Run through a country (běh krajinou)

Na MUM jsem se těšil jako na neobvyklou akci, se kterou jsem měl jistou zkušenost jako úplný běžecký nováček předloni, kdy jsem z MUM absolvoval 2 etapy s pauzou 3 dní. Tentokráte jsem chtěl absolvovat co nejvíce etap a zejména v těch, které se daly srovnat s předloňskými výsledky, jsem chtěl zaznamenat zřetelné zlepšení. Ale MUM, etapový závod, kdy každý ze sedmi dnů se běží něco více než maratón (nominálně přinejmenším 43 km) v kopcovitém terénu Českomoravské (Hornosvratecké) a Drahanské vrchoviny s průměrným stoupáním asi 900 m opravdu není procházka růžovou zahradou a náležitě mi mou opovážlivost dal pocítit…

Zázemí závodu
Jistá časová kolize způsobila, že jsem se nemohl účastnit hned od prvého dne, a tak jsme přijeli až na konci prvého dne, kdy tedy prvá etapa již byla hotova. Jak se ukázalo, byla to asi jedna z těžších etap.

Ubytováni jsme byli v jedné ze tříd základní školy v Lomnici, na nafukovacích lehátkách. Přikrytí nebylo téměř žádné potřeba, právě probíhala ta největší letošní vedra. K dispozici bylo umývadlo přímo ve třídě, toaleta na patře a sprchy o patro níže. V přízemí se nacházela kuchyňka, kde se konaly snídaně formou švédského stolu; každý si mohl vybrat, zda bude pít, čaj, kávu, mléko, k dispozici byly jogurty, müszli, pečivo, salám, karbenátky a saláty z robi masa (bezmasé maso), sýry, předchystané pečivo s pomazánkou či marmeládou a občas i nějaké další překvapení. Také se zde konaly tzv. druhé večeře, které mohly následovat po prvých večeřích (v místní restauraci). A také se zde připravovalo vybavení občerstvovacích stanic.

Vzhledem k tomu, že jednotlivé etapy probíhaly vždy z nějakého vzdáleného místa do Lomnice, většinou nebyly žádné opakované okruhy, bylo nutno zajistit dostatečný počet občerstvovacích stanic. Vzhledem k tomu, že na MUM se hlásí jen "tvrďáci", byly tyto stanice plánovány po přibližně 6 až 7 km (výjimečně po kratší vzdálenosti). Na občerstvovacích stanicích to byl docela komfort: vybrat se dalo z vody neperlivé i perlivé, minerálky, jonťáku, i piva, k zakousnutí zde byly pomeranče, banány, čokoláda, oplatky, a ledacos dalšího. Po doběhnutí do Lomnice na každého čekala tzv. maratónská polévka, tedy masový vývar s těstovinami (musím říct, že mi velmi chutnal a přestože to bylo každý den v podstatě stejné, nepřejedlo se mi to).

Na patře, které bylo určeno pro nocleh, bylo za plentou vytvořeno improvizované masérské centrum, kde se mohli závodníci nechat po závodě namasírovat. Pro masérku bylo velkým překvapením, s jak zanedbanými svalovými problémy si většina běžců zvykla běhat a závodit. Překonávání bolesti, jak o něm někteří běžci hovoří, je asi v některých případech docela zbytečné… Měla však radost, že jim od bolestí a problémů pomohla.

K zázemí samozřejmě patří lidé, kteří to všechno dělají. Protože jsem se nabídl, že s něčím taky pomohu (počítač, výsledky, vyznačení nějaké trasy), mohl jsem se s tímto týmem lépe seznámit. Je to sehraná parta lidí, kteří věc dělají s nadšením, bez nároku na odměnu, ale profesionálně. V týmu chyběla "hlava", ředitel závodu Tomáš Rusek, zastoupil ho "organizační ředitel", jeho synovec Adam Supík. Nepřítomnost Tomáše Ruska se nikterak negativně na závodu neprojevila, ba někteří ze stálých závodníků usoudili, že to bylo ještě lepší…
Velký podíl na dobrém průběhu měla rodina Skyříkových, která zajišťovala funkci manažera kuchyně, ale také značení trati, ultramaratonec Ivo Šikula, Václav Knobloch, Karel Zadák, který vždy do věci vnesl ten správný smysl pro humor.

V týmu nechyběl ani reprezentační lékař Luboš Hrazdíra. Bylo dobře, že nemusel řešit žádné komplikované případy (nikoho nebylo potřeba oživovat, nikdo neměl úpal ani úžeh, žádná zlomenina se tentokrát nekonala).
Režim dne
V propozicích závodu je uvedeno, že jde o tréninkový tábor spojený s rodinnou dovolenou. Jako tábor tedy měl také svůj denní rozvrh, ale ten nezačínal povinnou rozcvičkou a ranním nástupem, jak to asi někteří známe z dětství…

Ráno bylo možno vidět, jak po oválu přilehlého hřiště běhá ruský Saša Alexejev. Snídaně ale oficiálně začínala až v 7:30, v 9:00 byl obvykle odjezd do města (nebo obce), kde se příslušná etapa startovala. Přímo v Lomnici tak bylo možno shlédnou místní památky, mezi jinými též místní synagoga. Zhruba ve 12:00 se v příslušném městě konal oběd v restauraci, poté audience na radnici, kde proběhl ceremoniál vyhlášení výsledků z předchozí etapy a udělení trička MUM starostovi (nebo jeho zástupci). Pak již nastal klid a příprava na start. Pomalejší startovali v 14:00, rychlejší v 15:00, aby pokud možno všichni byli v cíli zhruba v 19:00.

Po doběhnutí, pozření maratónské polévky a osprchování následovala večeře v lomnické restauraci. Ta se obvykle spojila se společenským večerem u piva či jiného pití. Této radosti jsem si ovšem nemohl užít, neb jsem musel večer zpracovat výsledky.

Co je to za lidi?
Člověka by napadla otázka: Co je to za lidi, kterým nestačí zaběhnout si maratón a pak se po něm měsíc dávat do pořádku. Co je to za lidi, kteří se z jednoho maratónu dávají do pořádku dalším maratónem hned následující den!

Je logické, že se zde sešli ultramaratonci. Daniel Orálek , brněnský běžec, který s přehledem vítězí téměř ve všech závodech brněnského běžeckého poháru, Ivan Ďurkovský, který letos zvítězil na brněnské 48-hodinovce, Petr Dostálek, pravidelný účastník ultramaratonských klání. Byli zde snad poprvé manželé Simutinovi, mladá dvojice velmi slušné výkonnosti, poprvé asi také Švéd Christian Ritella. Ultravytrvalkyně Irina Kovalová zde byla v doprovodu svého trenéra Saši Alexejeva, oba vždy s úsměvem a smyslem pro humor. K nejstarším účastníkům patřili němci 61-letý Rainer Schaedlich, ostřílený borec, který si každou trasu nastudoval v mapě a podle počtu protnutých vrstevnic si stanovil čas, za jaký to doběhne (a vždy to dodržel), a 66-letá Sigrid Eichner, drobounká maratonkyně, která má na svém kontě nepředstavitelný počet maratónů, nyní však těžce bojující o každý krok vzhledem k problémům s páteří, které běháním zmírnila.

Z našich bych připomněl Milana Daňka, který se zde připravuje na své extrémně náročné výpravy a Václava Krejsu, který patří k sběračům maratónů a snaží se každý týden aspoň jeden odběhnout. Z těch, kdo odběhli všechny etapy, bych ještě zmínil ultramaratonce Mirka Osladila, který ovšem některé etapy neběžel celé.

Kromě toho zde byla řada dalších, kteří absolvovali jednu až 5 etap.

Tišnovská etapa
Prvá etapa, které jsem se mohl zúčastnit, byla Tišnovská (jinak ovšem v pořadí druhá). Protože ale byl pracovní den před svátky, měli organizátoři k dispozici málo značičů trasy, a tak jsem byl požádán, abych realizoval to, co jsem dříve nabídl, takže mi připadlo značení trasy v prvých 28 km. Obvykle se značení trasy provádí na jízdních kolech. Já jsem však jednak neměl kolo s sebou, jednak bych ty technické úseky terénem obtížně zvládal, přece jen nejsem tak moc cyklista, takže z toho vyplynulo značení v běhu. Bylo by mi líto naznačit 28 km a pak to zabalit, takže jsem s ředitelem závodu dohodl individuální start v 10:00 s tím, že část trasy budu značit, zbylých 15 km doběhnu…

Takové značení spočívá v tom, že se na jasné cestě v intervalech asi 300 m věší barevné fáborky, v okolí křižovatek a rozcestí a tam, kde cesta není zřetelná, samozřejmě častěji a navíc též sprejem na zemi se vyznačí šipkou další směr. Značení probíhá podle přesného popisu poskytnutého autorem trasy. Značení jsme prováděli ve dvojici s cyklistou, takže původní dělba práce byla, že já budu značit po rovince a s kopce (kde cyklista může jet rychle bez zastávek), zatímco cyklista značí do kopce, kde stejně terén nedovoluje rychlou jízdu. Mně osobně vyhovovalo kopečky vyběhnout bez zbytečného zastavování. Po nějaké půlhodince spolupráce mi volá kolega na kole, že píchl, takže dokud závadu neopraví a nedojede mě, mám značit všechno, tedy i do kopce. Je to takový intervalový trénink: 50 až 300 m v tempu možná o trochu rychlejším než maratónském a pak asi 1 minuta zklidnění při značení, popřípadě něco jako pár dřepů s výskokem, když chci něco označit na zemi a pak si podat větvičku vhodnou k uvázání fáborku. Po nějaké hodince jsme se zase setkali a spolupracovali dále.

Když mi bylo předem řečeno, že značení je pomalá záležitost a že se těžko dostaneme na rychlost více než 6 km/hod, původně jsem nechtěl věřit. Bylo to ale spíš ještě horší. Pochopitelně že v době, kdy jsme značili, ještě nikde nebyly funkční občerstvovací stanice. Proto jsem měl na zádech svou vlastní občerstvovací stanici. Měl jsem s sebou 1,5 l vody a jonťáku a pár rohlíků, nebylo nějak dost času na nějakou důkladnější přípravu. Navíc jsem po cestě nacházel jahody, borůvky, maliny, a to jsem si v duchu řekl: "Ejhle, občerstvovací stanice na každém 10. metru! To ani všechno nevyužiju." Po asi 18 km (to už uběhly asi 4 hodiny) mi došly veškeré zásoby jídla i pití a tak jsem byl rád, že kousek za Veverskou Bítýškou jsme se dostali k místu zvanému "Šárka". To jsem byl už docela hladový a dehydrovaný. Polední žár byl skutečně vysušující. Nejméně hodinu jsem už vůbec nepil. Zde byl bufet a dal jsem si tam půllitr kofoly a nechal jsem si doplnit všechny své láhve vodou. Také jsem si koupil brambůrky a tak půl sáčku jsem snědl. A hned se běželo lépe…

Konec námi značeného úseku trasy byl u benzínové pumpy mezi Hradčanami a Tišnovem, kde už také fungovala občerstvovací stanice. Můj mezičas na 28. km byl asi 6 hodin. S přihlédnutím k tomu, že dál už budou občerstvovačky, jsem zde odložil batoh a ponechal jsem si jen půllitrovou láhev a pokračoval dál. Cesta vedla na tišnovskou rozhlednu, dál pak přes Květnici směrem k Lomnici. Na předposlední občerstvovací stanici, která se nacházela pod Květnicí, se mě Karel Zadák ptá: "Tam na Květnici prší?" Poukazoval tím na to, že jsem měl potem mokré vlasy. Jeden z jeho žertíků. Když viděl, že mám v lahvičce trochu vody, říká, že má žízeň, jestli bych mu dal napít. Tak povídám "Samozřejmě" a podávám mu lahvičku. Tím jsem obstál v testu a byl jsem řádně občerstven. Obsah lahvičky si nechám doplnit vodou a peláším dál k Lomnici. Tam někde po cestě měla být poslední občerstvovačka, ale ještě nebyla. Dobře že jsem měl svou láhev… Do Lomnice dobíhám vítězně v čase 7:43:52.

Veverská etapa
Pro Veverskou etapu byl zvolen obdobný scénář. Bylo dohodnuto, že provedu značení z Veverské Bítýšky po trase asi 12 km (tentokrát bez cyklistického doprovodu) a naproti mi přijede cyklista, který bude značit asi od 24. km v opačném směru. Můj individuální start byl opět v 10:00.

Musím říci, že prvé kroky byly docela těžké. Po včerejším maratónu mě trochu bolel jeden jediný sval na horní vnitřní straně pravého stehna. Ale jak důležitý to byl sval! Při každém kroku zabolel a odmítl plnit onu funkci dobržďování při dopadu na pravou nohu, zejména z kopce. A tak ty prvé kroky vypadaly více jako velmi nesymetrické kulhání, než jako běh. Po chvíli se to nějak rozběhalo, trochu jsem si na ten neobvyklý styl běhu zvykl a pokračoval jsem. Je to zvláštní, když si člověk poprvé okusí, jaké to je běžet hned druhý den další maratón a cítí, že není zcela zregenerovaný. A jde to! Funguje to.

Poctivě jsem značil cestu na Mečkov a odtud ke hradu Veveří. Přeběhl jsem most na druhou stranu přehrady a stoupal jsem po modré ke "Třem křížům" a pak dál směrem k silnici k Moravským Knínicím. Po asi 2,5 hodinách jsem se za chůze naobědval. Měl jsem s sebou dva krajíce s paštikou. V těch místech se setkávám s protijedoucím kolegou na kole. Ihned si mě dobírá, že s takovou toho moc nenaznačím, když celou cestu pojídám chleba s řízkem.
Zbývající část trasy jsem již nemusel značit, ale spíše jen kontrolovat značení. Vzhledem k tomu, že ani náhodou jsem nemohl předpokládat v tuto dobu fungování občerstvovacích stanic, samozřejmě svůj batoh si ponechávám.

Trasa vedla přes les do Moravských Knínic, odtud po silnici k hlavní silnici mezi Kuřimí a Čebínem. Pak po malém uhnutí stranou po polní cestě do kopce Zlobice. Ačkoliv jsem v minulé i této etapě dosud všechny kopce vyběhl (bez přechodu do chůze), byl zde asi 150 m úsek, kde bylo stoupání velmi prudké a navíc v cestě byl hustý porost včetně kopřiv, a tak jsem tento kousek šel. Za Zlobicí vedla cesta oplocenkou, kde byly ovce. Ty se ke mně samozřejmě seběhly, a tak jsem neodolal a podělil se s nimi o jeden ze svých 2 suchých krajíců chleba. Brzy jsem se dostal na onen 24. kilometr, kde se značením trasy začínal kolega. Dál ještě značení nebylo hotové, takže jsem se musel řídit popisem trasy podle autora trasy. Trasa měla dál vést po zelené turistické značce, ale ta prostě znenadání končila a nikde nebyla. Nezbývalo, než zkusit všechny navazující cesty, vždy asi 500 m a zpět… Nakonec jsem tu správnou našel a pokračoval.
Byl to nádherný lesní úsek plný borůvek. Pro mě v ten moment jakoby neexistovaly… Vyběhl jsem skoro na vršek lesa a opět se mi turistická značka ztratila. Nejméně 1,5 km do pěkného kopce jsem běžel nesprávným směrem. Vracím se a vidím ne příliš nápadné zabočení zelené značky. Pokračuji z kopce dál až na konec lesa, kde začíná řepkové pole a turistická značka se opět ztrácí. Proběhnu pěšinkou vyšlapanou v řepkovém poli a dostanu se na polní cestu, kde nalevo ani napravo v okruhu asi 200 m není vidět žádná turistická značka. A ejhle, vidím fáborek. Hurá! Dostávám se do značeného úseku! Běžím směrem k fáborku a pokračuji dál. Po asi 1,5 km však ke svému nemilému překvapení spatřuji kolegy značiče trasy, jak jedou proti mně na kole a po cestě strhávají fáborky, které předtím nainstalovali. Nikde nemohli najít pokračování zelené značky. Tak to měli štěstí, protože já pro změnu vím, kudy zelená značka pokračuje k lesu… Ale já měl ten pech, že jsem jim musel tou informací tak těžko vydobytou posloužit v momentě, kdy mi více než hodinu došla zásoba pití a nejbližší místo, kde se dá pořídit něco k pití, bude ještě asi 3 km odsud…

Úplně vysušený přibíhám do obce Skalička. Na místním koupališti si v bufetu objednávám kofolu. Nejradši bych teda skočil do toho bazénu, ale to by byl asi konec běhu, navíc mám naspěch. Než mi ale kofolu natočili, řekl jsem si o půllitr vody. Ten byl hned a ve mně byl taky hned. Takže ještě jeden. Zas je ve mně. A ještě jeden… Poté jsem požádal paní ve výčepu, aby mi doplnila mé láhve vodou. Pak teprve piju osvěžující kofolu. Během pár minut 2 litry tekutiny. To nedělávám běžně. Trošku mi to pití ztěžklo v žaludku, takže onen bufet opouštím nikoliv v běhu, ale v chůzi. Asi teprve po 500 m přecházím do běhu a pokračuji již podle značení směrem k Lomnici. Čas je ale neúprosný. Právě dnes večer mám být v určenou dobu v Brně na důležitém jednání. Začínám vnímat skutečnost, že reálná možnost doběhnout do cíle včas, abych byl včas v Brně, je pryč. Těch nejméně 8 km, co jsem si naběhl navíc, dost zamotalo mými plány. Rozhoduji se tedy v Jamném ukončit běh (zde by mi do cíle chybělo asi 10 km) a telefonuji manželce, aby pro mě přijela. Dál pak pokračuji jí naproti až do Rohozce (mimo trasu běhu).

Mrzí mě to, ale je to tak: nejméně 43 km sice mám uběhnuto, ale závod jsem regulérně nedokončil. Závod platí jen pro mě (a můj tréninkový deníček), a to neoficiálně: čas 6:42. Poslední 3 km mezi Jamným a Rohozcem jsem stoupal do kopce po vyhřáté asfaltové silnici, docela jsem se tam připekl a vzhledem k času jsem před odjezdem do Brna nestihl takové ty běžné pozávodní procedury. Jak se později ukázalo, to jsem dělat neměl… Jen jsem si do auta na cestu přibalil 10 rohlíků a vodu. A jedl jsem a jedl a jedl…

Nedvědická etapa
Jsou svátky, značiči tras, kteří nemohli dostat v uplynulých dnech dovolenou, jsou tady, takže mé služby značiče trasy nejsou nezbytné. Celkem vítám možnost běžet tuto etapu zcela řádně a za zcela srovnatelných podmínek jako ostatní. Na start přijíždím odděleně od ostatních, kteří se mezitím celé dopoledne oddávali nedvědickým parádám s přehlídkou historického šermu apod. Jako obvykle přijíždím na poslední chvíli. Rychle se obouvám do běžeckého, dokončuji mazání choulostivých partií a zaznívá startovní výstřel.

V této etapě, jako ostatně ve většině dalších, je trasa plánována tak, že se běží nejprve tzv. malý okruh (zhruba 6 km), aby i místní běžci se mohli aspoň na chvíli přidat. Tentokrát ale vzhledem k tomu vedru, které bylo, nehrozilo, že by se k nám někdo přidal. Takto se běželo do Černvíru a jinou cestou zpět do Nedvědice, kde pak následovalo prudké a táhlé stoupání na Kovářovou a dál na Věchnov a Bratrušín a klesání zpět do údolí Svratky. Kopce jsem poctivě vyběhl (stále se držím zásady, že kopce se musí vyběhnout). Za sebou nechávám Krejsu, kousek přede mnou je někde ruská dvojice Irina Kovalová v doprovodu Saši Alexejeva a Milan Daněk. Ruskou dvojici doháním někde v klesání ke Svratce a pak se různě vzájemně předbíháme až k Nedvědici, kde se mi ztrácejí a trasa směřuje lesem kopcovitým terénem k Doubravníku. Zde někde mě předbíhají první z těch rychlejších závodníků, co startovali o hodinu později, Orálek, Simutin, Ďurkovský... Dál cesta vedla nahoru přes Běleč do Lomnice. V Doubravníku jsem se občerstvil pivem, ale do toho stoupání mi to nějak nepomáhalo. Stoupáni nemělo konce. Začal jsem běžet poněkud útrpně, často jsem pil z mé láhve jonťáku (a při pití přecházel do chůze). To jsem dělat neměl…

V Ochozu u Tišnova na Mě čekala poslední občerstvovačka. Po napití jsem přijal i kousek něčeho slaného na zakousnutí, ale čekal mě ještě pořádný stoupák na nejbližší hřeben. Kousek za občerstvovačkou jsem šel, protože žaludek byl poněkud ztěžklý… Ale zase jsem to rozběhl. Ale za mnou kdosi těžce dýchá a předbíhá mě. Posléze ale přechází do chůze. Václav Krejsa. Zatímco on střídá momenty chůze a rychlejšího běhu (podle mě tak akorát na utavení), já se držím svého rovnoměrného běžeckého tempa do kopce a brzy ho nechávám snad i několik desítek metrů za sebou. Stoupání končí. Začíná seběh dolů. Řeklo by se, že vše už bude v pohodě. Jakmile jsme se ale dostali na asfaltku vedoucí až do Lomnice ke škole, Václav Krejsa nastartoval na finiš. Vážně poslední asi 3 km běžel rychlostí aspoň 1 km za 4 minuty, takže za chvilku mě předběhl a každou minutou na mě získával další a další náskok. Snažím se také zrychlit, co to dá, je to šílený úprk z kopce dolů, ale má přirozená opatrnost mi velí to nepřehánět, ale štve mě, že ho téměř ztrácím z dohledu. Prostě to umí pustit na neutrál… Zatímco já stále držím bázlivě nohu na brzdovém pedálu a pro jistotu zařazenou čtyřku… Výsledek: on to dal pod 5 hodin, a já ne. Můj čas: 5:01:23. To snad není možný, copak nedám žádnou etapu pod 5 hodin, když už z předloňska mám takové ty časy lehce přes 5:00?

Kunštátská etapa
Na tuto etapu jsem se těšil, protože to byla prvá etapa, ve které jsem mohl srovnávat svůj výsledek s výsledkem předloňským. Ale dostavil se pákový efekt: Zatímco předloni jsem zde vystartoval o 2 minuty později kvůli pozdnímu příchodu na start, tentokrát se sečetly a vynásobily všechny nepříznivé faktory. Necítil jsem se vůbec odpočatý po předchozích etapách. Fakt mě i poněkud bolela stehna. Nebyl jsem plný síly, jak se obvykle cítím na startu každého závodu. A s tím obědem a zákuskem po obědě jsem to asi taky přehnal. Ve snaze zásobit tělo energií.

Dostávám do ruky startovní číslo. Jeho instalace nebude snadná, protože jsou tam zrezivělé sponky. Nakonec časová tíseň vede k tomu, že na start přibíhám se startovním číslem v ruce a jeho instalaci dokončuji až po startu za běhu a po krátkém přechodu do chůze. To ovšem stačí, aby se všichni ocitli přede mnou. To samozřejmě doženu, nejprve 66-letou Sigrid a posléze i postaršího mladíka Rainera a dotahuji Irinu Kovalovou. Běželo se od zámku na náměstí a z náměstí na malý okruh borůvkovým lesem přes Rudku a zpět do Kunštátu. Zde už má Irina zase asi 300 m náskok. Nechtěl jsem to tempo ze začátku přehánět, takže se mi natolik vzdálila. To ovšem stačilo k tomu, že mi v nestřeženém okamžiku zmizela z očí a já jsem přehlédl dobře označenou odbočku ke kunštátské oboře a na Touboř. Dobíhám až na další křižovatku, kde zjišťuji, že jsem už moc daleko. Vracím se, nalézám správnou odbočku a na prvé občerstvovačce se ocitám v čase 50 minut, opět jako poslední. A Rainer Schaedlich má na mě přes 9 minut náskok. Což teprve Václav Krejsa nebo Milan Daněk.

Pokračuji dál, ale s morálkou je to nahnuté. Najednou ty prudké kopce, které si dobře pamatuji z předloňska, jak jsem je vyšel, nyní opět vycházím a na vyběhnutí jaksi není síla. Nejsem zdaleka v půlce a cítím se unavený. A teď ten táhlý prudký kopce na Touboř… Opravdu víc jdu než běžím. Ale poctivě občerstvuji. Jsem si vědom toho, že si nemohu dovolit "vláhový deficit". Vždy aspoň dva pohárky vody a třeba ještě jeden pohárek jonťáku. Ale účinek netrvá dlouho a zase jaksi chybí síla. Vezmu si banán a pomeranč. Trochu to pomůže, ale žaludek ztvrdne. Musím přejít do chůze, pokud nechci obsah žaludku zanechat někde na kraji cesty… Za chvíli se to uklidní a mohu opět mírně běžet. Dávám si záležet, aby běh nebyl skákavý, ale aby těžiště zůstávalo ve stejné výši, aby žaludek necítil otřesy. Ale bylo to čím dál horší.

Poznával jsem místa, kudy jsem běžel předloni, seběh do Hodonína u Kunštátu, stoupání na Starý Kvartýr. Tady přece předloni byla ta občerstvovací stanice. Kde je? Až o 1,5 km dál… Byl tam zrovna doktor Hrazdíra. Jen se tak zmíním, že mi nějak chybí energie. Doporučoval cokoli sladkého, například čokoládu, rozinky. Beru nakonec zase banán, taky s sebou do zásoby a pokračuji, ale chvilku zase jen chůzí. Pak na Skorotice, Křížovice, Křeptov, kde mě na občerstvovací stanici vítá Karel Zadák. Sednu na turka a piju dva poháry vody, pak pohár piva. A ještě jeden. Beru si zde ponechanou láhev s mým nachystaným jonťákem a než odejdu, sděluje mi Karel, že zde držím rekord v délce trvání občerstvení, že všichni ostatní to jen do sebe hodili, zatímco já jsem tam strávil skoro 5 minut. A tak vyrážím dál a cítím, že to pivo mi trochu zlepšilo žaludek. Cítím se trochu lépe. Po seběhu s kopce však následuje jeden z posledních táhlých stoupáků po asfaltové lesní cestě na Sýkoř.

Každou chvíli se napiji jonťáku a zdá se, že žaludek je jaksi lepší. Do kopce se mi daří udržovat 50% indiánský pochod. Sleduji tepovou frekvenci: při chůzi do kopce asi 105-110, za běhu stoupne až na 127, a hned jsem udýchaný a musím zvolnit do chůze. Divný. Táhlé stoupání posléze končí. Jsem rád, že mě tu nikdo nepředběhl. Někde za mnou by měla být Jelena Simutina startující o hodinu později. Na rovince Sýkořským lesem (pod horou Sýkoř) téměř soustavně běžím. S kopce dolů pak také. Občas se občerstvím z mé láhve a běžím dál. Poslední občerstvovačku jen míjím, dávám přednost občerstvování v malých doušcích mého jonťáku. Běžím a udržuji tempo. Daří se. Tempo je lepší než 6 minut na km. Tímto způsobem vbíhám do Lomnice. Ještě zbývá vyběhnout dva malé kopce. Vůlí se ubráním svodu k přechodu do chůze a ke škole k cíli přibíhám v čase 5:52:25. Tak takhle jsem si to nepředstavoval. O 50 minut hůř než předloni! Samozřejmě, že ty výsledky nejsou srovnatelné. Předloni jsem to běžel zcela odpočatý, letos po 3 předchozích etapách. Letos byla trasa trochu pozměněna. Byla o něco delší. I já jsem si ji asi o 2-3 km prodloužil…

Ale přesto: něco tady není v pořádku. Ne, je to v pořádku, to je ten pákový efekt. Muselo se to přece projevit. Ty dvě etapy se značením, kdy jsem si užil v plné síle polední žár a totální vyschnutí a takto jsem na sluníčku pobyl po dvakráte přes 7 hodin, to se muselo nějak projevit. Cítil jsem to na sobě. Ledviny makaly, jak mohly. Lymfatické uzliny byly všechny naběhlé a bolavé. V noci pak ledviny trochu bolely. Jistě. Tělo nemělo dost času na zotavení z předchozího záběru. Rozhodl jsem se Boskovickou etapu vynechat a ze závěrečné etapy si zaběhnout jen část.
Boskovická etapa
Když jsem pořadatelům oznámil, že Boskovickou etapu nepoběžím, hned měli pro mě úkol: V Lysicích zajistit směrování běžců pro případ, že by někdo strhl fáborky, aby tam rozhodně nedošlo k nějakému bloudění. Protože jsem tu trasu znal z předloňska, přesně jsem věděl, o co jde. S manželkou a dcerou jsme tam přijeli s předstihem. Stihli jsme si koupit vodu a citrón, na které dcera dostala chuť, koupil jsem zmrzlinu, která nám přišla k chuti a když mi mou zmrzlinu snědla manželka, koupil jsem si novou. Pak jsme si sedli na zahrádku hospůdky, odkud byl výborný přehled o přibíhajících běžcích. Ještě byla chvilka času, a tak jsme si objednali čočkovou polévku. A tak jak jím polévku, ejhle blíží se prvý běžec. Daniel Orálek. Běžím kousek vedle něho ukážu směr a vracím se. A přibíhají další. Ani mi nedovolí polévku dojíst… A tak jsem postupně provedl všechny běžce. Asi 1,5 km jsem tak běžel před Jelenou Simutinovou, nejméně 3 km jsem takto doprovázel 66-letou Sigrid Eichnerovou.

Tak jsem si ve dni "klidu" zaběhl naboso v sandálech něco přes 5 km… A měl jsem z toho trochu puchýř, zatímco z předchozích etap nebyl puchýř žádný.

Cimrmanova etapa
Co to vlastně je? Zatímco běžné závody se běží tak, že všichni startují spolu a dobíhají podle svých výkonností, Cimrmanova etapa se běží podle opačného postupu. Závodníci startují individuálně podle svých dosavadních průměrných časů, aby pokud možno přiběhli všichni zároveň do cíle. Samozřejmě že to tak jednoduché není…

Mně vyšel průměrný čas tak, že jsem měl startovat asi 20 minut po Sigrid Eichnerové. To bylo výhodné, protože jsem potřeboval brzo skončit, abych byl připraven na závěrečné zpracování výsledků. Samozřejmě druhou časovou výhodu mi přineslo mé rozhodnutí neabsolvovat etapu celou. Běžely se dva nestejně dlouhé okruhy a já jsem tedy běžel ten prvý, delší, 23 km. Počasí se oproti předchozím dnům výrazně změnilo. Zatáhlo se. Z dálky se ozývalo hřmění.

Vystartoval jsem relativně odpočatý, ale ne až tak moc. Ani trochu jsem nelitoval toho, že běžím jen něco málo víc než půlku maratónu. Běžel jsem volným tempem, beze spěchu, vybavený svou půllitrovou lahvičkou s jonťákem v ruce. Opět jsem všechny kopce vybíhal. Tedy až na jeden, který mi připadl dost neschůdný, ale to bylo jen asi 200 m. Sigrid Eichnerovou jsem předběhl poměrně brzy a pokračoval jsem stále dál. Občerstvovací stanice jsem míjel a místo toho jsem po trochách popíjel ze své plastové láhve. Snad také proto se nedostavovaly ty nepříjemné pocity s těžkým žaludkem a celé mi to připadlo velmi v pohodě. Po cestě mě osvěžil mírný deštík. Čas sice není nejlepší, 2:46:01, ale skutečně jsem to bral více jako takový výklus na rozloučenou, než jako závod.

Závěrečný ceremoniál
Odpoledne po závodech a občerstvení proběhl v salonku místní restaurace za přítomnosti starosty Lomnice závěrečný ceremoniál s vyhlášením celkových výsledků. Bylo to ve slavnostní, ale veselé atmosféře.

Ohlédnutí za MUM 2006
Mé dojmy z MUM jsou takové, že je to opravdu krásný závod a krásný seriál 7 běhů převážně nádhernou přírodou. Některé z oněch běhů jsem si užil mnohem důkladněji. Některé jsem vynechal. Organizmus se oné námaze už bránil… Asi jsem trochu doplatil na počáteční přeceňování vlastních sil, neboť značit podstatný kus tratě a zbytek doběhnout je v případě maratónu opravdu dost extrémní záběr. A já jsem do toho skočil jaksi po hlavě. Jeden jediný maratón je těžký závod. A já ho tady chtěl jaksi devalvovat tím, že si ho ztížím a dám si jich hned několik za sebou. Za to jsem byl jaksepatří potrestán.

Poznal jsem zde skvělé lidi, a to jak z kategorie pořadatelů, tak z kategorie závodníků. Pochopitelně silný dojem zanechala Sigrid Eichnerová. Ale i ostatní bojovali, seč jim síly stačily. Rád bych se toho zúčastnil příště zase, a snad již opravdu všech etap s rozumným rozložením sil…

(Více obrázků a výsledky jsou na http://ultramarathon.czechian.net )