Run through a country (běh krajinou)

aneb Místo novinek vzpomínka
Aby se tu zase trochu něco hnulo, přidám jeden zápisek z února, kdy ještě byla v plné síle zima... Byl to běžecký výlet - jakési odčinění neúčasti na maratónu v Ostravě...


Předně musím upřesnit, že to tak úplně maratón nebyl, ale bylo to 37 km, v pohádce máje to sice bylo, ale bylo to i jinde, ale pohádka to byla báječná. A s těmi světly je to fakt pozoruhodné. Této zvláštní konstelaci podmínek došlo takto: na sobotu (11.02.2006) ráno jsme měli s Vlastíkem domluvený běh tak okolo necelých 2 hodin v okolí Moravan a Ostopovic. Rodinné povinnosti mě však vedly k tomu, že jsem na poslední chvíli svou účast odřekl a ven jsem se dostal až asi v 16:00 hodin.

Jakmile jsem vyběhl, bylo ještě krásné slunné počasí, jako ostatně celou sobotu a pohled na slunce dával naději, že do západu zbývá tak ještě hodina, tak abych si to pěkně užil. Jenomže neuběhla ani půlhodinka a na vrcholku Kohoutovic mě zastihla náhlá změna počasí, zafoukal severní vítr, zatáhlo se a spustila se chumelenice. Po způsobu Radovana z Večerníčku jsem si to pochvaloval, protože mi sněhové vločky (nebo spíš krupky) prováděly masáž obličeje. Po sestupu do Údolí Oddechu a výstupu k přehradní hrázi brněnské přehrady bylo cítit, jak se již zešeřilo, a také uplynula mnou odhadnutá hodina času, kterou mělo ještě sluníčko příležitost poskytovat mi své paprsky. Přesto se přede mnou otevřel pohled na přehradní jezero, které vůbec jako jezero nevypadalo, prostě jen rovná bílá plocha. Přesto jsem běžel dál po severním břehu až k Sokolskému koupališti, kde již bylo významně cítit, jak soumrak pokročil. Také počet lidí pohybujících se po ploše přehrady znatelně poklesl. Vzhledem k tomu jsem upustil od záměru běžet až k novému mostu u hradu Veveří, ale u přístaviště Sokolského koupaliště jsem sestoupil "do vody", tedy na ledovou plochu, na pár vteřin jsem přešel do chůze, abych se v klidu poprvé napil svého jonťáku v půllitrové plastové nádobce a směr jsem ostře zalomil zpět k přístavišti u Rakovce. Během té cesty se setmělo úplně, ale přesto jsem v dálce viděl několik postav lidiček, kteří šli buď na procházku se psem, nebo jen tak, nebo bruslili na části ledové plochy, kde byl odklizený sníh. V Rakovci jsem přešel na trasu posledního závodu brněnského běžeckého poháru Kočičím žlebem nahoru až k Helenčině studánce. Je to téměř nepřetržité stoupání asi o 220 m, přičemž nejvyšší bod je nedaleko Lipového vrchu nad Helenčinou studánkou. V Kočičím žlebu bylo docela tma, ale zimní všudypřítomné světlo mi postačovalo k tomu, abych viděl, kde je cesta. Čelovku jsem neměl, někde jsem ji zašantročil, ale po pravdě řečeno jsem možná viděl lépe než s čelovkou, protože ta vytváří omezený osvětlený kužel a všude jinde je tma, zatímco takto se mohou oči přizpůsobit nižší úrovni jasu. Nohy podle hmatu dolaďovaly směr, abych například neběžel úplně po kraji v hodně hlubokém sněhu, ale na druhé straně aby se vyhýbaly ledovatému povrchu. Ve stoupání jsem volil tempo šetrné, ale přece svěží, tak abych se cítil příjemně. Sem tam mi to podkluzovalo a fakt se ani rychleji stoupat nedalo. Pořád jsem si říkal: "Kde už začne to tvrdé stoupání", ale protože po tmě to vidět není a asi jsem už něco natrénoval, tvrdého stoupání jsem si nějak nevšiml... Minul jsem Ríšovu studánku a ženu si to dál do kopce směrem k Lipovému vrchu. Vybavila se mi zde předloňská příhoda, když jsem zde také takto za tmy (ale v létě) vyplašil skupinku divočáků a jak jsem sluchem rozpoznával, zda běží ke mně, nebo ode mě. Za chvíli jsem u Helenčiny studánky, zastavuji zde a svůj z poloviny vypitý jonťák ředím 1:1 studánkovou vodou a s chutí se opět napiji. Znovu se mi vybavil zážitek z předloňského letního nočního výletu, kdy jsem asi právě zde vyplašil nějakého hada. To zde ovšem nyní nehrozí.

Od studánky jsem pak stoupal směrem k silnici vedoucí z Ostrovačic do Žebětína. A právě zde nastal onen úžasný úkaz. Na východní straně oblohy se odhrnul závěs mraků a odhalil rozsvícené noční osvětlení o výkonu dostatečném pro osvětlení sportovního stadiónu, v který se proměnila cestička prostředkem lesa. Vybavil se mi nedávný postesk Martina Hunčovského, když loni sám běžel 24-hodinovku v Neratovicích a ani mu k tomu pořádně neposvítili. Já jsem ani nestačil zavolat "Rozsviťte světla", ba ani mé podvědomí tuto myšlenku nestačilo vyslovit, a ejhle - je rozsvíceno, měsíc téměř v úplňku svítí jak nejsilnější neón. Říkám děkuji a běžím dál. Z kapsy vytahuji suchý posolený chléb a za běhu si na něm pochutnávám. Přetnul jsem silnici a vbíhám znovu do lesíka, kde sestupuji směrem k Bosonožskému hájku. Po cestě jsem vyplašil pár srnek. Kdyby se mnou byl běžec Luboš, řekl by, že nemám při běhu tak funět a nestalo by se to. Srnky jakoby svým ladným krokem naznačovaly, že ten můj krok po oněch téměř 30 km není už tak ladný. Za Bosonožským hájkem mě polní cesta vyvedla až na silnici vedoucí k Veselce a odtud už po silnici přes Bosonohy až domů.

Celková trasa tedy činila 37 km, nastoupal jsem celkem asi 700 m. Čas 4:02:00. Ověřil jsem si, že nést půllitrovou flaštičku v ruce není zas tak špatné, jak někteří tvrdí, ale že to napomáhá dobré práci rukou, které svými energickými pohyby odlehčují nohám. Ověřil jsem, že vytrvalcem doktorem Ondrušem uváděná potřeba tekutin při zimních bězích stačí (zhruba 0,5 l na 40 km). Potvrdil jsem rovněž svou vzrůstající nespokojenost se svými zánovními krosovými botami New Balance. Když byly zcela nové, velmi jsem si je pochvaloval. Ale po týdnu běhání mě začaly ostře řezat do pravého kotníku zevnitř a vytvořily tam modřinu. Příčinou byla tkanička zevnitř boty, kterou normálně má překrývat jazyk, ale ten tam nechtěl držet a stále ujížděl někam na bok. Navíc se mi boty stále rozvazují. Při posledních dvou závodech BBP se mi tkaničky pokaždé rozvázaly, přestože mám ve zvyku je důkladně utahovat. Při dnešním běhu se také rozvázaly dvakrát, a to, že se nerozvázaly vícekrát, bylo asi způsobeno tím, že jsem utáhnul nejen uzel, ale také nohu, tedy uzel neměl volnost z druhé strany (ale pro nohu to není zrovna ideální). Už jsem si zvykl na to, že mě ta bota v podstatě všude tlačí a působí bolest. Když jsem o dva dny později obul pro změnu své staré Mizuno (s naběhanými 2500 km), při běhu jsem se cítil, jako kdyby mi někdo řekl: "Vezmi si toto: Zasloužíš si obuv pro krále." Nikde nic netlačilo, noha měla perfektní kontakt s povrchem, a přece pružila. A samozřejmě tkaničky se nerozvazují (za celých 2500 naběhaných km se myslím ani jednou nerozvázaly).

Vím, že si mnoho z nás běžců občas posteskneme, kdy už skončí ta zima a začnou normální běžecké podmínky. Ale to by nešlo běžet po hladině přehrady, a také by se v podstatě nedalo běžet v noci bez čelovky, protože by sníh neodrážel světlo. Byl to krásný a náročný výlet. Po 2 dnech nic nebolí, jen je v nožičkách příjemná únava. I zimní běh má své kouzlo.