Run through a country (běh krajinou)

Kdy se běžela poslední Brněnská pětadvacítka po původní trase? Bylo to loni 17. září 2006. Ale já jsem tam nebyl. Kvůli viróze doprovázené horečkami jsem se rozhodl závodu nezúčastnit. Ale plánoval jsem uskutečnit při nejbližší další možné příležitosti soukromý reparát.

Plánoval jsem ho na některou následující neděli ráno, kdy ještě bude na silnicích slabší provoz. Nečekal jsem, že ta nejbližší další příležitost bude až po více než 6 měsících, a to 8. dubna, den poté, co jsem měl původně v plánu maraton v České Lípě. Jak se takový soukromý závod s jedním závodníkem realizuje?

Nejprve jsem nainstaloval občerstvovací stanici na 7. kilometru. Prakticky to znamenalo půllitrovou láhev jonťáku skrýt v trávě u silnice tak, aby na ni svítilo slunce, protože teplota okolí byla ráno 0°C a ledový nápoj bych asi pít nemohl. Záměr byl na 7. kilometru uchopit láhev, občerstvit se a láhev zase odložit na 10. kilometru, abych si ji na témž místě na zpáteční cestě na 15. km opět vzal a posilnil se.

Pak jsem se vrátil ke stadiónu Rosnička (Pod lesem) a odkrokoval vzdálenost z rozcestí k bráně stadionu, která byla pochopitelně uzavřená. Stejný počet kroků jsem přidal na vzdálenost od brány ke startovní čáře a 200 kroků na oběhnutí jednoho 235m okruhu, k tomu 15 m rezerva, abych si určitě závod nezkrátil. Startovní čára mi tak vyšla až kousek za křižovatku ulice Zeleného s ulicí Marie Steyskalové. Krokování bylo zároveň rozklusání, takže po krátkém strečinku jsem si to odstartoval.

Obavy jsem měl ze dvou věcí: buď přepálím začátek, a bude to docela k ničemu, nebo budu lenivý od počátku, nepřinutím se do slušného tempa, a bude to taky stát za starou belu. Mým skrytým cílem bylo pokračovat ve zlepšující se tendenci, kterou jsem si dal za cíl již v roce 2003 bezprostředně po absolvování první Brněnské pětadvacítky. Tehdy jsem u řízku konzumovaného v restauraci Rosnička říkal Ivanovi Kopečkovi (on to tehdy dal snad za rovné 2:00:00 nebo o vteřinu líp), že mám v úmyslu každý rok zlepšit průměrnou rychlost na pětadvacítce o 1 km/hod. Představa, co bude za 7 nebo 8 let, sice vyvolávala úsměv, ale fakt je, že v následujících 2 ročnících závodu se mi plán v podstatě podařil, každý rok zlepšení v průměru o 1 km/hod.

Také jsem několikrát zvažoval regulérnost onoho srovnání. V září se běžela „25“ docela v teple, já mám nyní teplotu blízkou nule. Nejsem ve výhodě? Navíc mám k dispozici víc než půl roku dalšího tréninku, a tedy dalšího zlepšování. Proti tomu silně hovoří skutečnost, že běžci v září měli k dispozici soupeře, ale já nyní ne. A to jsem při startu netušil, jaké další mínusy mě potkají.

Protože úvodní úsek je převážně z kopce, odhadem udržuji rychlost mírnou, tak aby tepová frekvence rozhodně v prvých 2 km nepřekročila aerobní práh. Pak stejně následovalo stoupání po ulici Stránského a Štursově, takže tam jsem začal postupně přidávat na intenzitě, ale ne na rychlosti, protože to stoupání velkou rychlost nedovolovalo. Následující seběh po ulici Hlavní již byl velmi svižný a v tomto tempu při TF asi 164 jsem směřoval k Bystrci. Zde tedy na 5. km kontroluji průběžný čas. Je to 23:30, což je asi o půl minuty lepší, než plánovaný mezičas při zcela rovnoměrném tempu.

Spokojeně pokračuji dál kolem zoologické zahrady a pak do táhlého stoupání Kníničkami. S během do kopečka jsem byl smířen, ale když do kopce ještě mám překonávat relativně silný protivítr, to na rychlosti nepřidá. Drobím tedy krok, aby letová fáze běhu, tedy čas, kdy nemohu aktivně proti účinkům větru nic udělat, byla zkrácena na minimum. Nepřipadá mi to těžké, ale přece jen rychlost není zrovna taková, jak jsem si ji představoval.

Občerstvovací stanici na 7. km nakonec vynechávám, chuť na pití nemám a nechci ztrácet čas. Krátké klesání a následné zdolání dlouhého mírného stoupání až k Rozdrojovicím. A zase ten protivítr, někdy sílící v nárazech, po celou tu dobu, a nedal si pokoj ani při stoupání na nejvyšší bod tratě nad Rozdrojovicemi poblíž 10. kilometru. Průběžný čas přes 51 minut ukazuje, že jsem na tomto úseku poněkud ztratil. Ale asi to bylo i trochu o vůli, protože i do kopce tepovka moc nechtěla nad 160. Tak to trochu doháním zrychlením tempa z kopce ke křižovatce a směrem k Jinačovicím.

Na obrátce v Jinačovicích čas 1:03:30 není k mé spokojenosti. Sice mě nyní čeká více klesání než stoupání, ale je otázka, jestli se mi podaří udržet zvýšené tempo. V následném stoupání k vrcholu nad Rozdrojovicemi opět viditelně lenoším (TF=157), takže mezičas na 15. km 1:16:00 se vůbec neliší od mezičasu na tomto místě z minulého závodu. V této fázi již nepřekonávám aspoň ten protivítr, ale má to další problém: když nepřekonávám vůbec odpor vzduchu (evidentně mi vítr vane do zad přesně tou rychlostí, jakou běžím), vzduch mě vůbec neochlazuje. A to v tento moment teplota vystoupla již blízko 10°C a já jsem v zimním běžeckém úboru (bez čelenky, šály a rukavic). To není zrovna komfortní a dostavuje se žízeň. Ale na pití mohu do 18. km zapomenout – teprve tam je má další občerstvovačka.

A tak běžím z kopce, nejprve z toho prudkého na náves Rozdrojovic, pak opouštím Rozdrojovice a otevírá se přede mnou úsek ke Kníničkám, téměř rovná silnice se zvlněným, ale mírně klesajícím profilem. Toto by měl být můj rychlostní úsek! Jo, ale teď mi tady chybí ti soupeři. Ani virtuálně 200 m přede mě umístěný Standa Holeček nebo hejtman nebo někdo další z mých oblíbených soupeřů mi nepomáhají. Přibíhám ke své občerstvovací stanici, beru láhev, otevírám za běhu a piju, mírně se poliju, tak na 3 vteřiny přejdu do chůze, abych se opravdu napil. A pak úprkem dolů do Kníniček.

Za sebou mám úsek klesání, po rovince míjím ZOO, OBI a 20. kilometr v čase 1:40:00. To není nic moc. To abych stihl „25“ pod 2:00:00, bych musel každý další km běžet za 4:00, což je po 20 km vyloučené. Morálka padá dolů. Jo kdyby tu byl někdo ze soupeřů, určitě by mě trochu víc vyštengroval. Takhle namísto zrychlení na rychlost 4:30/km (to by byl taky pěknej čas okolo 2:02:30) nebo namísto udržení dosavadní průměrné rychlosti zhruba 5:00/km (výsledný čas 2:05:00) zřetelně zmírňuji, a to zejména v těch několika stoupáních, která směrem k Rosničce ještě zbývají.

A tak do cíle dobíhám už bez zjevné chuti a bez finiše v čase 2:09:03. Je to tedy oproti minulému závodu zlepšení o víc než minutu. Podle srovnání s časovým průběhem minulého závodu jsem dnes začal trochu opatrněji, ale zcela shodně do kopců a lépe ty závěrečné kilometry. Tentokrát jsem tedy nesplnil závazek, zlepšil jsem se „jen“ o minutu, a ne o plánovaných 10.

Teď už zbývá jen hledat výmluvy, proč… A samozřejmě se najdou: protivítr, nepřítomnost soupeřů, velký teplotní rozdíl mezi startem a cílem, běžel jsem v zimním, tedy v dlouhých kalhotách, zatímco každou předchozí „25“ jsem běžel v krátkých, a samozřejmě nedostatek občerstvovacích stanic.

Nedá se nic dělat. Budu čekat na podzim, ale to už bude pětadvacítka po nové trase. Vypadá to tak, že po staré trase se to už nikdy nepoběží, a tak mi zůstává ten dluh, že jsem to po staré trati nikdy pod 2:00:00 nedal. Tož co naděláme. Pokud na podzim za regulérních podmínek zaběhnu za 1:50, budu spokojen, i když to už bude po trase nové a možná o chloupek lehčí.