Run through a country (běh krajinou)

Probíhám si svůj oblíbený okruh po břízkami poseté planině nad Ostopovicemi. Stepní porost okolo cesty, ale i cesta sama, pokrytá červeným pískem, navíc ozářeným sluncem, vyvolává až exotické představy. Kdyby i kopec po levé straně byl obnažen a zbaven veškerých větších stromů, byla by to hotová Golgota.

Při pomyšlení na to se mi v mysli spouští film, jakýsi podivný příběh, viděný očima prefekta Pontia Piláta…

„Dneska je krásné ranní svítání. Bezmračná obloha slibuje krásný den. Židé mají dneska svátek, takže dají pokoj s těmi jejich žabomyšími spory. A já si ten svátek také užiju. Lehnu si na lehátko a budu pozorovat tu krásnou jeruzalémskou krajinu. Jak je příjemné vládnout této zemi, zejména když jsou ulice liduprázdné a lidé odpočívají. A tak si to užiju. Dnes prostě nemám úřední den.

Ale co to? Jakýsi hluk, povyk lidí na ulici, to při svátku takhle nebývá. No jo, oni jdou přímo sem, co asi chtějí?

Jakže? Vy chcete, abych dnes prošetřoval nějakého zločince? Ne. To počká. Dneska je svátek, není úřední den, takže dnes se pěkně rozejděte do svých domovů a dejte mi aspoň při vašem svátku pokoj. Věnujte se raději modlitbám.

To jsem jim to pěkně dal, že? A že je nabádám ke zbožnosti, že? No stejně jsou to v podstatě ateisté, když uctívají jenom jednoho boha. Haha… Ale co to? Oni se nerozešli? Mám na ně povolat ozbrojené jednotky? No to si v současné situaci dovolit nemohu…

Tak vy jste neslyšeli, že se máte rozejít? Žádáte urychlený soudní proces a popravu? Že jde o ohrožení pozice cézara? Tvrdíte, že se ten muž dopustil spiknutí, když se učinil králem? Ale co mi to povídáte za nesmysly! No, tak ho teda přiveďte, já to prošetřím.

Tak to jsi ty? Obviňují tě ze vzpoury a prý jsi král židů. Žádají tvou popravu. Vyslechl jsem svědky, a ti si odporují. Už jsem jim několikrát říkal, že na tobě neshledávám vinu, ale oni jsou neústupní. Ale já tě nechci dát popravit. Takovou radost jim přece neudělám. Jenže potřebuji, aby ses obhájil. Vzhledem k situaci, jaká nyní je, tě bez tvého rozhodného popření všech obvinění nemohu zbavit obžaloby. Takže mluv, člověče z Galileje.

Mlčíš… Tak ti pomohu. Jsi králem? Ach jo, tohle jsi neměl říkat, tohle mi vůbec nepomůže, když říkáš, že tvé království není odtud. A že ses narodil, abys svědčil o pravdě? To mě vůbec nezajímá. Jakápak pravda! Co to je za pravdu, když se tu srocují lidé a žádají tvou hlavu! Zkus nějakou jinou pravdu!

Člověče z Galileje! Ty jinou pravdu nemáš? Vždyť ti jde o život! Hele člověče, jsi mi sympatický, nechtěl bych, aby tě zabili. Jsi mladý, urostlý, v očích máš laskavost a sílu. Mohl bys po tátovi obnovit tesařské řemeslo. Stavebnictví je nyní v konjunktuře, nedařilo by se ti špatně. Mohl by ses oženit, mít spoustu dětí. Ty by ses o ně dokázal postarat. Jen proboha řekni něco jiného!

O co ti jde! To je ta tvoje pravda tak důležitá, že bys měl kvůli ní zemřít? Hele, člověče. Já vím, jsi nevinný. Ale když tě nyní propustím, židé udělají povstání a obviní mě z toho, že nepodporuji cézara. A přišel bych o postavení i o život. Tohle chceš? Taková je ta tvoje pravda?

Hele, člověče. Víš co? Když s tebou není řeč, musím něco vymyslet já. Našel jsem lepší pravdu než ty. Nenechám se připravit o postavení a o moc. A ty mi v tom pomůžeš. Zemřeš a tím mě umožníš dál vládnout. Bude to taková bohulibá oběť. Co tomu říkáš? Vidíš, jaký jsem moudrý člověk? Že je to lepší pravda než ta tvoje? Na tohle bys nepřišel…

Když se mám dívat na něco nepěkného, stačí zavřít oči. Ale když slyším ty údery hřebů a výkřiky bolesti z přitloukání rukou a nohou, nedělá mi to dobře a ani zacpání uší nepomáhá. Ale já jsem to nechtěl! Já jsem tě chtěl osvobodit! Jen ty jsi pořád chtěl zemřít. A to ty zfanatizované davy chtěly tvou smrt! Ale já jsem ti nabízel možnost se tomu vyhnout. Teď vidíš, která pravda je lepší… Která pravda přečká déle… Tobě a tvé pravdě již zbývají poslední minuty…“

Sbíhám dolů kolem mostu z nedokončené Hitlerovy dálnice a jen si tak uvědomuji, že Pontius Pilatus byl sesazen v roce 36 n. l. a po nějaké době na to spáchal sebevraždu. A v uších mi zní pilátovská otázka: „Co je pravda?“

Koho by úterní sluníčko nevytáhlo ven! Teplota okolo 17 °C nabádala k odhození všeho dlouhého a vyběhnozt prostě jen tak v tričku a kraťasách. V ruce třetinku jonťáku a ve druhé mobil...

Intuitivně zamířím dolů k potůčku Leskavě, podél něho pak pokračuji až k mostku od ulice Podsedky, abych obrátil směr nahoru po asfaltce k Moravanům. A v tu chvíli je mi už jasné, že dnešní proběhnutí nebude na standardním okruhu přes Nebovidy a hned zase domů. V Moravanech sice probíhám po Modřické dolů a pak do táhlého stoupání k zemědělskému podniku u lesa, brodím se blátem odél lesa a svůj oblíbený okruh opouštím až uprostřed polí pod planinou u Nebovid. Ano, sestupuji k Bobravě.

Cesta se stáčí stále více na východ. Neměl jsem dost odvahy vybočit z cesty a pokračovat lesním porostem přes strž k jiné cestě, která by vedla spíš jihozápadním směrem do údolí, a tak přibíhám až k želešickému lomu, kde prokličkuji asfaltkou až k říčce Bobravě. A zase to bláto. Pečlivě vybírám pevnější a méně bořivější části cesty a směřuji již dále na západ proti proudu říčky Bobravy. Nečekal jsem, že zde celou cestu nepotkám živáčka. V některých místech nalézám rozsypaný štěrk, jinde dokonce rozbité křídlice, což kvalitu povrchu až tak moc nezlepšuje.

V některých místech porost mezi cestou a říčkou připomíná opravdový prales. Některé stromy zde leží jeden přes druhý, některé dokonce zlomené, trouchnivějící. Krajina se ale nemůže ještě pyšnit bujnou zelení, ba převládající barvou je špinavá hnědá až okrová.

Cesta mě přivádí až k Anenskému mlýnu. Zde musím kousek po silnici k mostku přes Troubský potok, a pak po jeho proudu až k soutoku s Bobravou, abych pak mohl dál běžet proti jejímu proudu. A opět bláto, mechanizací rozježděná cesta. V hlubokém blátě jsou zřetelné stopy koní. Nic proti koním a proti jezdcům na nich, ale ty hluboké díry v cestě mi vadí. Musí vadit i cyklistům a pěším.

V tuto dobu jsem vlastně ještě nikdy Bobravou neběžel. Buď to bylo ještě v zimním období ve sněhu, nebo naopak zase již v probouzejícím se jaru o nějaké dva tři týdny později. Nemohu tedy ověřovat, že květy, které zde mají kvést, kvetou na svém správném místě a že čáp si plní své povinnosti, neboť se zjevně ještě nevrátil.

Počasí je dnes sice jarní, ale je to spíše stále ještě předjaří. A přece se v některých úsecích vyhřátých sluncem dokonce potím v obličeji.

A tu pozoruji první zásadní změny, tedy v úseku od Anenského mlýna přes Šafránkův mlýn k Radosticím. V těchto počátečních úsecích údolí je místy zcela zlikvidován drobný křovinatý porost podél lesa. V některých místech je vytvořena jakoby nová cesta vysypaná směsí hlíny a drtě z organického materiálu. Že by pokus o kultivaci cesty? Ale na tomto měkkém povrchu se asi na kole moc dobře nejezdí a mně do bot napadala spousta drobného smetí. Ale nechci hned na všechno nadávat. Třeba ten výsledek bude dobrý.

O pár kilometrů dál vidím další změny - nová paseka v úseku mezi cestou a říčkou. No jasně, i les se musí omlazovat a obnovovat. A tu se dostávám opět do blátivého úseku, kde sušší povrch je až daleko od cesty v neproniknutelném nízkém porostu. S potěšením vybíhám mírné stoupání, které zároveň znamená méně mokra, takže blato na botách postupně nechávám za sebou.

A čeká mě poslední úsek před Radosticemi. Velmi opatrně v chůzi překonávám souvislé bahno s kalužemi před lávkou a raduji se, že jsem navzodry obtížnému terénu nikde nenabral vodu nebo bláto do bot. Opět probíhám úsekem, kde cesta je vysypána úlomky křídlic, když tu jedna z nich se zhoupne a z jamky pod ní vystříkne voda v míře nikoli malé rovnou do mých bot. Prostě: "Neříkej hop, dokud nepřeskočíš."

Ale připoměnlo mi to, že si už snad tedy mohu dovolit bilanci za zimu, totiž že v letošní zimě jsem ani jednou nespadl ani na ledě, ani na sněhu, i když jsem měl kolikrát na mále.

V Radosticích prudce zahýbým po modré značce ke Střelicím. Nejprve do prudkého kopce, pak zase bláto, dnes již poslední, a pak sestup ke střelickému nádraží a po asfaltce dolů k druhému nádraží a okolo hřbitova po silnici směrem k Ostopovicím. Slunce již je ponejvíce ze mraky a na mě fouká docela silný východní protivítr, vůbec ne hřejivý. Až mi je trochu zima. Několikrát uhýbám projíždějícím autům. Ba, tento úsek opravdu není zvláště příjemný.

Než se nadám, probíhám Ostopovicemi, Starým Lískovcem po Klobásově a jsem v cíli. Příjemně unavený, dobře profoukaný vyfénovaný, natěšený na další kilometry zase jindy...

Transmoravský masochistický terénní běh budí respekt. Už to slovo „transmoravský“ budí představu něčeho, co se klene do velké šíře. Už slovo masochistický předem varuje a odpuzuje, jako by říkalo: „Sem nechoď!“ Ale stejně jako budí respekt a odpuzuje, zároveň přitahuje a nastoluje výzvu: „Že to nedokážeš!“

Když jsem se hlásil na TMMTR, činil jsem tak s rozhodnutím závod pokud možno celý dokončit a zároveň dokázat sobě (a nejen sobě), že nejde o čin až tak masochistický. Tedy jinými slovy rozhodně si účastí na tomto běhu nikterak neublížit. Cítil jsem, že na to mám, ověřil jsem si to 2 pohodovými etapami na MUM, když obě jsem zvládl v rozumné rychlosti a bez jakýchkoli následných problémů či svalové únavy.

Večer před startem tu byl první zajímavý zážitek: na větších maratonech bývá zvykem před startem vypouštět spoustu nafouknutých balónků. Ale toto není maraton, toto je něco většího, je to ultramaraton. Co by se hodilo vypouštět v takovém případě? Žádné balonky, ale balón! A tak se od fotbalového stadionu v Olešnici na Moravě vznesl opravdový balón červené barvy, aby Transmoravskému masochistickému terénnímu běhu dodal vážnosti a významnosti.

Budíček v 1:10 ráno, Štefan Krč se podle svého zvyku již holí v koupelně, všichni se chystají, mažou, co ještě nenamazali, oblékají, přicházejí na snídani. S vědomím, že exponovat se 16 hodin na slunci by mohlo být nebezpečné, natírám se důkladně opalovacím olejem, který by měl mít schopnost účinkovat po celou dobu běhu bez potřeby dalšího mazání. Ale kšiltovku nechávám ležet, stejně by mě jen zbytečně bránila ve větrání hlavy. Obouvám čerstvě zakoupené ponožky behej.com, boty, lehce posnídám a už čekám na startu. Čelovku držím v ruce, mít ji na čele je pro mě nepříjemné a hlavně při té rychlosti mi v ruce překážet nebude.

Závod odstartován. Ano, toto už znám. Před 4 lety jsem právě takto vybíhal se skupinou, tehdy ale rozhodně nebylo cílem doběhnout to celé. Držíme se v jedné skupince. Dan Orálek nespěchá, takže není velkým problémem se ho držet, a tak v podstatě všichni běžíme v jednom balíku až k místu, které někteří označili jako Taxisův příkop.
Po předchozích deštích se stalo, že se asi o metr propadla část zpevněné asfaltové cesty, po které jsme běželi. Doprovodný automobil zde tedy končí. Dan je v pohodě za překážkou, za ním to zkoušíme my ostatní. Já využívám zatím dobré mobility, zvednu ze spodu příkopu nohu nahoru a pohodlně vylézám. Štefanovi se jeho manévr nezdařil, a tak se po břiše vyplazil nahoru. Podáváme ruku (tedy vlastně ruce) Martině. Nejprve nechce. Je to logické. Každý chceme svých cílů dosáhnout bez pomoci druhých. Ale někdy je dobré si uvědomit, jak se lidé navzájem potřebují. Nakonec Martina přijímá obě ruce a je za překážkou. Nakonec jsou všichni za překážkou a teprve potom se Dan opět rozbíhá v doprovodu Slavomíra Gleska a Vilmy Podmelové, zatímco my ostatní jsme v těsném závěsu. Příklad solidarity běžců, kteří soupeří více sami se sebou než mezi sebou vzájemně.

Skupinka Dana Orálka se nám pak nepatrně vzdaluje a za námi vzadu zůstává dvojice Ivana Martynka a Martiny Němečkové. Tyto rozestupy se postupně zvětšují, takže za chvíli běžíme jen tři ve skupince s Honzou Ondrušem a Štefanem Krčem. Povídáme o lecčems, já nejprve mudruji o tom, že to nesmíme přepálit a že to nejspíše přepálila jak Vilma, tak i Slavo Glesk. A to jsem netušil, že Slavo doběhl vzápětí do Lysic k občerstvovačce jako první. Pak povídáme o pohybovém aparátu, vyžádáme si přednášku MUDr. Ondruše o zánětech a jiných těžkostech, o tom, jestli je běhání tak nezdravé a šílené, jak se někteří snaží tvrdit. Honza vysvětluje, že kdyby odpůrci běhání měli pravdu, on se svými téměř 80 000 naběhanými kilometry by už neměl mít žádnou chrupavku. Kdyby se neobnovovala. Ale ona se bez běhání asi moc obnovovat nemůže, protože se okolní tkáň neprokrví.

Za Drnovicemi pozorujeme první náznaky svítání na východní obloze. A už jsme v Lysicích, a to v čase asi 2:16, tedy o 20 minut pomaleji, než když jsem tudy běžel před 4 lety. Pochvaluji si, jak jsme rozvážní. Naše skupinka se po občerstvení trhá. Nejprve chvíli čekám na Štefana, ale pak běžím přece jen trochu napřed. Tady již není prostor pro kolegialitu: kdybych dále na Štefana čekal, bezděky bych ho nutil běžet nad jeho poměry rychle a sám bych přitom běžel pomaleji, než je pro mě dobré. Ani jednomu by to neprospělo. Probíhám kolem rybízu k Perné, v dálce vidím bílou čapku Honzy a možná ho trochu stahuji. Hodně jsem se mu pak přiblížil po průběhu lesem před kukuřičným polem. Tady předbíhám Vilmu, která zde jen kráčí. Rozednívá se, obdivuji krásný východní obzor s červánky.

V Doubravici mám smůlu: zatímco Honza, ještě skoro na dohled, mizí za zatáčkou, přede mnou se rozbliká červené světlo na železničním přejezdu a spouštějí se závory. Člověka sice napadne myšlenka, že by se to dalo ještě stihnout, než přijede vlak. Ale nejsem z těch, kdo za všech okolností pohrdají zákonem a výstrahami. Uvědomuji si, co by se stalo, kdybych při přebíhání kolejí o něco klopýtl, upadl a pak neměl čas se zvednout a opustit kolejiště před řítícím se vlakem. Ztrácím 2 minuty. Co to je při takovém projektu, jako je TMMTR?

Z dálky na mě mává Karel Zadák a povzbuzuje, že jsem čtvrtý, tedy na tzv. bramborové pozici. Takové povzbuzení samozřejmě neznamená, že mám okamžitě zrychlit a zjednat v tom okamžitou nápravu. Jasné je jedno: pokud si dál poběžím tak, jak běžím, bez ohledu na umístění to bude velmi pěkný výkon. A chtít teď běžet rychleji by mohlo znamenat v druhé půli závodu již neběžet, jen jít, a to je mnohem pomalejší, pokud vůbec tělo chůzi ještě dovolí.

Táhlé stoupání na Holešín a k Petrovicím se mi líbí, v rovném stoupavém úseku ještě vidím Honzu Ondruše, ba dokonce se mu přibližuji. Konečně v Petrovicích se na občerstvovačce setkáváme, ale já s občerstvením nespěchám, takže se mi Honza brzy vzdálil opět mimo dohled. Dál pokračuji krásnými přírodními scénami až do Jedovnic. Tady je už Slavo Glesk jen pár minut přede mnou, Honza Ondruš naopak vytváří náskok. Do Rakoveckého údolí se těším. Běžel jsem v něm jednou v životě a moc se mi líbilo. To ale nebylo už při TMMTR, bylo to v celkem teplém suchém počasí.

Určité rozčarování na mě čekalo v podobě cest nelítostně rozježděných od lesních strojů, kaluží, na nichž se leskly skvrny nafty či oleje a smradu od čehosi spáleného. Jak ten člověk dovede někdy docela arogantně dát najevo tu svou domnělou převahu nad přírodou.

A je to samé vyhýbání kalužím, propadajícímu se bahnu, stromům. Ano, v tomto úseku je ve výhodě každý, kdo tady už někdy byl. Prodírám se křovím, kopřivami, které v zápětí začnou na nohách pěkně pálit. Brodím se potokem v místě, kde jsem nepokládal za bezpečné přecházet po kamenech. Nechávám za sebou nejnebezpečnější úsek a dostávám se do úseku, kde je Rakovecké údolí nejmalebnější. Jen si říkám, že při cestě zpátky to tu bude určitě hezký, ale náročný. A říkám si, že se nedivím Zdeňkovi Smutnému, že má Rakovecké údolí tak rád.

Rakovecké údolí končí, dostávám se na silnici k Račicím, ale i tady to ještě jsou téměř 4 kilometry. Na občerstvovačce se potkávám se Slavem Gleskem, vybíháme společně. Prudký kopec spolu vyjdeme, ale dál se již zase rozbíhám, zatímco Slavo ještě v chůzi pojídá svou oblíbenou svačinku – rohlík se škvarkovou pomazánkou. Následují krásné lesní úseky s malinami, jahodami, houbami, s prudkým i mírnější stoupáním a klesáním, úseky po asfaltce i po hlíně. Míjím se s Danem, po nějaké době také na asfaltové silnici s Honzou.

V Lulči se důkladněji občerstvuji, doplňuji sůl, sním rohlík a zapíjím grenou a opět se dávám do pohybu, nejprve v chůzi (plný žaludek) do prudkého stoupání po asfaltce a posléze tam, kde to bylo možné, to rozbíhám. Opět pravidelný krok v mírném tempu do mírného kopce, bez vědomí přílišné námahy či vložené síly. Potkávám Martinu a Vilmu (ta ukazuje na mapě, kde všude a jak zakufrovala, samozřejmě s příznačnými nadávkami) a pár minut za nimi Ivana Martynka. Štefan nikde. Zabalil to? Nebo jde pomalu, ale jistě k cíli?

V tomto počasí mi bohatě stačí, když na 15km úseku mám v ledvince půllitrovou láhev s jonťákem a v kapse něco na mls. Několikrát v úseku přejdu do chůze, abych se napil nebo najedl. Samozřejmě že nepohrdnu ani dary přírody, zejména malinami, které dodávají všemu, co sním, tu správnou vůni.

Do Račic přicházím po více než dvou hodinách. Doba strávená na cestě z Lulče do Račic byla delší, než mi doposud trval kterýkoli jiný 15km úsek. Ale možná to bylo proto, že tam bylo dost obtížných úseků stoupání, které jsem se rozhodl vyjít chůzí. Občerstvuji se sám z nachystaného stolku, Ivo Šikula sedí v autě a telefonuje. Pak mi podává nealko pivo. Chlubím se, jak se mi pěkně z těch bažin v Rakoveckém údolí očistily boty. Ivo na to odpovídá, že za chvilku ty boty budou vypadat úplně jinak. Obloha je zatažená, řeklo by se, že je to ideální počasí na ultramaraton. Cítím, že to bude náročné, ale že na to mám. Více než polovina za mnou. Zbývá už jen 65 km. Některé úseky převážně z kopce. Neprodlévám a vybíhám vstříc Rakoveckému údolí.

Moje oblíbené údolí. Ještě jsem netušil, jaké dramatické chvilky mi připraví. Když jsem se blížil k odbočce cesty ze silnice, začalo lehce poprchávat. To pro mě není žádný problém. Na to jsem docela zvyklý. Odbočuji na zpevněnou cestu mezi loukami. Trochu se zvedá vítr. To není problém. Déšť poněkud houstne. To nevadí. Jak déšť ustane, všechno na mě po pár kilometrech uschne. Ale déšť neustával, ale přidalo se hřmění a blesky v přímé blízkosti. To už není tak dobré. Navíc zesílil vítr a déšť se změnil v průtrž. V okamžení jsem celý naskrz mokrý. Stromy na kraji lesa mi zde sice už nemohou poskytnout úkryt před deštěm, ale aspoň před zásahem bleskem – tedy vybral jsem si stromy menšího vzrůstu mezi ostatními stromy na kraji lesa. Určitě je to tak lepší než stát nebo běžet jako osamocený cíl uprostřed otevřené krajiny.

Přívalový déšť se zmírňuje na pouhý prudký liják. Zvažuji, co dál. Je mi zima. Už tu několik minut stojím a čekám. Docela ztuhlý chladem. Budu-li tu tak čekat dál, koleduji si o silné nachlazení. Měl bych pokračovat dál. To ale znamená dalších asi 60 km (tedy nejméně 7,5 hodiny) pokračovat takto promočený a podchlazený směrem k cíli. Znamená to pustit se proti větru, lijáku, bleskům do bažinatých úseků Rakoveckého údolí. Tady jde o zdraví. Když se hřmění blesků poněkud vzdálilo a liják se změnil v déšť, vydal jsem se zpátky do Račic. Na mé rychlosti bylo poznat, že jsem chladem totálně ztuhlý. Trvalo to asi půl hodiny. Míjím budku autobusové zastávky, když se z ní ozve veselý pokřik, prý jestli už běžím další kolo (tedy jako po návratu do Olešnice zase zpět do Račic). Ano, přesně tak :-) Už tam čekali Slavo a Štefan a Ivo.

A tady příběh končí. Tentokrát to nevyšlo. Nebylo to 161 km, ale něco kolem 103-104 km. I to je slušný výkon na ten terén, na to převýšení okolo 1800 m. Pokládám to za vítězství. Vítězství zdravého rozumu nad posedlostí dosáhnout jakéhosi cíle za každou cenu. Ano, příroda nám čas od času připomíná, abychom byli pokornější, skromnější, abychom uznali, že existuje síla větší, než je ta naše, ba že ani buldozery a motorové pily nejsou nic proti energii řítící se vody.

Zajímavé: Pokud je mi známo, nikdo z běžců, kteří se letos TMMTR zúčastnili, neonemocněl žádnou formou nachlazení.

Sobota 27. června je poznamenána začínajícími prázdninami, přeběhem Nízkých Tater do Donoval, pro mnohé běžce také očekáváním nedělního půlmaratonu v Novém Veselí. A kde jsem já? Mnohé povinnosti mě zadržely doma. Když jsem pak odpoledne kýchl, řekl jsem si, že je nutno s tou alergií něco dělat a začal jsem se oblékat do běžeckého. Je 15:00, kam vyrazit? Volba jasná: Bobrava.

Dokončím chystání batohu, v němž nesmí chybět 3 půllitrové láhve s jonťákem, sušenky a chleba s paštikou (sádlo momentálně nebylo po ruce). A vyrážím v 15:38.

Sbíhám nejprve dolů k potůčku Leskavě, pak podél něho až k silnici na Ostopovice, podběhnu dálnici i železnici a opět zahnu na pěšinku podél trati. I když je po dešti, není zde bláto, dá se zde pohodlně běžet. Sleduji, že jsou rozkvetlé čekanky, což signalizuje, že léto je v plném proudu. Kolem garáží se postupně dostávám přes náměstíčko Ostopovic až k odbočce k Podskalnímu mlýnu, kde probíhají nějaké stavební úpravy zřejmě poměrně odvážného projektu. Podél potůčku po mírně blátivé cestě se dostávám až k místu, kde se potůček vlévá do Troubského potoka. Přebíhám silnici a hustým porostem se dostávám do Střelického lesa, kde běžím stále nad úrovní potoka. Nejsou zde již ony typické jarní květy, spíše občas zrající maliny, tu a tam nějaká houba.

Teplota je okolo 27 °C, vlhkost vzduchu téměř 100 %, potím se a pot stéká. Nevadí. Je zvláštní, že skoro nikoho nepotkávám. Potok mě přivádí až do údolí Bobravy. Zdá se, že vše je zde jako dřív. Podél cesty je místy vidět kvetoucí mateřídouška. Dnes mě tu nevítá čáp. Má asi jiné starosti. I to se stává. Poprvé se napiji, a pak už piji pravidelně po malých doušcích, dokud mě cesta přes Radostice nezavede do Tetčic a z nich do Rosic. Tam mi zavoní vůně z místní pekárny (i když to asi byly vařené knedlíky) a dostávám poprvé hlad. Na to je nejlépe se napít, že? Ale na spojce mezi Rosicemi a Zastávkou kolem trati u lesa po dopití prvé láhve se pouštím do svého dvoukrajíce s paštikou. Přichází náramně vhod. Jím v chůzi, nějak to polykání v poklusu vadí jícnu. Pak už zase běžím. Tu vidím po silnici běžet brouka. Pěkný, ale dost riskuje. Blíží se auto. Je dobře, že tu běžím, protože tím, že auto vyhýbá mě, vyhýbá i broukovi. Snad jsem mu aspoň na chvíli zachránil život.

Bobrava se před Zastávkou u Brna stáčí více na sever, a tak i má cesta odbočuje silničkou na Litostrov. Zde pozoruji, jak se z Bobravy stává docela malý potůček. Silnice je zde mokrá, vzduch o něco chladnější, vše napovídá, že zde před chvílí pršelo. Vychutnávám si ten svěží pročištěný vzduch a blížím se k místu, kde opět Bobrava uhne doprava a moje cesta též, do mírného stoupání Chroustovským údolím.

Na začátku této cesty vidím spoustu hlemýžďů, nejspíše vyprovokovaných deštěm ke svým procházkám. Vyžaduje to docela pozornost, abych nějakého nezašlápl. Je to přece jen život, i když malý. Přitom se mi však vybaví hrůzné pomyšlení, že zatímco já tady šetřím životy hlemýžďů, ročně přichází o život desítky milionů nenarozených dětí. Mají snad menší hodnotu než šnek či hlemýžď?

Počasí se opravdu mírně mění, pokračuje mírné ochlazení, obloha je zatažená a začíná mírně poprchat. To dodává úzkému údolíčku zakrytému stromovím nový tajemný ráz. Bobrava se zde klikatí, její tok bývá přerušován kousky dřeva či prohnilými pařezy, občas se přede mnou docela schová.

Tu uvidím dřevěnou lavičku a informační tabuli pojednávající o Chroustovském údolí. Kdyby tu byla se mnou přítomna moje oddaná bytost, řekla by mi: „Jé, lavička, posadíme se!“ A já bych se vevnitř trochu pozlobil, snad bych měl nutkání říct jako několikrát v minulosti něco jako: „To je přece škoda si sedat, když je před námi ještě tolik krásných věcí, které můžeme uvidět.“ Ale možná bych to tentokrát neřekl. Třeba bych, byť možná trochu neochotně, řekl: „Tak dobře, na chvilku se posadíme.“ A pozorovali bychom svět kolem nás. Svět, který se v tu chvíli nezdá být velký, ale docela malý, tak jak je uzavřen mezi stěny svahů údolí. Posezení v obýváku, jehož strop je tvořen korunami stromů.

Jenomže v tuto chvíli jsem zde sám, a tak není důvod se zastavovat a sedat si, ale pokračuji dál. Zcela nečekaně se na cestě proti mně objeví cyklista. Již zdálky mu kynu rukou a on k mému překvapení, mladý muž, mě zdraví: „Dobrý den“. Je to hezké, když si lidé přejí dobré věci, třeba i ten dobrý den, když ten pozdrav není míněn jako pouhá fráze, naučené slovo, ale jako něco, co druhému chci sdělit, potěšit ho, povzbudit.

A dostávám se do místa, kde již není možné Bobravu zařízlou v úzké roklině dál k prameni sledovat, zbývá jí ještě asi něco kolem 3 km, a tak ji opouštím poněkud prudším stoupáním do svahu. Bláto a způsob jeho rozvrtání dávají znát, že toto místo bývá často navštěvováno rodinkou divočáků. Nedlouho po této úvaze vidím na zemi ležet zcela ohlodanou holou kančí čelist. Pokračuji do kopce a vbíhám do Říček a hned na začátku mě upoutá na plotě jedné zahrádky vodovodní kohoutek s nápisem „pitná voda“. Okamžitě si dopouštím vodu do prázdné láhve a piju čerstvou vodu a v duchu děkuji majiteli, který to zde umístil očividně tak, aby to bylo turistům k dispozici.

Zkouším změnu trasy – pokračovat rovně přes silnici po nové cyklostezce. Ta vede nejprve dolů k rybníkům nazývajícím se Bahník. Jsou nově upravené, a to docela vkusně, dalo by se říct, že je to příklad pěkného zásahu člověka do přírody. A pak zase nahoru k Javůrku. Na kraji Javůrku ale hned odbočuji na cestu směřující do údolí Bílého potoka, i když vlastně jde spíše o oblast Bílého potoka, protože od onoho údolí mě dělí ještě jeden horský hřbet, ale do něj vstupovat nebudu, tentokrát to zkusím směrem na Hvozdec. Po cestě stále popíjím a doplňuji tekutiny i energii.

Míjím místo, kam jsme před 40 lety chodili na maliny a na houby. Míjím místo, kde kdysi bývalo naleziště opravdových křemenáčů, opravdu tvrdých jako křemen. Jen tak mimoděk zpomaluji do chůze a prohlížím svahy příkopu pod olšemi a břízkami, kde by mohly být červené hlavičky. Nebyly. Dobře poznávám ta místa. Jsou stejná jako před těmi 40 lety. Jen ty stromy jsou jaksi větší.

Běžím dál. Cesta se mírně stáčí, nyní stále klesá a vyvádí mě až na silnici mezi Hvozdcem a Veverskou Bítýškou. Odbočuji z ní pak na cestu, která mě přivede až na nejvyšší bod silnice mezi Veverskou Bítýškou a Novým Dvorem. Za mými zády jsou svahy lesů patřících k Bílému potoku. Po mé levici jsou vidět svahy kopců levého břehu přehrady, z nichž vyniká Trnůvka. A přede mnou se na obzoru táhne hřbet lesů Pohádky máje (Podkomorské polesí), kde se nejvýše pne Lipový vrch. Na jeho kopci je také vidět osamělý strom. Údělem osamělých stromů je to, že mají jaksi méně větví, a to ještě některé oschlé a polámané, a ty, co zbývají, ukazují jakoby dvě ruce stejným směrem, jako kdyby říkyly: „Tam! Tím směrem fouká vítr.“ Napadá mě, že možná byla doba, kdy onen strom nebyl osamělý...

U Hradu Veveří však volím zkratku ze svahu dolů až k potůčku Veverce, který se vzápětí vlévá do přehrady. Kolem hradu Veveří je vybudována nová cestička, po které se dobře jde i běží, loni jsme tam s manželkou obdivovali dřevěný mostek. Lávka u hradu Veveří přes přehradu nyní skýtá zajímavý pohled na přehradu téměř bez vody. Dno přehrady je pokyryto bujnou zelení. Stmívá se. Mám za sebou bezmála 50 km. Běžím už jen po silnici, abych se vyhnul nerovnostem ve tmě. Klesání, stoupání k Oboře a tak pořád dokola. Těší mě, že stoupání mi ani po této kilometráži nečiní potíže, i když to samozřejmě není totéž jako na začátku. Rokle (zde jsem uviděl první letošní světlušku), Kozí Horka (zastávka na jedno pivo značky Kozel), Rakovec, Bystrc a stop.

Krásných 57 km příjemným prostředím, plno dojmů, vůní, energie z přírody. Radost ze života.

Myšlenka vyřizovat věci po úřadech ve městě formou běhu mi rozhodně není cizí. Vlastně docela dobrá záminka. Oběhat 13 míst v Brně a vyřídit na nich 15 úkolů za pouhé 4 hodiny brutto není rozhodně špatné. Vybral jsem si k tomu středu, kdy většina úřadů má dlouho otevřeno. A naběhat při tom 16,7 km za netto 95 minut s batohem na zádech v dešti, větru a nepohodě mi působilo značné potěšení.

Byla to příležitost obhlédnout vše po Brně, jak co vypadá, jak se co staví. Opravdu staví? Husova ulice a Šilingrovo náměstí je pořád stejně samé bláto.

A když jsem to měl všechno oběhané – byl to v podstatě osobní rekord – říkám si: „Zasloužíš si za to nějakou odměnu.“ A už mi bylo jasné, jakou odměnu si vybrat: z ulice Poříčí zamířím přes mostek na Vídeňské na cyklostezku vedoucí nad řekou Svratkou a napojuji se na trasu brněnské pětadvacítky a závodu „Anthropos“. No upřímně řečeno, bylo jasné, že si takovou odměnu vyberu, proč jinak bych si do batohu dával 2 flašky pití, chleba, sušenky…

Za chvíli míjím Anthropos a po Veslařské kolem splavu pokračuji k Jundrovu. Cesta mezi zahrádkami mi nabízí pohled na kvetoucí sněženky a bledule, a také na nějaké žluté květy (petrklíče to ale nebyly). Musel bych je zblízka zkoumat. Ale mě to táhlo stále dál. U jedné zahrádky jsem ocenil po plotě se pnoucí břečťan chlubící se svou stálezeleností.

Pokračování cyklostezky od Jundrova ke Komínu znamenalo pro mě překvapení: Celý tento úsek je kompletně opraven a povrch tvoří hladký asfalt. Tato část cyklostezky je označena nápisem, že slouží k provozu pěších i cyklistů. Opravdu se po ní běží dobře. Jen pochopitelně zmizely značky kilometrů z Brněnské pětadvacítky.

V Komíně u mostu musím zcela zavrhnout cestu po druhém břehu. Voda nad splavem, který výrazně hučí, má vysoko hladinu, což znamená, že některé úseky cesty pod příkrým svahem jundrovských lesů jsou pod vodou. A tak pokračuji k Bystrci po chodníčku podél silnice. Je zde trochu provoz, ale není až tak moc hustý. V Bystrci opouštím trasu pětadvacítky a pokračuji okolo kostela nahoru k přístavišti u přehrady.

Ne, nebudu nastupovat na žádnou loď. Směřuji k Rakovci, k místu, kde se bude za 2 týdny startovat poslední závod BBP. Zátoka „Na špici“ je ještě pokrytá tenkým ledem. I na březích jsou zbytky ledu, jež prozrazují, že tu ještě nedávno panovala zima a že se voda z nádrže plynule odpouští a snižuje se hladina. Zamířím tedy po trase závodu BBP do Kočičího žlebu. A hned si mohu jeho úvodní prudší stoupání a pak mírnější táhlé stoupání vychutnat. Míjím hájenku se „zoologickou zahradou“. Dřív tu měli takové miniaturní kozičky, teď zase nějaké sudokopytníky s velkými zahnutými rohy. Nestačil jsem v tom tempu přečíst cedulku s označením druhu. Kousíček za závorou je dopravní značka s omezením rychlosti na 15 km/hod. Ne, nemusím přibrzdit, ale jsou tací, kteří pak zpátky z kopce běží a tuto dopravní značku porušují.

Koukám po svazích podél cesty. Zatím je tam samé suché listí, jen sem tam vykukuje nějaký zelený lísteček, ale fialky ještě vidět není. Ještě není jejich čas. Jejich čas je až při tom závěrečném závodě BBP, a potom ještě asi týden poté. To jich tady bude spousta. Takhle lze vidět kvést tak akorát jehnědy. Potok je zde místy jakoby propadlý a skrytý mezi prudkými břehy a občas tam zůstává zmrzlý sníh, podobně jako v úžlabinách orientovaných k severu. Opět připomínka zimy, která sice už nemá svou sílu, ale jen neochotně vyklízí pozice blížícímu se jaru. Ale jaro ještě není. I když slunce po poledni začalo krásně svítit, půda zatím odmítá vydávat své vonné výpary.

Míjím „rybníček brčálníček“ a blížím se k Ríšově studánce. Nebudu tam pít, voda tam teče příliš pomalu, zbytečně bych se zdržel. A tak zahýbám doleva a pokračuji ve stoupání směrem pod Lipový vrch, jedno z nejvyšších míst brněnského okolí. Vzpomněl jsem si, jak jsem tady jednou za tmy vyplašil stádečko prasátek. Ale tentokrát nic. Od Lipového vrchu klesám k Helenčině studánce a doplňuji zásoby tekutin. Tady je rychlá obsluha. Půllitr je načepovaný během pár vteřin, jen mu chybí pěna…

Od Helenčiny studánky je mírné stoupání k silnici okolo Velké ceny. Opět jsem si vzpomněl na jeden skoro noční běh, kdy mi zde na cestu posvítil měsíc do té chvíle schovaný za mraky. Ale tentokrát jsem posvítit nepotřeboval, je bílý den. Přebíhám silnici a pokračuji lesem v mírném klesání až k mýtince, kde se napojuji na žlutou značku a tím i na trasu závodu letního poháru zvaného „Veselka“. Zde si tedy užívám bláta. A tak si začínám notovat píseň „Míle a míle“ s akcentem na otázku „Proč ale blátem nám kázaly vést a špínou si třísnit šat“. Je to moc krásné prostředí podél přítoku Augšperského potoka vinoucího se údolím až k popůveckým rybníkům.

Zajímavé: zadní rybník v Popůvkách je pokrytý ledem, zatímco ten větší, přední, již nemá žádný led. Probíhám cílem závodu, ale jsem tam sám, za to ale s vědomím, že v tuto chvíli mám pro dnešek uběhnuto už asi 40 km, skoro maraton. Ne, tady ještě zdaleka nekončím. Okolo rybníka pokračuji k Veselce, k Bosonohám. Další věčná stavba století. Kolik let ještě budou rozkopané? Sem tam je zde už vidět zámková dlažba, o stavební dělníky není nouze, i když mi připadne, že spíše diskutují.

A blížím se domů. Pěkné proběhnutí. Bezmála 47 km s batohem na zádech, s výškovým profilem vcelku náročným (asi přes 400 m), v tempu 10 km/hod. Jediný letošní ultraběh. Trochu cítím lýtka, trochu svaly pod lopatkami, ale za chvíli je vše dobré.

Nevím, proč, ale silný dojem na mě zanechalo bláto. Ať už to z lesa, nebo z Husovy ulice nebo z nedokončené stavby v Bosonohách. Bláto, které ulpívá na nohách. Hrouda, jež nohy víže…

Sluší se aspoň jednou za rok přispět něčím do svého blogu. Sluší se aspoň jednou za rok zkontrolovat, zda je vše v pořádku v údolí Bobravy.

Když už jsem neodjel na maraton do Linze a netrhal tam rekordy s uspěšnou partou budějovických běžců, když už jsem v sobotu 12. dubna 2008 zmeškal Bambasáckou desítku, vyrazil jsem odpoledne k Bobravě. Za relativně chladného počasí má cesta začínala Starým Lískovcem a Ostopovicemi, kde jsem obdivoval upravené předzahrádky s narciskami i vřesem, a pak pokračovala kolem Podskalního mlýna podél Augšperského potoka až k místu, kde se vlévá do potoka Troubského. Už zde jsem mohl spokojeně konstatovat, že obvyklé jarní příslušenství zde nechybí. Bílé i nažloutlé sasanky, blatouchy, modré a fialové plicníky, fialky a další modravé květy.

Po překročení silnice mě svah vyvedl postupně nad Troubský potok a tyto modravé kvítky byly vystřídány jinými modrými kvítky – podléšťkami, které někdy byly až poněkud vybledlé do barvy pomněnkové. Cesta po žluté značce mě přivádí až k soutoku Troubského potoka s říčkou Bobravou.

Soutok dvou vodních toků v sobě vždy skrývá cosi tajemného. Jakoby prolnutí dvou rozličných energií, spojení dvou údolí, dvou odlišných geologických útvarů. Propojení rozdílných kultur… A to vzbuzuje respekt. Není divu, že právě v tomto místě ptáci zpívají své oslavné ódy v nejplnější síle. Trochu se stydím, že mezi nimi, ač milovník hudby, který dokáže podle zvuku rozpoznat hudební nástroje orchestru, umím identifikovat akorát kosy. Jenomže kosi nejsou jen tak ledasjací pěvci, jsou mistři práce s hlasem, a tak, pokud to tedy není v rozporu s jejich pýchou, dovedou sami napodobit zpěv jiných ptáků. Asi tak, jako Gott kdysi prohlásil, že v poslední době zpíval i takové ty negottovské písně, mohou kosi někdy zpívat písně nekosovské.

Ale to se již přede mnou otevírá rovné rozšiřující se údolí. Podél cesty mi na křoviscích voní květy trnek, na zemi spatřuji kromě dříve jmenovaných bylin postupně také pampelišky, ojediněle petrklíče a podle výšky na úrovní toku rovněž podléšťky nebo fialky v doprovodu plicníků.

V tomto závětří údolí mě slunko přinutilo sundat bundu. Po prvé hodině si dopřávám první loky pití a pokračuji k Radosticím. Tentokrát zde nepotkávám čápa. V tu chvíli ještě netuším, že patrně věděl o mém plánu a čekal mě v jiné části Bobravy. Nepotkávám srnky, ale jejich stopy zde jsou. Nepotkávám kance, ale známky jejich nedávné přítomnosti eviduji. Celá cesta od Anenského mlýna až k Radosticím je letos pohodlně sjízdná i pro cyklisty bez významného zablácení.

Za Radosticemi mě čeká dilema: po silnici k Tetčicím, nebo jinak? Vzdávám se pohodlí a rovného profilu silnice a s ním i výfukových plynů, a pouštím se do kopců Neslovického lesa. Doslova přes devatero hor a dolů jsem se dostal do Tetčic a za odměnu si na chvíli pouštím do uší Michala Tučného a v táhlém klesání si také zanotuji spolu s ním. V klesání člověk nemá takové potíže stačit s dechem. Ale odměn za volbu běžet lesem na místo po silnici zde bylo mnohem více. Vystřídaly se zde různé typy lesa, habří, duby, buky, smrky, jedle a zejména ty jehličnaté mi popřály něco ze svých vonných silic.

Přísně vzato, Tetčice znamenají absolvovaný půlmaraton a pohled na stopky říká 2:20. Asi se pěkně flákám. Ale ne. Vždyť mám v plánu ještě hodně. A toto byly náročné kopce. V Tetčicích jsem kupodivu nepotkal Jardu Kašeho, a tak pokračuji k Rosicím. Po levé straně na kopečku rosická Trojice, kaple, která už také hodně pamatuje, kaple, o níž jsem kdysi vyslechl skazku, že právě u ní skončila 2. světová válka posledním výbuchem granátu. Po pravé straně dominanty Rosic, zejména zámek, který v poslední době zaznamenal renovační práce.

Probíhám nepříliš frekventovanou silničkou podél trati vlaku směrem na Zastávku, ale namísto do Zastávky odbočuji na sever k Litostrovu, abych neztratil z dohledu říčku Bobravu. Tady se tomu už ani nedá říct říčka, ale prostě potok. A za chvíli jsem v Chroustovském údolí pod horou Okrouhlíkem. Pohádkové místo. Po třech hodinách běhu vytahuji chleba se sádlem a se solí a v táhlém mírném stoupání ukusuji kousek za kouskem, makrobioticky zpracovávám v ústech, zatímco dýchám téměř výhradně nosem, a cítím, jak sůl okamžitě proniká jazykem do lymfatických cest, jak si ji tělo žádá.

Obdivuji lesní interiér zdobený kulisami strání prosvětlených sklánějícím se sluncem. Obdivuji stromy, nízký porost i vypínající se hory. Tu vyruším ptáka, který pomalými krouživými pohyby křídel důstojně vzlétl přímo před mýma očima, a teprve teď si uvědomuji, že je to čáp, který mě letos čekal jen o kousek dál na cestě.


Bobravu po chvíli pro dnešek definitivně opouštím, když další její pokračování je úzkou roklinou ještě další asi 3 km až k prameni poblíž Rudky. Zvedám se tedy prudce nad Bobravu po úbočí a v Domašově mi již zcela zmizela s očí. Současné stoupání směřuje k místu, které odděluje plochu, ze které stéká dešťová voda do Bobravy, od plochy, ze které stéká voda do Bílého potoka.



Podle mapy zřejmě nedosahuji nadmořské výšky 500 m, ale jen asi 490 m poblíž Javůrku, což je tedy nejvyšší bod mého výletu. Je to až jakási symbolika, když právě v tomto místě má cesta mostem překlenuje dálnici a poblíž mě vzlétá k obloze dravec, nevím, jestli to byl sokol nebo ostříž, protože jsem proti světlu oblohy nevnímal dobře jeho barvy. Ale jako by mi říkal: „Protože jsi doběhl až sem a byl jsi tady všude s námi v naší nádherné přírodě, chtěli jsme ti ukázat naši krásu. Nejen já, ale také ten čáp v Chroustovském údolí, i ty krásné kytky.“ Ještě se tedy ptám: „A neplašil jsem zvěř, když jsem si pobrukoval písně Michala Tučného?“ „Ne. Kdepak. Takové písně, ty my můžeme. Zejména, když zpívá o štítech hor, jež nelze překlenout. Tak šťastnou cestu!“

V Javůrku po více než 4 hodinách a bezmála 40 kilometrech zastavuji na občerstvovací stanici (místní pohostinství), kde se vydatně napiji vody, malého piva, doplním zásoby vody v batůžku a pokračuji již sestupem ke Šmelcovně. Pivo bylo opravdu v množství právě přiměřeném. Dodalo síly, ale nenadělalo neplechu vnitřnostem. Nedostavila se žádná lenost, slabost, ke Šmelcovně se běželo velmi dobře. Tam pak vidím ceduli: Veverská Bítýška 10 km. Výborně, říkám si, tak si teď můžu dát desítku. No, budu rád, když ji dám za hodinu.

A běžím po louce na dně údolí Bílého potoka od Šmelcovny po proudu dál. Potkávám protijedoucí cyklisty, zdravíme se a spokojeně běžím dál. Pojede mi něco z té Bítýšky do Brna? Mohlo by. Ne že by se mi nechtělo běžet třeba až domů, ale mám ještě nějaké povinnosti. Běžím si měřenou desítku svižným tempem a v hlavě mi vrtá otázka: Co bys dělal, kdyby ti někdo v Bítýšce řekl: Ještě dalších 10? Běžel bych dalších 10.

Cesta údolím potoka je zvlněná. Chvíli v úrovni toku, pak se zase zvedá znatelně několik desítek metrů nad její úroveň. Napadá mě: tady by stálo za to zorganizovat nějaký „brněnský maraton“. Ne, to nejde. Vždyť by mě za to všichni proklínali. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. A to ještě kdyby to vedlo dál podél Bílého potoka proti proudu, bylo by tam několik zajímavých brodů…

Poslední louka s rekreačními chatkami, hospodářské stavení, zákruta potoka, skupina rybníčků s napodobeninou hastrmana, plochý splav, a je zde Veverská Bítýška. Posledních 10 km bylo za 55 minut. Slušné tempo.

Jízdní řády autobusů říkají, že běžec bude odměněn přídavkem… Vytrval jsi v těchto krajích tak dlouhou cestu, při večerní chladné vůni kvetoucích trnek a blum vytrvej dál…

Resumé: na mapě odměřeno 50 km (patrně to bylo více, nebyly tam všechny zákruty), rozdíl nadmořských výšek nejvyššího a nejnižšího místa 280 m, ale součet stoupání notně přes 450 m, čas 5:54. Příjemná únava.

Asi bych nejprve měl říct, z čeho se chci vymlouvat: přestože jsem si udělal nový osobní rekord, nezdolal jsem hranici 3:30, jak jsem si dal za cíl. Ale nejprve k tomu, jak k tomu došlo.

Běžet na 3:30 znamená držet tempo mírně pod 5:00 na km, tedy pod 25 minut na každých 5 km. Po odstartování jsem si nastavil intuitivně příslušné tempo – netvrdím, že ho mám už dávno v nohách, při svých bězích jsem se docela málo věnoval speciálnímu maratonskému tempu.

Brzy se situace ustálila tak, že přede mnou asi ve vzdálenosti 100 m běžela skupinka běžců z Barnex sport Brno, mezi nimi Pavla Kováříková, kterou znám už z několikerého Malého svrateckého maratonu, a samozřejmě i několik dalších. Odolávám pokušení je dotáhnout, ale běžím si sám své tempo. Několik metrů přede mnou jeden běžec s nějakými lepšími hodinkami, na prvém kilometru mu to pípne, kouknu na stopky, ukazují 4:50, tak si říkám, že jsem to ani zas tak moc nepřepálil a tempo držím a nezrychluji. Ten běžec však očividně zrychlil. V průběhu prvého kola se přece jen přiblížím na dosah skupinky a běžím jen pár metrů za nimi.

Na občerstvovačce po prvém kolu trochu ztrácím – vždy přecházím s kelímkem do chůze, abych se opravdu napil, ne se jen pobryndal. To dělá ztrátu nejméně 8 sekund. Tam mě předbíhá eN, prohodíme pár slov a on jde pomalu dopředu. Po chvíli vytváříme tandem s Petrem Klusáčkem, který běží maraton poprvé v životě. Ale toto tempo mu zatím vyhovuje. Skupinka před námi se nám z ničeho nic začne vzdalovat, soudím, že opravdu zrychlili a k tomu se nenecháváme vyprovokovat, takže tato skupinka získává po chvíli náskok asi 100 m. Ten se v průběhu dalších kol zvětšil až na 300 m.

Prvních 5 km tedy bylo za 24:30, další postupně 25:10 (zpomalili jsme?), 24:40, 24:00 (to jsem už varoval, že moc ženeme), 25:30 (zase zřetelné zpomalení, ale pětadvacítka je už za námi), 25:25 (to jsem si říkal, že při tomto zpomaleném tempu těch 3:30 asi nedám, rezerva nebyla veliká), 26:40 (tak to je zlé, ale víc to nějak nejde, stejně jsme ale předběhli Pavlu Kováříkovou, která to tempo také už neudržela). V průběhu předposledního kola náhle zastavuje Petr Klusáček a posílá mě dopředu. Běžím, co to jde, sem tam i někoho předběhnu, ale cítím, že to moc nejde. Dostavují se pocity, že dál to nejde, nohy opouštějí síly, ale dají se překonat. A tak před posledním kolem se občerstvuji v chůzi nejméně 100 m. Ivo Zejda očividně stáhl můj asi 5min náskok. Já se poslední kolo trápím: puchýře na ploskách a pod prsty, opakující se stavy slabosti. Opět mě dotahuje Pavla Kováříková. A opět se jí trochu vzdaluji. Vyhlížím značku 40 km.

Předbíhá mě Ivo Zejda. Valí svým rovnoměrným tempem, toto je jeho nejlépe vydařený závod za posledních několik let (3:38:01). Moje poslední pětka byla za víc než 30 minut. Tímto tempem dobíhám do cíle následován Pavlou Kováříkovou, čas 3:40:15.

Takže nyní, když se něco nepodaří úplně tak, jak by člověk chtěl, přicházejí na řadu výmluvy. Ale kromě jedné se mi dlouho žádnou nedaří najít. Nemohu se vymlouvat na konzistenci guláše podávaného po závodě – to logicky nemohlo zpětně ovlivnit výsledek.

Nemohu se vymlouvat na počasí. To se organizátorům podařilo nachystat opravdu znamenitě. Docela by mě zajímalo, jakými vědeckými nebo jinými postupy to počasí chystali. Ale předem na svých stránkách upozorňovali, že pršet nebude, ale že počasí bude ideální. Nebo že by využili nějakých známostí?

Nemohu se vymlouvat na změnu tratě. Vždyť jsem po předchozí variantě trasy nikdy neběžel, takže mě nemělo co překvapit. A tak až po dlouhém hledání jsem ještě k té prvé a nezpochybnitelné výmluvě našel jednu další.

Takže do výčtu oprávněných výmluv zapisuji:

1) Neměl jsem dobře natrénováno. Chyběly běhy ve speciálním maratonském tempu a dlouhé běhy. V poslední době jsem se zaměřoval na zvýšení rychlosti na tratích okolo 10 km, což se podařilo, ale adekvátní výkon na maratonu zřejmě teprve čeká na svou realizaci.

2) Trasa sice byla rovinatá, ale obsahovala na každém kole výběh asi 2,5 m převýšení přes terénní vlnu (nepočítám převýšení na velmi mírném stoupání). Každé kolo obsahovalo otočku kolem kužele, což znamenalo v každém případě zastavit skoro do nuly a opět zrychlit, což nenápadně bralo sekundy i síly. Podobně ještě některé další ostré zákruty pod úhlem ostřejším než 90 °.

Já vím, teď by se mohl najít někdo, kdo by mi řekl: „Tak teď nech výmluvy výmluvami a řekni po pravdě, jak to bylo: že ses málo snažil?“ Ale fakt, věřte mi, není to tak…