Run through a country (běh krajinou)

Myšlenka vyřizovat věci po úřadech ve městě formou běhu mi rozhodně není cizí. Vlastně docela dobrá záminka. Oběhat 13 míst v Brně a vyřídit na nich 15 úkolů za pouhé 4 hodiny brutto není rozhodně špatné. Vybral jsem si k tomu středu, kdy většina úřadů má dlouho otevřeno. A naběhat při tom 16,7 km za netto 95 minut s batohem na zádech v dešti, větru a nepohodě mi působilo značné potěšení.

Byla to příležitost obhlédnout vše po Brně, jak co vypadá, jak se co staví. Opravdu staví? Husova ulice a Šilingrovo náměstí je pořád stejně samé bláto.

A když jsem to měl všechno oběhané – byl to v podstatě osobní rekord – říkám si: „Zasloužíš si za to nějakou odměnu.“ A už mi bylo jasné, jakou odměnu si vybrat: z ulice Poříčí zamířím přes mostek na Vídeňské na cyklostezku vedoucí nad řekou Svratkou a napojuji se na trasu brněnské pětadvacítky a závodu „Anthropos“. No upřímně řečeno, bylo jasné, že si takovou odměnu vyberu, proč jinak bych si do batohu dával 2 flašky pití, chleba, sušenky…

Za chvíli míjím Anthropos a po Veslařské kolem splavu pokračuji k Jundrovu. Cesta mezi zahrádkami mi nabízí pohled na kvetoucí sněženky a bledule, a také na nějaké žluté květy (petrklíče to ale nebyly). Musel bych je zblízka zkoumat. Ale mě to táhlo stále dál. U jedné zahrádky jsem ocenil po plotě se pnoucí břečťan chlubící se svou stálezeleností.

Pokračování cyklostezky od Jundrova ke Komínu znamenalo pro mě překvapení: Celý tento úsek je kompletně opraven a povrch tvoří hladký asfalt. Tato část cyklostezky je označena nápisem, že slouží k provozu pěších i cyklistů. Opravdu se po ní běží dobře. Jen pochopitelně zmizely značky kilometrů z Brněnské pětadvacítky.

V Komíně u mostu musím zcela zavrhnout cestu po druhém břehu. Voda nad splavem, který výrazně hučí, má vysoko hladinu, což znamená, že některé úseky cesty pod příkrým svahem jundrovských lesů jsou pod vodou. A tak pokračuji k Bystrci po chodníčku podél silnice. Je zde trochu provoz, ale není až tak moc hustý. V Bystrci opouštím trasu pětadvacítky a pokračuji okolo kostela nahoru k přístavišti u přehrady.

Ne, nebudu nastupovat na žádnou loď. Směřuji k Rakovci, k místu, kde se bude za 2 týdny startovat poslední závod BBP. Zátoka „Na špici“ je ještě pokrytá tenkým ledem. I na březích jsou zbytky ledu, jež prozrazují, že tu ještě nedávno panovala zima a že se voda z nádrže plynule odpouští a snižuje se hladina. Zamířím tedy po trase závodu BBP do Kočičího žlebu. A hned si mohu jeho úvodní prudší stoupání a pak mírnější táhlé stoupání vychutnat. Míjím hájenku se „zoologickou zahradou“. Dřív tu měli takové miniaturní kozičky, teď zase nějaké sudokopytníky s velkými zahnutými rohy. Nestačil jsem v tom tempu přečíst cedulku s označením druhu. Kousíček za závorou je dopravní značka s omezením rychlosti na 15 km/hod. Ne, nemusím přibrzdit, ale jsou tací, kteří pak zpátky z kopce běží a tuto dopravní značku porušují.

Koukám po svazích podél cesty. Zatím je tam samé suché listí, jen sem tam vykukuje nějaký zelený lísteček, ale fialky ještě vidět není. Ještě není jejich čas. Jejich čas je až při tom závěrečném závodě BBP, a potom ještě asi týden poté. To jich tady bude spousta. Takhle lze vidět kvést tak akorát jehnědy. Potok je zde místy jakoby propadlý a skrytý mezi prudkými břehy a občas tam zůstává zmrzlý sníh, podobně jako v úžlabinách orientovaných k severu. Opět připomínka zimy, která sice už nemá svou sílu, ale jen neochotně vyklízí pozice blížícímu se jaru. Ale jaro ještě není. I když slunce po poledni začalo krásně svítit, půda zatím odmítá vydávat své vonné výpary.

Míjím „rybníček brčálníček“ a blížím se k Ríšově studánce. Nebudu tam pít, voda tam teče příliš pomalu, zbytečně bych se zdržel. A tak zahýbám doleva a pokračuji ve stoupání směrem pod Lipový vrch, jedno z nejvyšších míst brněnského okolí. Vzpomněl jsem si, jak jsem tady jednou za tmy vyplašil stádečko prasátek. Ale tentokrát nic. Od Lipového vrchu klesám k Helenčině studánce a doplňuji zásoby tekutin. Tady je rychlá obsluha. Půllitr je načepovaný během pár vteřin, jen mu chybí pěna…

Od Helenčiny studánky je mírné stoupání k silnici okolo Velké ceny. Opět jsem si vzpomněl na jeden skoro noční běh, kdy mi zde na cestu posvítil měsíc do té chvíle schovaný za mraky. Ale tentokrát jsem posvítit nepotřeboval, je bílý den. Přebíhám silnici a pokračuji lesem v mírném klesání až k mýtince, kde se napojuji na žlutou značku a tím i na trasu závodu letního poháru zvaného „Veselka“. Zde si tedy užívám bláta. A tak si začínám notovat píseň „Míle a míle“ s akcentem na otázku „Proč ale blátem nám kázaly vést a špínou si třísnit šat“. Je to moc krásné prostředí podél přítoku Augšperského potoka vinoucího se údolím až k popůveckým rybníkům.

Zajímavé: zadní rybník v Popůvkách je pokrytý ledem, zatímco ten větší, přední, již nemá žádný led. Probíhám cílem závodu, ale jsem tam sám, za to ale s vědomím, že v tuto chvíli mám pro dnešek uběhnuto už asi 40 km, skoro maraton. Ne, tady ještě zdaleka nekončím. Okolo rybníka pokračuji k Veselce, k Bosonohám. Další věčná stavba století. Kolik let ještě budou rozkopané? Sem tam je zde už vidět zámková dlažba, o stavební dělníky není nouze, i když mi připadne, že spíše diskutují.

A blížím se domů. Pěkné proběhnutí. Bezmála 47 km s batohem na zádech, s výškovým profilem vcelku náročným (asi přes 400 m), v tempu 10 km/hod. Jediný letošní ultraběh. Trochu cítím lýtka, trochu svaly pod lopatkami, ale za chvíli je vše dobré.

Nevím, proč, ale silný dojem na mě zanechalo bláto. Ať už to z lesa, nebo z Husovy ulice nebo z nedokončené stavby v Bosonohách. Bláto, které ulpívá na nohách. Hrouda, jež nohy víže…