pondělí, května 22, 2006

 

Jarní maratónská obhlídka Bobravy aneb laická lekce přírodovědy

V pondělí ráno 17. dubna 2006 se mi naskytla příležitost na několik hodin se oddat běžeckému výletu do svého oblíbeného údolí Bobravy. Podle mapy jsem si naměřil, že z domova Bobravou do Tetčic je to prodloužený půlmaratón (21,8 km) a pokud zpět půjdu jinou, ale ne příliš přímou cestou, nebudu od maratónu příliš vzdálen.

Cesta od bytu do údolí Bobravy vede nejprve z kopce do údolí Leskavy, pak přes Ostopovice a Podskalní mlýn a po silnici až k Anenskému mlýnu. Vědomě jsem se držel, abych neběžel moc rychle, měl jsem v plánu vyzkoušet strategii, kdy druhá půle se běží rychleji než ta první. Přesto mezičas u Anenského mlýna (7,8 km) svědčil o času okolo 5,5 min/km.

Když jsem běžel kolem Troubského potůčku mezi Podskalním mlýnem a silnicí vedoucí k Ořechovu, vybavilo se mi, jak jsem tudy několikrát běžel letos v zimě, jednou dokonce pozdě po setmění při fialovém osvětlení všudypřítomným světelným smogem, odrážejícím se v bílém sněhu. Teď tu ale po sněhu nebylo ani památky. Občas nějaké bláto, spadlý strom, ale hlavně loňské listí, které se odhodlaly shodit i duby, které si tento obřad nechávají až na sám konec zimy. Listy uvolňovaly své typické aroma.

Cesta je lemována prvními květy, jednak plicníky modré i fialové barvy, jednak drobounkými bílými sasankami. Teplo nebylo takové, abych mohl sundat svou tenkou bundu, která mi sloužila jako ochrana před chladnem i po celou zimu, jen zipem jsem reguloval chlazení. Nejvíc jsem se ale těšil na to, až z ořechovské silnice odbočím u Anenského mlýna přes lávku nad Střelickým potokem do údolí Bobravy, do níž se Střelický potok vlévá. Tam mě čekalo několik kopců a seběhů, které bylo třeba zdolat. Snažil jsem se, aby mi při stoupání nevystoupila tepová frekvence výrazně nad 140 (výjimečně až na 150).

Po cestě údolím jsem nepotkal skoro nikoho, až skoro na jeho samém konci jsem se střetl se skupinou cyklistů, kteří mě míjeli v Ostopovicích a jeli přes Radostice do údolí Bobravy opačným směrem. Vedle plicníků a podléštěk se občas objevily i první fialky a jakési modré zvonkovité květy, které jsem nedokázal identifikovat. I tak jsem si říkal, jak je to pěkné, že Bůh připravil pro člověka tolik krásných věcí, rostlin i jiných přírodních krás, v nichž se odráží jeho záliba v pestré rozmanitosti.

Nad údolím se ladně vznášel čáp. Podle ladovských říkanek se ho ptám: "Kampak čápe, kam letíš?", ale odpověď nepřichází, čáp si prostě letí dál a předpokládá, že odpověď přece znám z téže říkanky: "Do tej zlatej komory".

Cesta údolím mě postupně přivádí až do Radostic. Z Radostic do Tetčic moje cesta vedla po silnici. Příště bych to zkusil lesem, ale bude to bohatší na stoupání, tentokrát jsem to nechtěl dělat příliš obtížné. Čas na půlmaratón 2:04 odpovídal mé snaze o mírné tempo, spokojeně jsem si řekl, že to jsem dodržel. Vyhodnotil jsem situaci tak, že si na tomto výletě zasloužím první občerstvení iontovým nápojem a vypil jsem ho ze své půllitrovky skoro čtvrt litru.

V Tetčicích jsem pokračoval po jedné z uliček do prudkého kopce. Na silnici se už válela poházená a rozšlapaná malovaná vejce jako symbol probíhajícího velikonočního pondělí. Trochu zvláštní kontrast s předchozí harmonií přírody. Jakési pohrdání vším, co má jakoukoli hodnotu a je výsledkem něčího úsilí... Dlouho jsem se však těmito myšlenkami nezaobíral. O pozitivní smýšlení se přece nenechám připravit.

Pak následovalo údolí jakéhosi potůčku po žluté značce směrem k novému okruhu Velké ceny. Byly zde četné močály a bažiny, a v nich se ozývalo kvákání žab. K němu se přidával zpěv ptáků a občasné písně cvrčků či kobylek. Datel vyťukává svoje tremolo, ale když jsem se přiblížil, skryl se přede mnou na odvrácenou stranu kmene stromu, abych ho neviděl a abych si myslel, že tam není. Ale já vím, že tam je, což se po chvíli odhalí, já mu to nemám za zlé, ale s úžasem vnímám tento koncert v přírodě.

Cesta údolím směřuje k silnici, ale samozřejmě jsem chtěl zůstat v lese, a ne zbytek cesty absolvovat po silnici, a tak jsem odbočil ze značené cesty a pustil jsem se do improvizace, která potvrdila, že mapa, jejíž otisk jsem si držel trochu v hlavě, neobsahovala správně všechny cesty...

Potkal jsem se s další cyklistickou výpravou, tentokrát jsem ji předbíhal v prudkém stoupání, kde někteří rezignovali na zdolání kopce v sedle a vedli kolo, ostatní čekali nahoře. Když jsem je míjel, říkal jsem si, že já bych takový kopec asi taky nevyjel. Čekající cyklisté mě pátravě prohlíželi, jestli náhodou k nim taky nepatřím.

Po nějaké půlhodince kličkování po lese jsem se dostal na jakýsi skoro vrcholek, kde cesta končila, a protože se nerad vracím, pokračoval jsem skrz hustý porost z prudkého svahu dolů. Jediné místo, kde jsem (s výjimkou pití) přešel do chůze. Běžet se tam fakt nedalo.

Sestup mě přivedl do míst, která jsem již znal z dřívějších poutí, k cestě vedoucí z Omic do Popůvek údolím potoka. Po cestě jsem se opět několikrát napil, takže zásoba pití se viditelně ztenčila na minimum. V údolí mě doprovázeli motýli, zejména babočky, přes cestu přeběhla skupina srnek. Uvědomil jsem si, že tato ladná zvířátka dbají na bezpečnost provozu a jsou vzadu ode dávna vybavena bílými odrazkami.

Netrvalo dlouho a cesta mě přivedla k hájence a prvním stavením na okraji Popůvek.
Při běhu podél potoka po cestě ke středu vesnice se mi mimoděk vybavil útržek z nedávného rozhovoru, který jsem na tomto místě měl s místním zemědělcem. "Voda je samočistná", zaznívala mi v uších poučka z úst člověka, který má vodu rád a s vodou pracuje. Poučka, kterou jsem si ovšem dobře pamatoval ze svých školních let, ale jejíž dopad jsem mohl pozorovat na zčeřených vlnkách malého potoka. "Voda je samočistná, ale musí k tomu dostat prostor", říkal tehdy onen muž a naříkal nad tím, že řeka Svratka k tomu tu šanci od Tišnova směrem k Brnu nedostává. Ale tady ten potůček vypadá dobře. Není všechno až tak špatné, povídám si. Říkám si, že ten muž to vidí moc černě (vím, že Svratka je přetížena odpadem), ale že jsou přece jen místa, kde věci fungují správně, tak jak mají.

Při těchto myšlenkách vbíhám již do husté zástavby vesnice a na rohu ulice vidím pumpu. Hurá! Voda! Opravdu jsem měl docela dost žízeň a zásoba pití skoro na nule. Pro jistotu se ptám muže stojícího opodál, zda je to pitná voda. Odpovídá mi, že pumpa je poničená, nepumpuje. Ale pozval mě k nim do kuchyně, ať si napustím vodu. A tak jsem si zředil zbytek ionťáku studenou dobře odtečenou vodou, poděkoval jsem dobrému člověku.

Probíhám dále vesnicí a pokračuji už po silnici k Troubsku. Zde by sice bylo možno aspoň část trasy vést lesem, ale znamenalo by to skoro se vrátit k Omicím, což by docela dost prodloužilo výlet.

K Troubsku je to z mírného kopce, a tak se snažím protáhnout krok, snížit ztrátu získanou kličkováním po lese v prudkých kopcích. Jak tak probíhám touto protáhlou obcí, uvědomuji si, že výlet se chýlí ke konci, a tak si sumarizuji tu spoustu krásných dojmů. Něco o kytkách, ptácích, srnkách a samočistné vodě. Ano, byl jsem zde na jakési revizi, jak že to vypadá v okolí Bobravy. Dobře to vypadá, navzdory tomu všemu, co dokáže napáchat člověk. Je to dobré, Bůh to má ve svých rukou.

Míjím novostavby v Troubsku a přes železniční přejezd směřuji k Ostopovicím, z nichž se vracím v dobré pohodě domů. Nebyl to sice celý maratón, ale dobrých 39 km (v čase 3:55) strávených převážně v srdci přírody zušlechťující ducha. Po návratu nejsem až tak unavený, provedu protažení svalů a šlach zároveň s doplněním tekutin a plný pozitivní energie se těším na členy rodiny. Tak co, půjdem spolu na výlet? Ano? Tak dobře, pojďme...

Comments:
Jsem moc rád, že jsi to popsal. Je to nádherně napsané a pohlazující duši. Je potěšující číst, že zážitky z dlouhého běhu má řada z nás podobné. Víra a běhání mají k sobě hodně blízko a jednou se k tomu v blogu taky dostanu. Díky za krásné čtení.
 
Překrásné... Toto údolí Bobravy (Bobří řeky) patří i k mému životu.
 
Okomentovat

<< Home

This page is powered by Blogger. Isn't yours?