo zalepit a občas něco vyvěsit na web? Nebudu rozhodně tak produktivní v psaní denních běžeckých zážitků. Psaní možná nebude odrážet takovou míru novosti v získávání běžeckých zkušeností, a možná bude poznat, že tady píše někdo o zhruba 2 desetiletí starší, byť se cítí být něco jako spolužák z jedné lavice (taky jsme při letošním PIMu po více než 5 km spolu trochu "opisovali").

A tak jsem se rozhodl, že sem opravdu občas něco dám - vždyť je to už skoro rok, co tento blog tvrdě spí...

Následující příspěvek proto bude tak trochu mimo čas: bude se vztahovat k zážitku více než měsíc starému, který měl pro mě svůj význam v rámci přípravy na PIM (dlouhý běh).